Bez Boha a bez kříže žijí i věřící

Avatar
Původní autoři

Zdeněk Hrabica
22. 4. 2018
Roky života, poté, když nás všechny nechal tatínek po svém návratu z nacistického německého vězení vyškrtnout z katolické církve, mám pořád skvělé vztahy s věřícími i s mnoha duchovními. Nebylo příjemné, když po mých každoročních přednesech básní u vánočního překrásného betlému v jihlavském kostele U minoritů- den co den četli kněží z kazatelny naše rozhodnutí a upozorňovali na naše neznabožství. Nemohu vůbec po létech života prohlašovat, že věřící jsou andělé a nevěřící čerti. Na obou stranách jsou hodní, skvělí i odporní. 


I v příbuzenstvu debatuji s lidmi z  obou stran.Blízká příbuzná Míla Mooro, která žije v Mexiku mi spolu s chilli poslala z daleké země stříbrnný přívěsek, na kterém je zobrazena Panna Marie Guadalupská.

V železářství v pražské Dlouhé třídě jsem si k němu koupil železný řetěz a neudělám s mým talismanem bez něho ani krok.

Tak jako si ode mne odsedali lidé v metru, když jsem po tom „něžném sametu“ četl ruské noviny a knihy, tak se mi jiní dneska posmívají, co jsem si to pověsil na krk.

Často nevím, co před blbečky mám vůbec dělat.

Mám jim každému jednotlivě vysvětlovat, že je to dárek až z Mexika. Jiný můj příbuzný vyřezává z lípy betlémy a dva překrásné předal papeži Janu Pavlu II. přímo ve Vatikánu. Příběhů mám bezpočet. Před dvěma roky jsme na zahradě v chalupě ze spadlé třešně vytvořili s kamarády kováři a tesaři zvoničku, požehnal ji i místní pan farář.

Včera jsem si vyslechl projev pana kardinála Duky v chrámu svatého Víta. O kardinálovi Beranovi toho vím poměrně hodně; byl to jistě statečný člověk. Po válce se několikrát setkal a rozmlouval s jiným statečným člověkem – s generálem Ludvíkem Svobodou. Oba měli za sebou válku, jeden v Dachou, jiný na Dukle. Ve stejné době, kdy mu bylo uděleno domácí vězení, potupná internace a často vůbec neměl vědět o světě, dral na jiném místě peří s vysokými katolickými hodnostáři a německým gestapáky ve věznici Valdice jiný hrdina – od Tobrúku i od Dukly, generál Karel Klapálek.

Byly to prašivé okamžiky.

Ještě jsem v posledních letech neslyšel jediného českého ani slovenského politika, že by hrubě a  cokoliv zlého vyslovil na veřejnosti na vysokého církevního činitele.

Včera kardinál Duka, před časem vyznamenaný na Pražském hradě, hlasitě vyčinil prezidentu Miloši Zemanovi jeho nehoráznost, promluvil na sjezdu KSČM. Zrovna v den uložení ostatků kardinála Berana.

Způsob jakým to pan kardinál udělal při souhlasném kývání hlavou Mirky Němcové a také ministryně v obraně, a jistě i v pokání – neměl pro mne žádného srovnání.

Kdybych byl nadán umem a duchem Karla Havlíčka Borovského napsal bych politický verš, ale neumím to.

Včera, když zvonily zvony jsem chodil po Karlově mostě; kolem mne tam pak po skončení ceremonií v katedrále proudili věřící, mniši, jeptišky, kněží. Já se díval na ně, oni se dívali na mně. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem si na putování Prahou a na procesí oblékl bílé tričko, které mi daroval k narozeninám jeden z mých, kdo mne mají rádi. Je na něm v černém provedení kresba Mistra Jana Husa v plamenech na kostnické hranici a lemuje ji červené písmo jeho výroku:

„Hledej pravdu, slyš pravdu, drž pravdu, uč se pravdě, braň pravdu , až do smrti.“

Autorova pohlednice Blahoslaveného Podivena