Co dělat, když je vaše náboženství nejpronásledovanější na světě

Patrick Ungermann
19. 4. 2018
Nechte si, prosím, vyprávět můj sen: Bylo to na venkově ve chlévě, který jsem si předělal na modlitebnu. Krásné fresky se u jedné zdi potkaly s oltářem. Hořela i svíce. Všude musely být zamčené dveře a v místnosti jsem musel být sám. I tak by se napětí dalo krájet. Úzkost se nedala vystát. Pak se mi nějací lidé vlámali do domu. Cítil jsem, že mě odvlečou a že se z toho odvlečení, řečeno lidově, nevylížu. Bylo to kvůli mé snové křesťanské modlitebně. Ráno jsem měl na strachuplný sen rychlou odpověď: 


Že by se to stalo v Kosovu? Jestli trpí jedna část, trpí části všechny. Ale myšlenky mě co chvíli ke snu vracejí a hovoří: To nebyl osud kosovského Srba. Šlo ryze o tvůj příběh.

Začal jsem jevit zájem o křesťany různých denominací, kteří nesmějí udělat to, co je u nás samozřejmé – prostě si po práci zajít do kostela, nebo mít volné neděle a pomodlit se na mši. A právě v tom bodě končí sen a začíná můj příběh.

Čtu Křesťanskou mezinárodní solidaritu, časopis na úrovni svědectví o místech, kde lidé, co světí Vánoce a Velikonoce spolu s námi, musejí přestát i to, co se vydržet snad ani nedá. Když se má mysl zklidnila, uviděl jsem tři zdroje útlaku víry, kterou pokládáme za jeden z pilířů evropských hodnot:

První zdroj útlaku má mnoho společného s císařským Římem. Tam vedl k vybíjení prvních křesťanů poznatek, že tihle věřící nevidí v císaři smrtelného boha a víc než vrcholného politika si cení Boha nesmrtelného a všudypřítomného. Vlád s krajním kultem osobnosti je dost i dnes. Severokorejského vůdce i čínského prezidenta dráždí, že oni by neměli být v očích všech svých občanů těmi nejdůvěryhodnějšími osobami, které mohou, když na to přijde, činit i zázraky. Severokorejští křesťané přirozeně nemohou ani muknout. Jejich čínské souvěrce přemlouvají kádry, aby Ježíšovy podobizny vyměnili za obrázky nositele ideje Si Tin – pchinga. Oficiální tisk v Číně tvrdí, že kontrola náboženství je nezbytná, aby nedocházelo k infiltraci extremistů a teroristů. Státní úřad pro náboženské záležitosti dohlíží i na to, aby církve vychovávaly k socialismu. Zatýkání a věznění lidí za to, že na veřejném prostranství evangelizují a zpívají křesťanské písně, je možné. Často jsou bourány kostely, menší i velké pro několik tisíc lidí. Je to součást vládní akce s názvem Globální doba. Jeden z nových výnosů zavazuje Číňany k tomu, že náboženství je třeba počínštit. Takové počínštění s vůní socialistické velkoleposti i kapitalistického šrumce je projevem úředně schváleného vlastenectví.

Druhý zdroj útisku křesťanů by šlo vymezit slovy: Mladší náboženství jde po krku tomu staršímu. Ten útisk trvá 1400 let a je příznačný pro země muslimské nebo většinově muslimské. Z padesáti zemí, kde jde křesťanům kvůli víře o mnoho i o život, je třicet osm zemí muslimských. Pobídku nesnášet jiné vyznání než to své si muslimové přečtou ve vlastní svaté knize. Smrt, či mnohaleté vězení hrozí v různých zemích, definovaných jako islámské, člověku už za to, že evangelizuje – káže o křesťanství na veřejnosti. Podobný postih visí ve vzduchu, když muslimovi půjčí nebo zcela podaruje Bibli. V Íránu jsou křesťanští duchovní zatýkáni a přicházejí o majetek ve prospěch zákona o ohrožení národní bezpečnosti. V Pákistánu mohou křesťané čelit žalobě za rouhání. S tím jsou spojené tresty, které nemusíte přežít. Samozřejmě je nesmysl, že by se člověk rouhal Bohu tím, že věří v Boha, viďte. S neméně drakonickými tresty se Kristovy ovečky setkávají v Saúdské Arábii, jakkoli se saúdskoarabský a perský islám vzájemně neuznávají. Boření kostelů, ztráta zaměstnání a celospolečenská šikana, to jsou už jen doprovodné akce.

Setkal jsem se se zajímavou úvahou. „Kimové“ nejsou věční zrovna tak, jako nebyl věčný Sovětský svaz. Zatímco ve Svazu sovětských socialistických republik bylo pozabíjeno přinejmenším 12 000 000 křesťanů a zbořeno 153 000 kostelů, Ruská federace každoročně postaví tisíc kostelů a počet křesťanů se v Rusku za poslední léta zvýšil z 31% na 72%. Proto v zemích, stavěných na kultu osobnosti, mají křesťané naději, že po zhroucení kultu přestane jejich pronásledování. V muslimských zemích taková naděje není. Raymond Ibrahim o tom na stránkách Křesťanské mezinárodní solidarity píše: „Na rozdíl od pronásledování křesťanů v komunistických zemích zakořeněných do určitého režimu, muslimské pronásledování křesťanství je vytrvalé, existenciální a daleko přesahuje jakékoli vládce nebo režimy. Zdá se být nedílnou součástí historie, nauky a sociálně politického uspořádání islámu – proto jeho houževnatost a všudypřítomnost. Je to tradice.“

Třetí zdroj pronásledování křesťanů máme pod nosem. Je to prazvláštní seskupení hmotné a duševní energie, kterému se pořád říká Západ, a ten se má stát energií celoplanetární – globální. Na Západě mají malou zemi Belgii, v ní působí kardinál Sarah a říká: „Nejvíce pronásledovaní křesťané nežijí na Blízkém východě nebo v Africe, nýbrž právě tady. Jste nejvíce pronásledovaní, protože chtějí ochromit vaši víru. Chtějí zabít vaši víru a vaše křesťanské hodnoty. Říkají vám: žijte tak, jako všichni, buďte modernější. Nejvíce pronásledovaní křesťané žijí na Západě. Je sice pravda, že v Africe nás podřezávají. Když jdeš v Nigérii do kostela, nevíš, zda se vrátíš domů, protože v kostele může být bomba. To je pravda. Ale fysická smrt není to nejhorší. Horší je smrt morální. A tady se uspává církev a její učení. Chtějí, abyste na všechno přistoupili: Na potraty, eutanázii… na všechno. Jste nejvíce pronásledovaní. Jak přetrvat pronásledování? Díky modlitbě. Kristus vám říká: beze mne nemůžete činit nic. Buďte lidmi modlitby. Choďte do kostela, modlete se doma, proste o Boží sílu, scházejte se, buďte nezlomní ve víře. Spojujte se a braňte svoji víru.“ To je úryvek kardinálova poselství tak, jak ho přeložila Křesťanská mezinárodní solidarita. Ať už jsme věřící, nebo ne, jistě si domyslíme, že onen duchovní nemluví ani tak o konzumní, čili spotřební subkultuře. Spíš má na mysli budování takzvaného Nového řádu, proti kterému je Si Tin – pchingova globální Čína něco, jako panda proti grizlimu, byť oba jsou to medvědi.

Víte, která země poskytuje pronásledovaným křesťanům široké humanitární služby? Pomáhá třeba obnovit vesnice na Ninivské pláni v Iráku, hradí výuku tamních křesťanských studentů s možností dostudovat v Maďarsku. Ano, je to Maďarsko. Co o té zemi dnes víme? Že tam volby vyhrává jistý euro-potížista Orbán, který chce mít vlast bez náboženských bojů? A slyšeli jsme něco z projevů tamního předsedy vlády? Na svěcení Vánočních a Velikonočních svátků se do Maďarska jistě všichni ohrožení křesťané nevejdou. Je jich po světě 215 000 000. Na druhou stranu je Maďarsko krajina, kde se něco svatoštěpánského děje.