Jurij Selivanov
22. 4. 2018 zdroj (kráceno)
Události v Arménii, které se synchronně shodují s faktickou porážkou Západu v Sýrii, mohou znamenat operativní posun akcentů jeho geopolitické strategie s úplným zachováním protiruského paradigmatu.
Strategický zmatek, který vznikl na syrské cestě, … vůbec neznamená, že Západ (především USA), který pocítil hranice svých možností v tomto směru, se nebude snažit dohnat promeškané jinde.
A když mu vznikla chyba v Sýrii, je to jen důvod zkorigovat západní plány vůči Rusku, aby byl na něj zesílen tlak v jiných, zdánlivě perspektivnějších směrech.
Právě s tímto korigováním a s ničím jiným je třeba dát do souvislosti ty události, ke kterým dochází nyní v Arménii. Tam již po dlouhou dobu existuje Západem dobře navnaděná a na pouliční nepokoje vycvičená zcela krotká vůči němu “opozice”, která se v podstatě ničím neliší od euromajdanovské obsluhy zámořského ministerstva zahraničí USA města Kyjeva. A jejich vůdci, s největší pravděpodobností, byli vycvičeni na stejných seminářích CIA.
Souběh americké “geopolitické korekce” a současné arménské exploze hovoří sám za sebe. Arménie nebyla samozřejmě zvolena náhodou. Právě tam nastala v tom okamžiku ta nejvhodnější vnitropolitická situace, z níž může Washington výborně vycházet. A této možnosti se, samozřejmě, okamžitě chopil.
A není důležité, že Arménie “začala hrát” jako první. Vypadá to, že to není nic jiného než dílčí případ obecného posunu geopolitických akcentů USA, které spěchají si vynahradit svůj syrský knockdown. Ve Státech si okamžitě vzpomněli, že Rusko má velmi nestabilní geopolitický perimetr. Jehož míru výbušnosti si USA mohou regulovat v závislosti na svých potřebách. Tím spíš že již dávno a vydatně pracují v zemích tohoto perimetru, pokud jde o jejich přípravu na synchronizovanou nebo následnou detonaci v případě potřeby. A tak se zdá, že taková potřeba vznikla.
Předpoklad v případě s Arménií vychází z maximálního rozdmýchávání vnitřního konfliktu, s cílením na vtažení do něj Ruska, které nemůže zůstat lhostejné k osudu jednoho ze svých nejbližších spojenců. Je to situace, která bude rozhodně vyžadovat zásah Ruska, zejména pak v tom případě, že bude aktivován ještě i Azerbajdžán se svou věčnou karabašskou otázkou.
Takže Západ dostává výměnou za bezvýchodnou situaci v Sýrii velmi slibnou protiruskou kombinaci v Zakavkazsku. Přičemž takovou, na níž se, na rozdíl od Sýrie, nemusí přímo podílet, ale pouze tleskat rukama a povzbuzovat účastníky této rvačky. Oblíbená činnost Západu – stavět proti sobě cizí hlavy a sbírat smetanu.
A toto už bude druhé aktivizované protiruské ohnisko. Po tom ukrajinském …
Dále je v pořadí podrývání ruského perimetru samozřejmě Moldávie. I zde je situace taková, že současné prozápadní a prorumunské vedení může zůstat u moci pouze prostřednictvím provokací, použitím síly a rozpoutáváním války. Pokud Západ zjistí, že na to nastal čas, udeří i na březích Dněstru. Doba dnešní politické elity Moldavska je skutečně u konce. Zanedlouho budou parlamentní volby, které neslibují místním neoRumunům nic dobrého.
Další možné horké body podél hranic Ruské federace mohou být použity ve druhém kole. Je to především Kazachstán se svým přestárlým prezidentem, který právě nyní aktivně podřezává větev, na níž sedí, a viditelně se distancuje od Ruska. Zdá se, že smutná zkušenost ostatních “nejlepších přátel” Západu,…, někoho ničemu nenaučila.
Pokud jde o Kirgizii, navenek jako by tam bylo všechno klidné. Ale o tom, co bývá pod svícnem, všichni pravděpodobně slyšeli. Zvláště když jde o takový svícen, pod nímž se již konala americká představení jako “sametové revoluce” a pod nímž dokonce byla i americká vojenská základna. A nějak jsem neměl možnost slyšet o tom, že by Amerika někdy odešla z nějaké země, do níž už předtím vstoupila.
Ještě jeden zestárlý příznivec sezení na dvou židlích vládne západně od hranic Ruské federace. A není skutečností, že konec jeho vlády bude stejně mdlý a pokojný, jako bylo předcházející čtvrtstoletí.
Hlavní kouzlo všech těchto doutnajících, vzněcujících se a teprve nazrávajících konfliktů je z hlediska Západu zcela zřejmé. Na rozdíl od Sýrie nemusí nic riskovat, házet rakety nebo vysazovat námořní pěchotu. To vše je však potřebné v Sýrii. A právě proto tam západní kosa padla na ruský kámen. A byla tu i strategická slepá ulička. Vždyť v případě ruského perimetru stačí pouze použít “měkkou sílu”, které má Západ víc než dost. A posílat peníze na správné adresy. … peněz vytisknou přesně tolik, o kolik budou požádáni.
Takže nemůžeme tedy hovořit o žádné změně základního protiruského paradigmatu Západu. Ale po zjevném selhání v Sýrii se důraz stále více posouvá k blízkému perimetru Ruska. Úkol je zcela jasný – spojit Moskvu s prakticky nekonečným řetězcem pohraničních konfliktů na její vlastní periferii. A tím vytvořit optimální podmínky pro omezování aktivity Ruska po celém světě. Kde bude neomezeným pánem situace opět Západ. Jak je v takových případech v hollywoodských filmech obvyklé říkat: “Brilantní plán!” Není pouze známo, co si o tom myslí Putin.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
