Každý politický režim má své příznivce a odpůrce. Má jak nekritické fanatiky, tak i nepřátele až za hrob. A mezitím má i spoustu politických diváků na pocitových a rozumových mezistupních teoretické i reálné občanské podpory či nesouhlasu. Obecně se tomu říká světonázor resp. praktický aktivistický čin, anebo jen prorežimní nebo protirežimní osobní postoj. Jinak řečeno – též český kapitalismus má nejen obdivovatele a disidenty, ale má zejména i tu nejzajímavější politickou menšinu – prodejné, snaživé a vždy všeho schopné kolaboranty.
Ano jistě, aktivní politické projevy i pasivní netečnost o nás něco vypovídají, přičemž ta výpověď o politické „misi“ každého nemusí být ani přesná, ani objektivní, ani pravdivá, pokud u „zkoumaného politického subjektu“ neznáme motivy nejen jeho aktivit, ale i mlčenlivých postojů. Mělo by být proto vždycky ke zkoumání, kdo, kdy a v jakém společenském postavení je, v jakých rodinných a příbuzenských vztazích se nachází, v jaké rodině vyrostl a kým a jak byl v mládí vychován. Proč? Protože zejména tyto skutečnosti do značné míry určí jednání a smýšlení a tím i celý život každého.
Pravda, všichni máme nějaké ty geny determinující temperament, inteligenci a nadání a teprve na tom, co příroda našim zrozením stvořila, i my sami můžeme v životě buď něco navíc ještě ve své osobnosti přistavět, anebo naopak líně a lajdácky všechno zanedbat a rozbourat. Zkrátka, jak již bylo napsáno, povaha je sekundárně dána též výchovou v rodině a ve škole, a tenhle informační proces u každého pokračuje od učňovských a studentských let po celý život.
Projevy povahy též ovlivňují sklony člověka a jeho motivace, dané talentem i mírou ctižádosti, kterou rovněž každý nemá stejnou. Na jedné straně, člověk tvůrčího talentu a melancholické povahy může být navenek citově a politicky uzavřený a zdánlivě světonázorově nečitelný a naopak ambiciozní organizátor na straně druhé – bude pro okolí „čitelným“ až až, přičemž ale i tak nemusí být ještě vůbec jasné, zda jeho chování je upřímné a čisté, anebo jen tvrdě pragmaticky účelové. Potom jednoznačně platí, že jen čas to ukáže.
Také nelze popřít, že kdo a jak smýšlí a jak se politicky projevuje, to v něm utváří i jeho okolí a pracovní a rodinné povinnosti, které sice mohou ale vůbec nemusí být vyhraněné a spontánní a výchovou a jemu nejbližšími brzděné či naopak povzbuzované. Nakonec u postojů každého hraje nezanedbatelnou roli jeho hmotná závislost či nezávislost, resp. angažovanost pracovní profese na politice nebo mimo ni a váha tzv. hodnot, jež pro někoho znamenají nejen materiální zisky, ale i ekonomické a kariérní ztráty pramenící právě z role angažovanosti, kterou se kdysi rozhodl v politice přijmout.
Pevně stát, nebo zaujímat postoje?
Jinými slovy řečeno, měli bychom proto ve svých „kádrovacích“ soudech zkoumat zejména ty placené politické aktivisty a celoživotní ekonomicko-organizační šíbry, jemně nazývané vůdcovskými kariérními profesionály. A proto i naopak – a teprve s dlouhým odstupem od nich – bychom se měli pouze velmi citlivě šťourat v životech a ve svědomí těch, kteří se především věnují svým rodinám a dělají jen svou občanskou pracovní profesi zkrátka proto, že jim to přináší nejen postačující životní smysl, ale zejména obživu pro péči o děti, což jim pro soukromý život zcela postačuje.
Je proto užitečné uvědomovat si důvody jednání lidí kolem nás a jejich celoživotní osobní a existenční motivaci. Znát příčiny, proč například vědec odkojený matematikou a fyzikou si možná právě proto kdysi v minulosti zvolil tu svou práci v oboru jistot neměnnosti platných zákonů přírody, na rozdíl od nejistot výmyslů lidských, kterým se oprávněně v uvozovkách říká „zákony“ jenom z toho důvodu, že jiná vhodnější slova typu „morálka a pravidla chování a jednání“ by jejich ideologickým protagonistům už autoritu jen stěží zaručila.
Důvod k tomu je totiž prostý: Co platí v přírodě samo, to žádné ideology ani aktivisty, ani politické „zákonodárce“ či náboženské teology vůbec nepotřebuje. A platí to i obráceně: To, co se bez ideologického či politického aktivismu nikdy samo nestane, to ke své existenci vůbec nepotřebuje právě ta tolik oslavovaná, zneužívaná a pomlouvaná příroda, i kdyby opak toho nějaký pan aktivista kterékoliv Strany tvrdil každému na potkání od večera do rána.
Takže, jak to poznat? Jak odlišit ty, kteří v politických postojích pevně stojí a ty, kteří jen zaujímají postoje, jak by řekl Karel Kryl? Zřejmě to bude mít kořen v upřímnosti a v pokoře přesvědčení. V ochotě o svých názorech nejen kriticky, ale zejména i sebekriticky přemýšlet bez elitářsky naučené bohorovné pýchy Dědů Vševědů. A je nesporné, že čím jsme mladší a čím méně zkušeností máme, tím víc bychom si právě tohle měli uvědomovat a myšlenkově se držet svých informačních jistot skromně při zemi.
Proto možná s překvapením občas zjistíme, že politické aktivity a postoje některých lidí jsou dány jen jejich ne-morálkou obživy, kdy politický názor je veden pouze účelem. Jejich zájmem mít se za všech okolností dobře a vždy výhodně těžit především z toho, jak jim jejich pusinka mluví a nikoliv, jak upřímně jim i ta hlavička přitom myslí. Ostatně … předkové našich soudobých elit velmi dobře věděli, proč si kolem sebe drželi šašky, přičemž vždy ve vlastním soukromí ctili zásadu, že komediant má být především stále hladový, aby jeho poslušnost nikdy nepolevila.
Budeme-li proto sami k sobě vnitřně upřímní, tak to sice ještě neznamená, že budeme mít vždy ve všem jen pravdu a tudíž i jen samý úspěch. Ba dokonce, někdy nám to může přinést i velké myšlenkové zmatky. Přesto, naše charakterová kvalita však vždycky bude založena na prioritě hledání a zkoumání objektivní reality života, nikoliv jen na licoměrné a lživé přetvářce účelového vyhodnocování pouhého osobního hmotného a kariérního prospěchu.
Je-li někdo neznalým a nezkušeným a méně přírodou nadaným fanatikem fenoménu svobod, to se vždy ještě dá alespoň částečně pochopit jako odstranitelný nedostatek informací. Avšak společensky existovat jako vzdělaný charakterový škůdce, společenský křivák a inteligentní darebák, to časem vždy okolí nakonec s jistotou pozná a bude to už pak navždy shledáno jen jako proces nevratný.
Co jsme my, budete i vy
Jeden můj přítel kdysi prozíravě řekl: Každý by měl ve svém mládí denně myslet na fakt, že jedinou a naprostou jistotou jeho budoucnosti je jeho vlastní stáří – a já dodám – pokud se ho vůbec dožije. Měl by si proto každý pamatovat, že jak poctivě a charakterně si dnes ty své potomky vychová, takový možná bude i závěr jeho života. Proč? Inu proto, že odedávna platí: Jaká byla setba, taková je sklizeň. Okamžik, kdy jednoho dne se budoucí okolí člověka zachová stejně tak, jakým charakterem či naopak bez-charakterem býval kdysi právě on sám.
A teď, prosím, pozor: Neplatí to jenom pro nás, pro lidi. Platí to stejně tak i pro společenské systémy, které si my sami pro sebe a kolem sebe vytváříme. A nalejme si čisté víno, vážení: On totiž ani ten náš „demokraticky“ imperialistický kapitalismus vůbec není založen jen na empatii k druhým a jeho cílem už vůbec není pouze sociální spravedlnost a rovnost všech před moudrým zákonem. Takže, co ten systém asi do budoucna čeká? Nic víc a nic míň, než osud starého a nemocného člověka, protože i každý politický režim jednoho dne zestárne a zemře, pokud své strategické chyby a systémové nedostatky zavčas nevyléčí.
Vlastenecké, mírumilovné a pracovité světové mocnosti si toho jsou dobře vědomy. Vlastních zdrojů mají dost a s vědomostním potenciálem a tvůrčí produktivní prací svého lidu prozíravě nehazardují. Mají zkušenosti z 20. století a mají rovněž dostatek času. Mohou si na vhodné politické změny jinde počkat a být připraveny k obraně svých zájmů na svých vlastních územích. Vědí nejen z knih klasiků marxismu, že jednoho dne kvůli byznysu jim jejich „partner v kapitalismu“ bude chtít prodat i ten pověstný provaz k oběšení sebe samého, ale tyto mocnosti mu jej s úsměvem a zdarma klidně vrátí zpět.
Takže si položme jednoduchou otázku: Která ze světových mocností je nyní v pohodě a v politickém klidu setrvává a ve kterých zemích to dnes politicky vře a spěje ke změnám? Která z velmocí vnitřně i exportně hospodářsky a vojensky posiluje a která má dnes dluhy a denní problém své občany uživit, ubytovat a v nemocnicích ošetřit? Která vláda dnes omezuje ústavní občanské svobody a lidská práva a tvrdě kontroluje internet? Koho vojska dosud mezinárodně zametala před prahy cizích domů, zatímco doma se jim přemnožili nenasytní ekonomičtí hlodavci? Inu, kdo chce, ten vidí a slyší a kdo musí, ten jen křičí ze všech sil. Míč hry je dnes na straně imperialismu a jen on sám je okolnostmi nucen být světově politicky nejvíc aktivní už právě proto, aby vůbec přežil.
A prognóza pro nás? Také i ten náš evropský a potažmo český kapitalismus jednoho dne čeká nejen jeho vlastní politické stáří a jeho vlastní vinou tomu odpovídající a zcela přirozený ideologický konec. Nejen konec lží a libovůle nezodpovědných ekonomických nesmyslů či hloupě vymyšlených politických dogmat, ale i konec hospodářských a finančních krizí. Bude to nejen konec zoufalých mocenských majdanů a koloniálních agresivních válek, ale přímo i konec systémově definitvní. Každý dům postavený z karet se totiž jednoho dne zhroutí. Dům, jehož logika prognózy je jednoznačná: Konec Systému pro jeho prolhanost, pro sociální neúnosnost a tím i pro politickou neudržitelnost. Neudržitelnost v republice tisíců bezdomovců a statisíců dlužníků.
Kapitalismus, jeho ideologové i politici z praxe to velmi dobře vědí a proto se vždy až do posledních dnů budou snažit zuby nehty tomu bránit propagandou a hledáním nepřítele, s nímž by mohli válčit, aby alespoň výroba zbraní jejich ekonomiku udržela při životě. Též i odváděním pozornosti od třídně sociální otázky se budou bránit tomu, že jednoho dne jejich vlastní systémové děti kapitalismu ztratí trpělivost a režimu samy vezmou jeho jedinou zbývající možnost – nekonečně politicky lhát a loupeživě dobyvačně zabíjet lidi z cizích národů. A pak se stane to, co bude neodvratné. Tyto vlastní politické děti kapitalismu, až trochu povyrostou a věci pochopí, pak přivodí jeho definitivní společenský konec už jen a právě proto, aby ony samy – ty děti kapitalismu – do budoucna vůbec nějak přežily.
