Mé bolavé koleno a světová moc

Avatar
Původní autoři

Vladimír Balhar
31. 3. 2018
I stala se mi taková nemilá věc, přestalo mi „kolenovat“ koleno. Opuchlo, začalo bolet a mé přesouvání z místa na místo se stalo nepříjemným aktem. Řešení situace bylo nasnadě, navštívit lékaře, nejlépe odborníka na kolena, to jest ortopeda. Vybral jsem si lékaře s výbornými referencemi, který sídlil na honosné adrese. Přijel jsem, zaparkoval na soukromém parkovišti a navštívil recepci. Když jsem pak čekal na provedení léčebných úkonů, vyhlížel jsem z oken galerie na okolí. Nová výstavba, město ve městě. Centrum s bydlením, jistě velmi drahým, kancelářemi, obchody a službami, garážemi, kilometr čtvereční nového města. Architektura dle mého poněkud kýčovitá, ale nešť, samé sklo a betonové skelety. I stromeček tu a tam.


Postávám v galerii na jedné noze a koukám z okna a říkám si. No tohle nestálo miliardy, ani desítky miliard. To je tak sto miliard. Kde se ty peníze pořád berou? Odpověď je jednoduchá, přicházejí ze zahraničí. Tam, zdá se, mají tiskárnu peněz, neb sto miliard ušetřit nelze.

Je to smutné, ale u nás v Česku tiskárnu peněz mít nesmíme. To mohou jenom ti správní, vyvolení hošani. Informaci o vpádu peněz k nám lze nalézt i na stránkách české národní banky, která cudně uvádí, že do místních bank ze zahraničí nateklo asi čtyři a půl bilionu korun. No, pěkná sumička, to jsou tak tři státní rozpočty.

Na první pohled by si člověk řekl, jak je ten cizí kapitál k nám milostivý, nateče sem zdarma a ještě vytvoří hodnoty, které můžeme užívat. No, neberte to.

Na druhý pohled je situace o mnoho chmurnější. Cizí kapitál sem sice nateče, přetvoří se na aktiva, ale za to chce splátky a úroky. Vytvoří se aktiva, to je to, co má nějakou hodnotu a dá se to prodat, ovšem současně jsou vytvořena pasiva, to jest to, komu vlastně ta aktiva patří. Pokud na Česko pohlédneme jako na účetní jednotku, pak jsou aktiva, která jsem pozoroval oknem galerie kryta pasivy ze zahraničí, říká se tomu cizí zdroje.

Takže krásné budovy, ač formálně patří nějaké společnosti registrované v Česku nesou zisk do zahraničí, a to nejdříve splátky úroku a pak splátky jistiny. Smutné. Jestli do bank v Česku nateklo čtyři a půl bilionu korun, pak splátky úroku jsou při výnosu pět procent dvacetina, tj. bratru 225 miliard ročně. Slušná odměna na peníze vytvořené z ničeho. Kdyby si to udělal český stát sám, má státní rozpočet navíc příjem 225 miliard. Proč to u nás nikdo neudělá? Inu, protože nesmí. Smutná stránka omezené suverenity země.

Za zlých komunistů tomu bylo jinak. Oni si sami tiskli peníze a za ně stavěli třeba byty. Komunisté, za dobu svého „řádění“ v tehdejším Československu postavili 2 miliony bytů. V dnešních cenách, třeba 2 miliony za byt, vytvořili hodnotu 4 biliony dnešních korun. Ovšem bez cizích zdrojů. Aktiva zůstala obyvatelstvu, byty dnes patří vesměs těm, kteří v nich bydlí. Vyjma těch nešťastníků, kterým prodal byt nad hlavou známý velkopodnikatel, bývalý krejčí. Dobrý kamarád knížete Spáče prvního.

Noha mě bolí, postávám na druhé a dále přemýšlím. Ono je to vlastně geniální metoda dobývání světa. Dobývání prostřednictvím šíření pasiv. Aktiva dobývat nelze, to zkusil třeba Hitler a špatně dopadl. Co jsou to aktiva, to lidi chápou. Ovšem, co jsou to pasiva, to chápe jen ten, kdo chápe podvojné účetnictví. Banky účtují v podvojném účetnictví. Bankéři a lichváři ten princip dobře chápou. Stát o svém majetku neúčtuje vůbec. Státní úředníci nechápou nic. Taky proto politici a jejich kámoši kradou jako o život. Není to vidět. A nejsou na to ani zákony. Proč asi?

Noha stále bolí, doktor nikde, i oddávám se úvahám. No takhle nakulit do malého státu čtyři biliony, to nemůže jen tak někdo. Musí existovat lidé, jakási skrytá moc, která je nad vládami a má zaručenou kontinuitu, třeba 50 let. Slušný politik a státník, který kope za svůj lid, ze kterého byl zvolen, by takovéto mezinárodní konání jistě zatrhl. Ale! Životnost politika jsou 4 roky. Nad námi jsou řídící procesy s dobou integrace 50 a více let. Kdo je vlastně projektuje a organizuje? Nevíme. Někdo to být musí. Někdo, kdo je schován za bankami a překupníky peněz. My, obyčejní lidičkové máme vidět demokracii, máme se vyřádit ve svobodných volbách, dostali jsme chléb a hry, pak už máme jenom držet hubu a krok. Taky se máme starat o svá kolena. Kdo řídí naše politiky, vidět nesmíme.

Pan doktor se objevil, pomohl, musím ho pochválit, koleno kolenuje. Sedám do auta a jedu za svým chlebem a svými hrami. Maně přemýšlím, co je to vlastně světová moc a jak funguje. Až to pochopím, budu se moci dobře rozhodovat u voleb. Taky televizní bláboly mě nechají v klidu.

Žel, je jedno, zda něco pochopím, či nikoliv. Jak to tak vypadá, do konce života budu se svými spoluobčany platit 225 miliard ročně v dnešních cenách.