Stanislav A.Hošek
30. 3. 2018
V perexu k tomuto textu chci zdůraznit, že patří do kategorie takových, které vyvěšuji jen a jenom na svém blogu, který ve svém názvu nese slovo „Nehorázný“. Pokud jej redakce NR přece jenom publikuje na svém webu, pak s ním nemá vůbec nic společného i v případě že se od něj nedistancuje.
K dosavadní světovládě Euroatlantická civilizace, či spíše kultury
Vůbec nepochybuji, že na této planetě již velice dlouho existují vlivové struktury se světovládnými tendencemi. Ať je různí přemýšlivci nazývají jak chtějí, ony opravdu existují, leč pro veřejný prostor světa jsou naprosto anonymní. V této větě odpovídám fakticky svému bývalému kolegovi panu Valenčíkovi na jeho otázku, kdo je to ten „globální prediktor“. Řečeno slovy básníka – „Nikdo ve světle ramp, leč kdos v podzemích bank“. Snad si rozumíme.
Zmíněné světovládné elitě, podle mého soudu, dominuje již nejméně půl tisíciletí region, který si říká Západní civilizace. V mém pojetí pouze Euroatlantický kulturní okruh. Zásadním rysem reálné globalizace je, že zmíněný region se snaží dotáhnout do úspěšného konce svůj světovládný záměr. V tom je pak jádro veškerého současného dění.
Pohled Euroatlanťanů na Rusko?
V prvé řadě si přiznejme, že Rusko není stát, tak jako jím nejsou ani USA. Jsou to vlastně lidmi a ne přírodou, vytvořené kontinenty. Kontinent „Západ“ a kontinent „Rusko“. Již v těch dvou pojmenováních je cítit zásadní rozdíl mezi nimi. Vyplynul z rozdílu mezi vznikem a následně odlišným vývojem euroatlantického prostoru od toho na východě Evropy. Tento text pro další pokračování nepotřebuje konstatovat nic víc, než tvrzení, které již bylo řečeno. A to, že euroatlantismus nejméně půl tisíciletí usiluje o nadvládu nad celou planetou.
O Rusku se něco podobného tvrdit nedá. Pokud někdo namítne, že tu byl přece Sovětský svaz, se svou ambicí světovlády proletářů, pak mu musím jasně sdělit, že ta epizoda v dějinách Ruska byla vedena ideou, jež nebyla vůbec ruskou, byla mu implantována a dějiny ještě ukáží, zda ne dokonce záměrně. V konečném účtování na ni doplatil nejvíc, zda-li ne jenom, ruský lid.
Střih do současnosti. Rusko nepochybně zmiňované světovládné elity citelné zasáhlo dvěma akty z roků 2014 a 2015. Připojením Krymu ke své zemi a vstupem do občanské války v Sýrii vyjádřilo Rusko jednoznačně svou svrchovanou svobodnou vůli. Ať již jí sledovalo cokoliv, nezpochybnitelně tím dalo světovládcům najevo svou nezávislost na jejich vůli. Přišla totiž doba, kdy si to už mohlo dovolit. Za zády mělo mladšího, leč nejvitálnějšího světového hráče.
Jestliže Krym světovládce rozzuřil, zásah Rusů v Sýrii je doslova rozlítil. A jak se říká, do třetice všeho dobrého, leč i zlého. Ptám se tedy, jakýpak počin Ruska způsobí u euroatlantických elit konečně ztrátu soudnosti?!!
Podle principu krevní msty
Dneska převládá přesvědčení, že mezinárodní právo už neexistuje, ale vše se řeší zase, jako před první světovou válkou, pouze silou. Přesně lze říci, že povědomí o pravidlech mezinárodního práva, vzniklého především v minulém století, existuje. Vždyť kdekdo s některými jeho principy operuje, ale jen tehdy, pokud slouží k prosazování jeho zájmů.
Každý konflikt začíná poměrně malým sporem. Zkusme se podávat na genezi jednoho, kupříkladu problému kolem Krymu. Pro světovládce začal celý spor teprve připojením Krymu k Rusku. Pro Rusko ale začal už politickým převratem v Kyjevě, jímž byla prokazatelně ohrožena existence ruské námořní flotily v Černém moři. Spor se ale vůbec nemusel rozrůst o Krym, kdyby bylo Rusku garantováno nedotčení jeho smlouvy s Ukrajinou o námořní základně na Krymu. Což by fungovalo tehdy a jenom tehdy, pokud by v mezinárodním právu neplatil prvořadě princip síly a především pokud by existovala mezinárodní síla, která by si vynutila dodržování mezinárodních smluv i při změně politické moci v té či oné zemi.
Euroatlantičtí světovládci měli v prvé řadě uznat výsostné právo Ruska na dodržení smlouvy o námořní flotile na Krymu a nemusel být problém vystupňován až do svrchovaného rozhodnutí občanů Krymu o svém sebeurčení.
Za dnešního stavu už není cesty zpět, především kvůli vypjatému nacionalismu na obou stranách. Prozatímní světovládci navíc nemají ve zvyku uznávat své chyby, nadtož alespoň chápatzájmy někoho jiného. Jako vždy, tak i tentokrát se rozhodli problém řešit silou.
Podobně tomu bylo se Sýrií. Rusko, dlouholetý spojenec Sýrie dost dlouho světovládnému Západu nabízel kompromis, dokonce včetně odchodu Asada, pokud bude proveden demokratickou procedurou. Euroatlanťané ale byli přesvědčeni, že zase rozhodnou silou.
Jenže tentokrát už narazili na sílu. Nasadili sice svou oblíbenou zbraň – sankce Byli si jistě dobře vědomi, že pokud jimi nezlomili Kubu, či KLDR, tak Rusko s nimi určitě nepostihnou a budou muset přitvrdit. Rusko nepadlo následně ani do celé sítě provokací. Takže světovládcům nezbývá jiná cesta než neustále zvyšovat tlak a očekávat odpovídající reagování. Tlak jak ve formě dalších a dalších sankcí a dalších a ještě méně průhlednějších provokací. Série stále se stupňujících nepřátelských aktů u krevní msty končila mnohdy až vyhubením jednoho klanu. Čím bude končit v tomto případě?!!
Ze sporů se stal konflikt, díky eskalaci již nelze dohlédnout jeho konce. Zvláště když se soupeřící strany ani neshodnou na tom, kdo si fakticky začal.
Za poslední tlak na Rusko považuji jednoznačně chování světovládců v případě Skripal. Tady už nejde o nějaké porušení kdysi kodifikovaného pravidla mezinárodního práva, nýbrž o záměrné stupňování už do vysokého stupně dohnaného konfliktu. Doslova na hranici soudnosti totiž je porušení základního principu jakéhokoliv, nejen mezinárodního práva, jímž je odsouzení nejen bez soudu, ale i bez důkazů pro obvinění.
Velikonoční výzva
Dnes je módou, že kde kdo vyzývá jiné k nějakému konání. Troufám si proto k tomu i já. I když nevěřím v Boha, boha, bohy, či ani božstva, vyzývám k modlitbě či meditaci všechny věřící. Modlete se za rozum. Modlete se, ať skončí stupňování mstivosti. Modlete se za ukončení konfliktů, u nichž se aktéři už neshodnou ani na původním nicotném sporu. Modlete se za to, ať Rusko coby prokazatelně slabší není vyprovokováno k nějakému rozhodnějšímu, či až k zoufalejšímu kroku.
Děsí mne totiž Putinovo: „K čemu nám je svět, když v něm už nebude Rusko“!!
Pozn. red. I.D. Název článku je vypůjčen z dialogu Voskovce a Wericha, starší generaci dobře známého.
