Mrtvé ticho po Afrínu

Avatar
Původní autoři

Jana Maříková
22. 4. 2018
V pátek večer jsem utrpěla opravdový šok ze střetu s panem europoslancem Štětinou. Na debatě, kterou pořádal jako svoje PR a ke které si pozval dvě podle mého názoru neohrožené a úžasné dámy – paní Kutilovou a paní Klicperovou, se projevil jako někdo, kdo absolutně neuznává cenu lidského života. Obě tyto novinářky poznaly utrpení lidí v Afrínu a v Sýrii hodně zblízka a podle vlastních slov nehodlají dělit oběti na ty medializované a na ty, o kterých se má mlčet.


Debata se jmenovala Ticho po Afrínu, stejně jako jeden z článků, které obě dámy napsaly. Na úvod jsme viděli i reportáž, kterou nedávno odvysílala česká televize. Slyšeli jsme mnohé, ale to nemusím opakovat, protože jsem to už ve svých článcích popsala – bombardování, porušování snad všech mezinárodních norem Tureckem, ale zároveň i všemi velmocemi, které mu to umožnily a mezi které patří i Rusko. Stovky mrtvých, stovky tisíc uprchlíků živořících na okraji Afrínu, bez možnosti návratu, bez možnosti pokračování v cestě, bez zájmu veškerých organizací, které se halasně starají o uprchlíky.

Pan europoslanec Štětina ovšem prokázal, že k PR se dá zneužít všechno – a většinou se snažil vést řeč o tom, jak jsou některé války prospěšné a jak by měly USA zasáhnout – nejlépe proti Asadovi. V jedné místnosti a v jednom čase se mluvilo o mrtvých dětech pod troskami a o tom, jak úžasný byl zásah NATO proti Jugoslávii – jen pro silné žaludky. Neudržela jsem se, a ač netázána jsem něco řekla, což se mi stává často – a pochopila, co je to být “persona non grata”. Mimochodem, byl tam jediný Kurd. Ostatní, podle reakcí na mé “vystoupení”, byli členové Štětinova fanklubu.

Osud Kurdů je trpký….nejen že jim nikdo nepomůže, ale ještě si nad jejich mrtvolami rozdávají vyznamenání “Za zásluhy” – o nic.

Dnes jsem narazila na webové stránce “The region” na článek od Gokcana Aydogana. Název má výstižný – Od Sykes-Picota po Afrín, aneb (nesnesitelná) lehkost opouštění Kurdů.

Dovolila jsem si ho pro Novou republiku přeložit. Je sice z 2. února tohoto roku, ale na své aktuálnosti nic neztratil….

“V severní Sýrii probíhá velká nespravedlnost, všichni to cítíme. Turecký prezident Erdogan útočí na syrské Kurdy, ano na ty, kteří udělali neuvěřitelnou práci a donutili k ústupu islámský stát.

Jako gesto dobré vůle nyní necháme Turecko zaútočit na Afrín spolu se zbytky tzv. Svobodné syrské armády, džihádistických organizací, které Erdogan dlouhodobě podporuje.

Útok na Afrín v kostce

Velmi stručně; Západ šťastně přijal druhořadou pozici v syrské občanské válce, když “umírněné” síly, které podporoval proti Bashar al-Assadovi, se ukázaly být džihádisty. Spojené státy úmyslně ignorovaly zprávy o vlastní podpoře těchto džihádistických skupin a prohlašovaly se za ostré nepřátele džihádistů a salafistů. Rusko se dostalo do syrské občanské války jako okouzlující princ.

Nejdříve Západ chválil Kurdy za jejich statečný boj proti džihádistům a nyní je opouští.

Vítejte v “reálném světě”, kde jsou váženy praktické a strategické zájmy proti morálním zájmům. A pak morální zájmy obvykle rychle klesají.

Jak se to mohlo změnit tak rychle?

Na jedné straně je Erdogan pravidelně kritizován ze strany Evropské unie, ale na druhé straně tato stejná Evropská unie zavírá oči nad cynicky nazvanou operací “Olive Branch” proti Afrínu, jejíž konečný cíl je konsolidace Erdoganova diktátorského režimu.

Erdoganovy plány

Boj proti nenáviděným Kurdům vždy uvolní turecké nacionalistické cítení a Erdogan je může dobře využít při přípravě voleb v roce 2019 (či dříve, pozn překladatele). Jeho islámsko-konzervativní strana začala klesat ve volebních průzkumech. Vpád do Sýrie podporuje Erdoganovu nacionalistickou a náboženskou reputaci. Z minulých voleb se poučil, že hraní národní bezpečnostní karty zvyšuje jeho popularitu. Prezentací operace Afrín jako kampaně k odstranění potenciální národní bezpečnostní hrozby dosáhl dvou věcí. Zaprvé sjednocuje Turecko pod nacionalistickým praporem boje proti Kurdům; za druhé odvádí pozornost od rostoucí kritiky svého způsobu vládnutí, který se ukazuje jako diktátorský.

Historie se opakuje znovu a znovu. Před sto lety, v posledních letech první světové války, Británie a Francie vypracovaly tajnou dohodu Sykes-Picot. Dohoda definovala jejich vzájemně dohodnuté sféry vlivu a kontroly v jihozápadní Asii. Tato dohoda je zdrojem většiny bojů na Středním východě za posledních sto let. Hranice v dohodě Sykes-Picot byly v roce 1920 podepsány zákonem o Smlouvě ze Sèvres. Sèvresská smlouva se nezdařila, když turecké národní hnutí zvítězilo. Po zhroucení Smlouvy ze Sèvresu Smlouva z Lausanne vyřešila stávající konflikt a Kurdové byli uzavřeni do tureckého, syrského, iráckého a íránského státu, kde zažívají neustálé pokusy o asimilaci, popření identity a genocidu.

Dnes vidíme podobný přístup. Britský ministr zahraničí Boris Johnson podporuje útok na Afrín v Turecku a akceptuje přitom názvy jako “bezpečnost hranic” a “boj proti terorismu”, zatímco francouzský prezident Macron se omezuje na to, že Erdogana jen varuje. (A ten mu to vrací, jak víme, daleko ostřeji). Aby to všechno bylo korunováno, turecká armáda používá při útoku tanky a zbraně “made in Germany”.

Nemělo by být zapomenuto, že systém vytvořený v severní Sýrii, včetně Afrínu, představuje přímou demokracii, práva žen, multietnickou rozmanitost, ekologický život a spravedlivější ekonomický systém.”

Tolik článek v The Region.

No, teď už je Afrín dobyt, až na tu okrajovou část, kde živoří uprchlíci, “záchranáři” od Bílých helem odklízejí mrtvé, kurdština je zakázána, zavádí se turecké školství, olivové háje, jejichž majitelé uprchli, zabírají rodiny džihádistů, kteří bojují po boku turecké armády, jsou unášeny ženy, jezídské svatyně jsou ničeny, mučení je běžné, být Kurd či Jezíd je o strach…..ale všechno je v pořádku, dělá to “náš zkurvysyn”, ne nějaký Asad, který je tak podlý, že už ani nepáchá válečné zločiny a musí se mu pomáhat, aby byl důvod vystřílet staré rakety.

A panu europoslanci Štětinovi se zdá, že utrpení je málo, že konflikt se musí “konečně vyřešit”. A pak zřejmě, na troskách, zavládne – mrtvé ticho. Nejen po Afrínu.