Hluboký stát v Rusku je mýtus nebo realita?

Avatar
Původní autoři


Alexandr Chaldej
4. 4. 2018           zdroj
Existuje v Rusku “hluboký stát” a kde můžeme najít jeho stopy?
Termín “hluboký stát” dávno a pevně vstoupil do arzenálu naší publicistiky a analytiky. Všechny pokusy o přiřazení pojmu k teorii spiknutí ztroskotávají na zcela vědecké interpretaci tohoto termínu jako koncentraci řízení v rukou určitých skupin vládních zaměstnanců a členů expertních komunit, vytvářejících pro svou vzájemnou součinnost neformální instituty a působící v zákulisí veřejné politiky. Hluboký stát Ruska vstoupil do smrtelného neviditelného zápasu s hlubokým státem USA. Síly jsou jako obvykle nerovné, ale v Rusku se přece od dob Suvorova bojuje nikoliv počtem, ale umem. A soudě podle výsledků, nedaří se to špatně.

Utváření takových struktur je natolik normální proces, že je popsán už Parkinsonovým zákonem, který vyjádřil v napůl žertovné podobě zcela reálné tendence ve světě řízení. V daném případě Parkinsonův zákon uvádí, že v každé velké skupině, která se shromáždí, aby diskutovala a realizovala otázky řízení, se vždy vytvoří malá skupina, která se ujme veškeré koordinace a rozhodování. Převzetí řízení malou skupinou je nutnost, způsobená těžkopádností velkých skupin a nemožností rychle reagovat na problémy. Hluboký stát je tedy jakýmsi spontánně vzniklým štábem, působícím paralelně s oficiálně působícími štáby.

Hluboký stát nejsou jen lobbující skupiny, ale stínová vláda, někdy silnější než skutečná vláda. Jako subjekt řízení je hluboký stát konglomerát skupin, orientovaný na plnění hlavního strategického cíle, který je považován danou elitní skupinou za nejvyšší prioritu státu, ve kterém působí. Často se hluboký stát snaží tak ovlivnit činnost formálních orgánů moci, že je schopen zcela paralyzovat jejich práci.

Wikipedia popisuje pouze dva typy hlubokého státu – americký a turecký. V USA vyjadřuje hluboký stát zájmy globalistů tím, že se snaží co nejvíce omezit činnost Trumpa, zatímco v Turecku vyjadřuje konzervativní a státní zájmy. V USA i v Turecku je činnost hlubokého státu tak či onak zaměřena na expanzi, rozšíření sféry vlivu státu ve světě a potlačení liberálních, demokratických a levicových proudů a tendencí. Pro USA je to zcela odpovídající popis, protože formálním vystupováním za liberalismus, je v USA v podstatě praktikován totalitarismus, který využívá totální manipulaci s masovým vědomím a který nemá nic společného s liberalismem. Historik A.I. Fursov jednou poznamenal, že liberalismus na Západě zcela odumřel na počátku 20. století a jeho pohřeb připadl na období velké hospodářské krize v USA. To, co se poté nazývá liberalismem, jím ve skutečnosti není, ale je to diktatura radikálních skupin nadnárodního řízení a koordinace, tzv. Světové vlády. USA tímto způsobem hodlají uskutečňovat svou expanzi. Turecko se však snaží obnovit Osmanskou říši a jeho expanze je založena na používání tradicionalistické a korporativistické ideologie. Ale tak či onak, hluboký stát jako společenství osob, které usilují o dosažení cílů expanze, existuje a má společné rysy.

Pokud takto chápeme tento pojem, můžeme říci, že hluboký stát existuje všude v těch zemích, jejichž elity jsou zaměřeny na expanzi jako prostředek k zajištění národních zájmů. Nepochybně existuje v Anglii, v Německu, ve Švédsku, v Dánsku, v Itálii, v Turecku, Íránu, Izraeli i v Číně. Je těžké si představit, že není v Rusku.

Čím bychom jinak vysvětlili Putinův fenomén, když uprostřed dominance komradorských skupin, které je zvykem nazývat liberály, se v Rusku uskutečnilo uchopení řízení a jeho postupné přeorientování na kurz, který výslovně odmítá principy komradorů a který vstupuje do stále hlubšího konfliktu s cíli globálních anglosaských elit?

To lze vysvětlit pouze přítomností hlubokého státu v Rusku, jehož činnost se nezastavila ani na okamžik dokonce během zhroucení SSSR, období vlády Jelcina a vydání všech státních a národních zájmů. Není náhoda, že Putin svým prvním rozhodnutím zrušil Dohodu o sdílení produkce, která umožnila TNC jednoduše okrádat Rusko při těžbě uhlovodíků. Od tohoto okamžiku začala konfrontace Západu s Putinem, který se po dlouhou dobu snažil vypadat jako liberál a vyhýbat se konfliktu, dokud se nepodařilo posílit státnost a obnovit armádu.

Hluboký stát v Rusku existuje a stopy jeho činnosti jsou viditelné pouhým okem. Není známo, zda má řádový princip, ale je zřejmé, že má několik stupňů hloubky, určité centrum a existují jeho periferní kruhy, je vliv těchto sil na politiku a tento vliv se děje navzdory zájmům médií, hlavních finančních skupin a bývalých administrativních týmů. Cílem hlubokého státu v Rusku je expanze Ruska – ekonomická, informační, politická, vojenská. To znamená, že hluboký stát v Rusku sleduje imperiální cíle a považuje to za jediný způsob přežití země. Ne každý stát si může dovolit takové cíle, ve světě existuje jen několik těchto států. Rusko je mezi nimi.

Různé instituce a strategie mohou sloužit jako nástroje pro mobilizaci obyvatelstva kolem této myšlenky. Například v SSSR KSSS organizačně a ideologicky zajistila expanzi, ale když se tyto nástroje staly nepoužitelnými, zřekli se jich. Nyní hluboký stát v Rusku zajišťuje organizaci plnění cílů expanze prostřednictvím řady působících institucí jako je vláda, Státní duma, vládnoucí a opoziční strany, nehledě na jejich notné znečištění pátou kolonou,… ale dává přednost tomu, že dosud jasně neformuluje ideologii, i když v implicitní podobě je zřetelně přítomna v diskurzu a celá společnost jí nejen rozumí, ale také sdílí.

Celkově hluboký stát zvládl situaci po rozpadu SSSR a jeho obvyklých institucí řízení. Přímí zástupci nepřítele jsou vytlačeni z orgánů zákonodárné a vykonné moci, agentura vlivu je převzata pod kontrolu a lokalizována, k jejímu působení byly zvoleny účinné mechanismy neutralizace.

Ale nejvýznamnějšími znaky hlubokého státu v Rusku jsou návrat Krymu a vítězství v Sýrii. Zmaření “ukrajinské karty” proti Rusku také potvrdilo schopnost hlubokého státu v Rusku pro nalezení protijedu na otravu, vypracovávanou západními analytickými centry. Hlavní předností hlubokého státu Ruska je jeho neidentifikovatelnost.

Rusko také stejně rychle nejenže vytrhlo Krym u NATO, ale také zajistilo amortizaci sankčních škod. Odpojení od SWIFT už Rusku nehrozí finančním kolapsem. Potravinová bezpečnost je vytvořena, ačkoli některé nedostatky jsou, ale možnost dovozu z jiných zemí také existuje. Sankce nezafungovaly. Elity se nerozštěpily.

Skutečnost, že pro tyto operace byl potřebný kvalitativně zcela jiný vojensko-průmyslový komplex, ozbrojené síly, zpravodajské a řídící struktury, se projevila nečekaně, když už bylo vše uskutečněno a Západ čelil dilematu – jaderný střet s Ruskem nebo organizovaný ústup. Západ si vybral druhou variantu. Ale pochopil, že vítězství nad Ruskem byl omyl, Rusko znovu dobývá, co ztratilo.

Jakýkoli návrat ke ztraceným pozicím je útok. A jakýkoli útok je expanze, aktivity pro rozšiřování hranic. A protože Západ tak bolestně reaguje na všechny atributy expanze Ruska, snaží se ustálit jeho stav a totálně omezit jeho informační a finanční nástroje, které zajišťují tuto expanzi. Tímto Rusko postrkuje k dalším krokům na oddělení jeho životně důležitých systémů od Západu.

Všechny tyto kroky jsou nemožné bez posilování hlubokého státu v Rusku – té skupiny lidí, která vytváří podmínky pro transformaci společnosti a dosažení nové úrovně rozvoje. Hluboký stát Ruska vstoupil do smrtelného neviditelného zápasu s hlubokým státem USA. Síly jsou jako obvykle nerovné, ale v Rusku se přece od dob Suvorova bojuje nikoliv počtem, ale umem. A soudě podle výsledků, nedaří se to špatně.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová