Rostislav Iščenko
28. 4. 2018 zdroj Existuje takový způsob hraní rulety, kdy poražený hráč zdvojnásobí sázku, aby následné vítězství pokrylo všechny předchozí výdaje a dokonce přineslo určitý zisk. Obvykle tato hra vede k prohře. Člověk buď nemá dost peněz na následné třetí nebo čtvrté dvojnásobné zvýšení sázky, nebo má opravdu štěstí, vyhraje, ale hru nemůže opustit, snaží se zopakovat svůj úspěch, ale ztrácí všechno. Dnes (USA) spalují to (ne vždy, mimochodem, úspěšně), co zítra může přejít pod kontrolu jejich geopolitických protivníků. … majdanové schéma vlivu je USA používáno nejen vůči protivníkům, ale i vůči spojencům a také v mezinárodních organizacích, a proniká všemi patry současné mezinárodní politiky.
Strategie šetřící zdroje, přijatá Ruskem, předpokládá, že hlavní břemeno odporu proti agresorovi musí nést spojenec sám (jak to dělá Sýrie). Ruská pomoc musí být efektivní a musí přikrývat pouze ty oblasti, které nelze bez Ruska přikrýt a jejichž přechod k nepříteli hrozí porážkou. …ještě hodně krve proteče a zdrojů bude zničeno kvůli americké iluzi, že metodami hraní rulety je možné přivést šachovou hru k remíze.
V politice je hra na zvyšování sázek poměrně populární, ale také neméně riskantní. Zdálo by se, že vše je velmi jednoduché. Buď získáme protivníka “na slabost” a postavíme ho do situace, kdy právě on musí přijmout rozhodnutí, které může vést ke krvavému občanskému nebo mezinárodnímu konfliktu. Mnozí nesnesou odpovědnost a kapitulují. Nebo, pokud máme větší (nejlépe několikanásobně) zdrojovou základnu, hrajeme na směnu ztrát (podle principu “zatím co tlustý hubne, hubený zemře”). Zde stačí, abychom zvýšili sázku nad zdrojovou základnu protivníka a ten nebude mít čím odpovědět.
Vše vypadá zdánlivě jednoduše a proto na zvýšení politických sázek hrají nejen vynikající profesionálové, ale také političtí parvenu ze včerejších marginálů. Pokud se jim však podaří alespoň jednou vyhrát, metoda se stává oblíbeným, a vlastně jediným způsobem politického boje, který je jim dostupný. Mimochodem, hra na zvyšování sázek je tradiční metodou jakéhokoliv majdanu, ať probíhá kdekoli. Před čtyřmi lety jsme to viděli na Ukrajině. Dnes v Arménii vidíme, jak první nevynucený ústupek vyvolává silně přemrštěné požadavky. Bude-li majdan v Bělorusku nebo Norsku, všude to bude stejné. Právě proto, že technologie je velmi jednoduchá a političtí marginálové z nesystémové opozice si ji osvojí stejně jednoduše, jako si afričtí povstalci osvojují samopal Kalašnikova.
Ale ve zdánlivé jednoduchosti a efektivitě spočívá nebezpečí této technologie. Pokud protivník neustoupil, nebyl zlomen, byl schopen najít způsob kladení odporu, který šetří zdroje, pak už se vaše zdroje vyčerpají dřív, teď už musíte buď ustupovat, po čemž ještě včera hrozivá opozice praskne jako zelený balónek, který prasátko Rypáček neslo k narozeninám oslíkovi Ijáčkovi, ale nedoneslo. Nebo je nutné nést odpovědnost za blafování reálně a jít na silovou konfrontaci, v níž opozice zpravidla nemá šanci.
Ve standardních politických systémech každá následující strukturální úroveň opakuje předchozí. To znamená, že stejně organizovaný systém ve stejných případech reaguje stejně v rámci státu, provincie, komunity, rodiny a také na úrovni politické strany, sociální skupiny nebo jiné společenské a politické organizace. Reakce na totožné podněty jsou shodné v zahraniční a domácí politice, na regionální či globální úrovni.
Znamená to, že majdanové schéma vlivu je USA používáno nejen vůči protivníkům, ale i vůči spojencům a také v mezinárodních organizacích, a proniká všemi patry současné mezinárodní politiky. Přičemž je založeno na metodě nekonečného zdvojování sázek, charakteristické právě pro majdan. V tomto systému by cena každé plánované výhry měla překročit sumu cen předchozí ztráty a znovu investovaných prostředků.
Dlouhou dobu, kdy hrál Washington proti Rusku v prvním desetiletí tohoto století, se nestaral o účinnost politické metody, kterou přijal do svého arzenálu. Dokonce i zdroje USA se zdály být nekonečné ve srovnání s ruskými, a ve skutečnosti měly Státy přece k dispozici i souhrnné zdroje Západu. A také zdroje (ekonomické i politické) zbytku planety byly pod jejich kontrolou a mohly být mobilizovány.
Již během gruzínské krize v roce 2008 se však ukázalo, že Rusko nalezlo model, který neobyčejně šetří zdroje a který čelí USA. Američané tehdy tomu nevěnovali pozornost. Ale nadarmo. Protože již v průběhu ukrajinské krize v roce 2014 se ukázalo, že nejenže Rusko vynakládá mnohem méně zdrojů na udržení rovnováhy, než Američané vynakládají na její vyřazení. Ukázalo se, že zdánlivě nekonečné americké zdroje už neumožňují hrát na dvojnásobení sázek. Jsou banálně nedostačující.
Americký svět se ocitl v systémové krizi, kterou mnohokrát předpovídali všichni, kteří nejsou příliš líní, ale přišla pro Američany tak náhle, že nemohou uvěřit, že je reálná. Nicméně spojenci a vazalové USA, kteří pocítili naprostou vyčerpanost amerického systému politické dominance a absenci vypracovaného alternativního modelu u Washingtonu, se začali pomalu (zpočátku téměř nepostřehnutelně a dále více) distancovat od USA. To zase omezilo přístup Washingtonu k některým dříve kontrolovaným zdrojům, a současně od něj požadovali zapojení dalších mocných prostředků k obnovení jeho autority ve vztazích se spojenci.
Nutná zdrojová základna na planetě jednoduše neexistovala. Kromě toho porážka v Sýrii opět snížila reálně dostupnou základnu zdrojů a opět vyžadovala další zdroje, aby bylo možno pokračovat v boji s použitím předchozího hazardního algoritmu.
Vzhledem k tomu, že staré schéma zdrojů již nestačilo, nové k dispozici nebylo, USA se pokusily jednat v režimu vojenského vydírání. První, ještě když byla pouze kandidátkou na prezidentský úřad, se pokusila vyděsit Rusko vojenskou konfrontací Clintonová. Naposledy byla otázka vojenského “potrestání Rusů” vznesena během chemické provokace Západu v Sýrii. Demonstrace připravenosti na vojenskou reakci donutila USA, s ponecháním vojenského blafu jako imitačního informačního krytí, aby přešly do poslední fáze poraženého hráče.
Hráč, dříve hrající za přebytečné nebo vyhrané peníze, když definitivně prohraje, začne hrát za půjčku, odnáší věci z domu, okrádá příbuzné a známé, nakonec je s to hrát o poslední košili. Stále se mu zdá, že už-už se k němu štěstí znovu obrací. Blafující politik, který hrál na zvyšování sázek, je nucen, pokud je zdrojová základna vyčerpaná, aby si zachoval zdání zachování pozice, začít ničit to, co se původně (při vstupu do hry) pokoušel uchránit.
USA zahájily kontrolovanou chaotizaci planety téměř okamžitě po gruzínské prohře. Již v létě roku 2011 byly připraveny a zahájeny barevné převraty “arabského jara”, které měly chaotizovat celý Velký Blízký východ a severní Afriku. O něco později začala chaotizace Ukrajiny. Toto všechno, společně s USA kontrolovanými státy mezi novými členy EU, mělo přervat obchodní a ekonomické vazby mezi EU a Ruskem s Čínou vytvořením mezi nimi pásu “spálené země”. Budu věnovat pozornost jen skutečnosti, že USA se chystaly úplně nebo částečně ničit jimi kontrolované režimy (v Rusku někteří stále věří, že Washington si přeje tyto režimy posílit, ale všechny hoří a nedostávají podporu).
Právě ničení spojenců kvůli vytvoření pásu spálené země dokazuje, že Američané už nemají prostředky na vytvoření “výkladní skříně evropské integrace”. Dokonce i “baltští tygři”, které původně vykrmovali pro reklamu, už dávno zprašivěli, zchromli a vedou polohladovou existenci. Nemohou už investovat do vytváření politicky stabilních režimů, jejichž ekonomická efektivita by byla zajištěna půjčkami a přímou mezinárodní pomocí. Dnes spalují to (ne vždy, mimochodem, úspěšně), co zítra může přejít pod kontrolou jejich geopolitických protivníků.
To neznamená, že chaotizace a destabilizace hrozí pouze spojencům USA. Washington zapaluje svůj plot, aby vítr odnesl oheň na domy sousedů. Kromě toho všude, kde to jen jde, se bude snažit zasadit úder spojencům Ruska a rozhoupat slabý článek, jak se nyní děje v Arménii.
V této situaci vše závisí na místních elitách. Strategie šetřící zdroje, přijatá Ruskem, předpokládá, že hlavní břemeno odporu proti agresorovi musí nést spojenec sám (jak to dělá Sýrie). Ruská pomoc musí být efektivní a musí přikrývat pouze ty oblasti, které nelze bez Ruska přikrýt a jejichž přechod k nepříteli hrozí porážkou. Jinak v obyčejné soutěži se Západem, kdo dá víc dolarů nebo dodá víc tanků, Rusko bude i nyní poraženo (protože tak bude souhlasit s převedením partie na tu stranu šachovnice, na níž absolutně Západ dominuje).
Znamená to, že pokud se místní elita může konsolidovat sama a konsolidovat společnost, pak ani západní pikle, ani činy vlastních opozičníků-kolaborantů (kteří jsou všude, ale kde je efektivní státní moc, je jich mizivě málo) nepovedou k podstatné destabilizaci. A přímou ozbrojenou agresi (jako v Sýrii) je možné odrazit s pomocí Ruska. Pokud je elita rozštěpená a společnost je ve stavu konfrontace (regionální, konfesní, etnické, lingvistické nebo všestranné), pak nikdo nemůže zachránit takovou zemi před sesuvem do hlubokého vnitřního konfliktu.
USA proto také přešly k procesu chaotizace, který podstatně odpoutává soupeře, aniž by vyžadoval nějaké významné investice. Pokud je konfrontace spuštěna, dále pak může být téměř zcela soběstačná. Úloha velvyslanectví a rezidentur spočívá pouze v tom, aby politicky usměrňovaly činnost opozice prostřednictvím svých agentů (včetně nejvyšších vrstev státní moci), médií atd.
V této fázi se Washington snaží vytvořit nejen pás, který odděluje Rusko od Evropy, ale planoucí kruh kolem Ruska. Za prvé, existuje naděje, že dříve či později, když se chaotizace přiblíží k životně důležitým centrům pro Rusko, to bude nuceno odstoupit od strategie šetřící zdroje a zapojit se do místních konfliktů. Za druhé, chaotizace na hranicích Ruska se dotýká i spojenců Moskvy, stejně jako zemí, které jsou formálně neutrální, ale jsou součástí jeho výlučných zájmů. Spontánní vývoj událostí v tomto regionu ohrožuje Rusko nepředvídatelnými důsledky. Proto bude také pro Moskvu těžké, aby se zdržela zásahu, a zásah by na dlouhou dobu vázal obrovské množství zdrojů, což by umožnilo USA získat oddech a pokusit se přehrát partii. A konečně, chaotizace zemí, blízkých (geograficky a politicky) Rusku, umožní představovat Moskvu jako mezinárodní monstrum, čímž patřičně zpomalí unášení spojenců od USA.
Nicméně, soudě podle toho, že Washington již začal chaotizovat i mezinárodní organizace (nějak koordinovaně se Švédsko, Guterres, Guardian a G-7 znepokojily “neefektivním používáním” práva veta v Radě bezpečnosti OSN ze strany Ruska), nepočítá se zachováním amerického světa úplně (nelze zachovat OSN při snížení pravomocí Ruska). Nyní strategie USA spíše připomíná pokus o rozbití stávajícího světového řádu a v následném chaosu zachování pod svou kontrolou co možná největšího počtu států a pověšení mezi sebou a “zeměmi odpadlíky”, vyšťuchnutými z “globálního” (amerického) světa do světa ruského, železné opony.
Když se jim nepodařilo zvítězit, snaží se USA předstírat, že vítězové nejsou vůbec, protože je izolovali informačně a politicky tak, jako kdyby byli v jiné galaxii vůbec. Je nepravděpodobné, že by tato metoda dala nějaký výsledek, s výjimkou prodloužení agonie amerického světa (již v podobě ohryzku – žalostného pozůstatku bývalého luxusu). Ale ještě hodně krve proteče a zdrojů bude zničeno kvůli americké iluzi, že metodami hraní rulety je možné přivést šachovou hru k remíze.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
