Demokracie?

Jiří Jírovec
4. 4. 2018
Král Václav jedna parta je se šmělinářským šmejdem … Karel Kryl, Demokracie
Demokracie, tedy vláda lidu, je pojem s nímž politici s oblibou žonglují. Vyspělost demokracie se mylně měří její stabilitou. Čím stabilnější, tím lepší – tedy pro existující moc.
Každá moc (označující se ráda za elitu) hledá způsob, jak se co nejdokonaleji odisolovat od spodiny. Slouží k tomu peníze, vojenská nebo policejní síla, tradice a podvod zvaný volby.
Lid si zvolí své zástupce (poslance, senátory, presidenta) a dál už nemá do ničeho kecat.
V+W zpívali v Konšelské: Zvolili jsme ho, abychom ho měli, teď ho tu máme, zdalipak ho znáš…


Česká demokracie je nevyspělá. Ke korytu pustila nebo pouští Johny, Bárty, Gazdíky, Bartoše a jiné zástupce početně bezvýznamných uskupení.

Ve “vyspělé demokracii” platí, co říká Karel Infeld Prácheňský v Záskoku: “Já pán ty pán, ale kdo má peňauze je ještě větší pán”.

Gary Hart se v roce 1988 ucházel o nominaci za demokratickou stranu. Kampaň chtěl financovat z vlastních zdrojů a tak obnovil hypotéku na svůj dům! Byl to fešák, byl by pravděpodobně populární mezi ženami. Od své vlastní byl odloučen. Nicméně tisk na něj vytáhl fotografii s modelkou jménem Donna Rice a pak ho špehoval až byl spatřen, jak vchází do domu, ve kterém bydlela.

Dokázat se dá všechno, ale ne, že chlap nezasunul. Hart kandidoval v nešťastném mezidobí ohraničeném (jebačkářem) Kennedym a Clintonem, jehož právníci překlasifikovali orální sex na asexuální činnost, která může poskvrnit oděv Lewinské a nebo jiných kuřeček, ale politicky je OK.

Postupem času se americké presidentské volby staly finančně náročnou operací. Podle medií stálo Obamovo zvolení jednu miliardu dolarů. S pravděpodobností hraničící s jistou lze vsadit na to, že jde o korupci, protože takový president je nutně dárcům zavázán.

Americké presidentské volby jsou nepřímé. V podstatě jde o řadu estrád proložených hlasováním. Primární volby vyberou kandidáta republikánů a demokratů.

Teprve pak se přidají nezávislí kandidáti. Ti mají nulovou naději na úspěch, ale přece jenom mohou rozvlnit zatuchlou atmosféru voleb.

Mezi nejznámější “samozvance” patřili miliardář Ross Perot a právník a zastánce práv spotřebitelů Ralph Nader.

Další kolo voleb nevolí presidenta, ale volitele, kteří se po listopadových volbách setkají a určí, kdo bude president. Počet volitelů je různý v různých státech. Základní pravidlo je, že vítěz bere vše. Podle zvyku zaručuje presidentství získání alespoň 270 volitelů. Poodle ústavy ale nejsou volitelé vázáni hlasem plebsu a mohou určit presidentem i člověka, který vůbec nekandidoval.

Nezávislí kandidáti to nemají lehké. Ross Perot, texaský miliardář, získal v roce 1992 19% všech hlasů, ale ani jednoho volitele.

V roce 2000 požadoval Al Gore přepočítání hlasů na Floridě. Tam šlo o 27 volitelů. Nastala obrovská právní tahanice o rozsah přepočítávání hlasů. Ve hře byla nespolehlivost volebních automatů i různá pravidla pro vyhodnocování platnosti hlasů v různých volebních obvodech. Bush byl nakonec vyhlášen vítězem nad Al Gorem o 537 hlasů.

Ralph Nader tenkrát dostal na Floridě přes 90000 hlasů a byl obviněn z toho, že tím, že kandidoval, připravil Al Gora o vítězství.

Tato dávno zapomenutá historie kontrastuje s odsuzováním nedemokratičnosti presidentských voleb v Rusku. Naše media mluvila o podvodech. Považte, výsledky prý musely být anulovány v sedmi volebních okrscích. Údaj o tom, že okrsků bylo 170000 se krčil kdesi v pozadí.

Jakmile je americký president zvolen, veřejnost nemá sebemenší možnost další vývoj ovlivnit.

“Ulice” měla úspěch jen s protesty proti válce ve Vietnamu a do jisté míry uspěla i pokud jde o formální odstranění rasové diskriminace. Oba případy lze považovat za důkaz, že není možné dosáhnout změnu “demokratickým procesem”, tedy přes volené zástupce.

Byla to doba, kdy se mladí lidé a umělci angažovali a postavili se proti establishmentu. Třeba Joan Baez, Bob Dylan, Pete Seeger, John Lennon a skupina Peter Paul and Mary.

Heslo “make love, not war” je dávno zapomenuto.

V USA teď demonstrují studenti proti snadné dostupnosti zbraní v USA. Nedosáhnou vůbec nic, protože jsou všem politikům u prdele. Vrchnost neposílá svoje děti do škol, kde se střílí. Sama je chráněna policií a nejrůznějšími ochrankami. Proti zastřeleným studentům stojí kšeft za miliardy dolarů, které jsou Američané ochotni vyhodit za zbraně.

Když se v roce 2010 sešlo 20 světových papalášů sešlo na fotografování v Torontu, stála ochrana těchto šašků (nic jiného nejsou) přes 900 miliónů dolarů.

Kanada, jako demokratická společnost, umožnila i protesty proti tomuto setkání. Podle amerického vzoru vyhradila místo, vzdálené od kongresového centra, několik kilometrů. Oči papalášů je třeba chránit, aby neochořely pohledem na nějaký transparent.

Tom Paxton napsal v šedesátých letech písničku “Co ses dnes naučil ve škole, můj drahý synku”. Je vlastně nadčasová a možná odráží i výchovu v českých školách. Zde je: https://www.youtube.com/watch?v=rvr30mQF9ek