 |
| Protest proti JEFTA v Německu |
Jan Májíček
20.5.2018 Solidarita
A je to tady znovu. Stále ještě běží ratifikační proces ke smlouvě mezi Kanadou a EU (CETA) a už je tu další „velká zkratka“. Ratifikační proces smlouvy CETA dost možná skončí pro zastánce volného trhu fiaskem, protože Belgie podala žádost o posouzení souladu této smlouvy s ústavou Evropský soudní dvůr. Jeho negativní rozhodnutí by ukončilo možnost smlouvu CETA plně uvést v život.
Zatímco tedy všichni čekají na rozhodnutí soudu a další evropských parlamentů, začala Evropská komise v čele se svým předsedou Junkerem vyjednávat novou smlouvu, tentokráte s Japonskem. Jednání o Japonsko-evropské dohodě o volném obchodu (JEFTA) započala 6. července 2017 na jednání zástupců EU a Japonska. Tato smlouva, stejně jako CETA, má za cíl liberalizovat obchod a má být „druhou šancí“ po krachu jednání o smlouvě TTIP. V rychlém sledu by měly následovat obdobné dohody s Novým Zélandem a Austrálií.
Na rozdíl od jednání se Spojenými státy o smlouvě TTIP je jednání s Japonskem na první pohled neproblematické a připomíná jednání o CETA s Kanadou. Zatímco americké korporace se těší obecně světové kritice za své agresivní a lidská práva porušující jednání, o těch kanadských či japonských se příliš nemluví. Přitom je Japonsko zemí prosazující tvrdou fiskální disciplínu, vláda Šinzo Abého je zastáncem neoliberalismu, a to dokonce v jeho autoritářské podobě projevující se zejména stále se zvyšujícím státním dozorem nad občany.
Z pohledu makroekonomického by uzavření smlouvy JEFTA znamenalo, že by jí bylo pokryto 40% světového HDP a byla by zapojena země, která je součástí podobně rozsáhlé smlouvy TPP (Transpacifická smouva).
Vše špatně už na začátku
Z dosud uniklých dokumentů je patrné, že JEFTA pokračuje stejným směrem jako CETA a TTIP před ní. O některých rizicích víme již nyní, jiné můžeme předpokládat podle postojů EU a Japonska.
První rizikovou oblastí je finanční sektor. Jak ukázala krize z let 2008, vede uvolňování pravidel k stále riskantnějším operacím a tzv. morálnímu hazardu, kdy banky a jiné finanční instituce riskují a doufají, že budou zachráněny v případě neúspěchu státem, protože jsou tzv. too-big-to-fall (tedy příliš velké na to, aby krachly). Cílem JEFTA je právě liberalizovat pravidla finančního sektoru, což vede k jeho větší nestabilitě a může tedy svými riziky vysoce převážit pozitiva liberalizace. Problémem je zejména rozsah liberalizací. Má se jednat o veškeré produkty spojené s financemi, přes inovace až ke konkrétním toxickým finančním produktům a nástrojům, které stály u výše zmíněné krize v roce 2008.
Zadruhé se opět setkáváme se snahou poskytnout nadnárodním korporacím možnost žalovat státy za zavádění legislativy, která by podle nich omezila jejich zisk. Některé dosud prezentované návrhy se dokonce vrací na úroveň mnohokráte odmítnutého systému ISDS (Urovnání sporů investor-stát), který musela i Evropská komise sama přepracovat a nyní se jej snaží prodat evropské veřejnosti pod názvem ICS (Investor court system – Investiční soudní systém).
Poslední složkou je pak neprůhledný systém regulatorní spolupráce, jejímž cílem je snížit regulační zátěž pro byznys a tím podřídit regulace sloužící k ochraně zdraví, životního prostředí a práv pracujících zájmům korporací. Z dosud dostupného textu JEFTA je pak také patrné, že je znovu používána metoda tzv. negativních seznamů. To znamená, že veškeré služby a oblasti jsou považovány za ty, v nichž dochází k liberalizaci, kromě těch, které jsou buď EU nebo jejími členskými státy vysloveně vyjmenovány.
Životní prostředí
JEFTA představuje značné riziko také v oblasti ochrany životního prostředí. Jeho dosavadní ustanovení nejsou na evropské úrovni ani dostatečně obsáhlá, ani dostatečně konkrétní na to, aby v praxi zajistila účinnou ochranu. Se smlouvou JEFTA by ale došlo k jeho dalšímu oslabování. Mandát, kterým pověřila Evropská rada Evropskou komisi hovoří o tom, že hospodářské, sociální a environmentální dopady budou prozkoumány nezávislou dopadovou studií udržitelnosti (TSIA), která by měla vznikat paralelně s vyjednáváním smlouvy JEFTA. Závěrečná zpráva této studie byla publikována v květnu roku 2016, tedy dlouho předtím, než budou uzavřeny všechny vyjednávací kapitoly smlouvy JEFTA. Z mnoha z nich známe k dnešku, lednu 2017, jen návrhy nebo první revidovaná znění – a navíc neoficiálně jen díky únikům.
Nicméně závěry nenechávají nikoho na pochybách, protože tvrdí, že dopady této smlouvy budou nepatrné nebo dokonce neměřitelné. Samozřejmě, že přesně měření dopadů obchodní smlouvy, která zahrnuje tak velkou část globálního HDP, je spíše iluzorní. Proto se spíše jako zbožné přání a ideologická podpora pro smlouvu jeví závěrečné formulace, kde se dokonce hovoří o „pozitivních“ dopadech.[1]
Stejně tak se TSIA vyhýbá hlavnímu zadání z mandátu tím, že nenavrhuje žádná opatření, kterými by bylo možné zabránit negativním dopadům na životní prostředí. Příkladem můžou být dostatečně vysoké standardy ochrany, ke kterým by se podpisem smlouvy JEFTA obě smluvní strany zavázaly. Ujištění, že dosavadní nařízení, jako je zákaz dovozu masa lovem ohrožených velryb do EU, nebudou smlouvou JEFTA porušena, není dostatečně ambiciózní přístup.
Ustanovení, které se týkají stavebního dřeva (jehož je Japonsko jedním z největších dovozců), a lovu ryb mohou vést ke kritické situaci. JEFTA je naprosto nevhodná k řešení tak zásadních témat. Japonko je země, která dodává 90% čerstvého a mraženého tuňáka, tedy druhu, kterému hrozí vyhynutím. JEFTA se však těmto velice dobře zdokumentovaným případům vůbec nevěnuje. Rozhodnutí japonské vlády, že nebude spolupracovat na jakémkoli udržitelném systému spotřeby měl a má další důsledky ve spotřebě ryb ve středozemním moři. Masivní dovoz ryb do Japonska ze Středozemního moře, který vedl k ohrožení některých dalších živočišných druhů tak podtrhuje potřebu mít v JEFTA jasná a závazná opatření pro udržitelný lov ryb.
JEFTA tak selhává v zohlednění řady multilaterálních smluv, které nastavují standardy ochrany životního prostředí. Její schválení, by tak podkopalo roky jednání a snah o ochranu přírody. Navíc v JEFTA chybí jakákoli závazná ustanovení a závazky ve vztahu ke genetickým zdrojům, o ochraně biodiversity a tradičním znalostem. Vzhledem k tomu, že Japonsko vlastní 40% patentů vztahujících se k biotechnologiím bylo by záhodno, aby JEFTA obsahovala ustanovení, která by vyžadovala, aby použití patentů zahrnovala informace o geografickém původu biologických materiálů rostlin a živočišných druhů.
Otazník visí i nad bojem proti klimatické změně. V kapitole o obchodu a udržitelném rozvoji se sice píše, že obě strany „potvrzují svůj záměr dosáhnout konečných cílů stanovených Rámcovou úmluvě OSN o změně klimatu (UNFCCC),“ ale další ustanovení hovoří už jen o tom, že strany by „měly usilovat o provádění obchodu a investic způsobem…. jež je konzistentní s dalšími ustanoveními této dohody.“[2] Opět se jedná o velice obecné a nezávazné formulace, které nemají žádnou závaznost a kdykoli bude možné je obejít s poukazem na dobrou vůli, ale praktickou nerealizovatelnost konkrétního environmentálního opatření.
Nová ACTA?
Podle hlavního vyjednavače EU Maura Petriccioneho by měla být JEFTA vynechána z „vyostřených“ debat o ochraně dat, a kapitoly, které se k tomu vztahují, by měly být vyjednávány a schvalovány dodatečně. Jak Japonsko, tak EU mají určité zákonné nástroje a instituce na ochranu osobních údajů v digitální komunikaci. Pokud dojde ke schválení JEFTA, budou moci tato data plynout volně mezi oběma partnery a zde vyvstávají hlavní otázky. Např. proč mají některé skupiny takový zájem, aby se poprvé v historii smluv EU vytvořil závazek k volnému obchodu s daty? Má to být, tak jako v mnoha jiných oblastech, „zlatý standard“ obchodování, ale veškeré úvahy a opatření na ochranu dat vůbec nebyly řádně promyšleny a představeny.
Většina návrhů, které se týkají obchodování a nakládání s daty vypadají v JEFTA, jako kdyby vypadly z pravidel Světové obchodní organizace někdy v době analogové. Digitální doba si však žádá mnohem obsáhlejší a zevrubnější ochranu a uvažování nad tím, co jsou data a jak je chránit proti zneužití. Například v kapitole o finančních službách se mluví o ochraně „informací“ to vypadá, že JEFTA jde ještě zpět za podmínky, které byly – nedostatečně – stanoveny ve smlouvě CETA. Není například vůbec jasné, kdo, kde a kdy je za ochranu dat zodpovědný. Navíc se v textu často hovoří o obsahu zpráv, což je sice důležité, ale neméně důležitá jsou také tzv. metadata, která jsou spolu se zprávami odesílána, tj. informace odkud, kdy a jak zpráva odešla.
Veřejné služby a práva pracujících
Jedním z kritizovaných bodů smlouvy CETA bylo omezení rozšířit v budoucnu veřejné služby na další oblasti. Tajemník Evropského odborového svazu pracovníků ve veřejných službách Jan Willem Goudriaan k tomu poznamenává: „Znepokojuje nás, že JEFTA zahrnuje ta samá sporná ustanovení, která jsme odmítli ve smlouvě CETA.“ Otázka regulací, standardů a rozsahu a kvality sociálních služeb zůstává vyset ve vzduchu – pokud se nic nezmění, bude to znamenat jen opakování ustanovení CETA ve vztahu k jiné zemi.
V Japonsku má každý pracující právo na deset dnů dovolené ročně plus jeden den navíc za každý odpracovaný rok do maximální výše 20 dní. Mnoho lidí si ale tyto dny navíc nevybírá, protože se obávají toho, aby se na ně kolegové a nadřízení nedívali skrz prsty. Extrémně intenzivní pracovní nasazení vedlo k fenoménu, kterému se říká „karoši“. To znamená smrt z přepracování či vyčerpání. Navíc policejní statistiky hovoří o více jak 2000 sebevražd v roce 2015, které jsou spojeny s problémy v práci. Zákonná norma stanoví v Japonsku 40 hodinový pracovní týden, nicméně existují možnosti, jak toto ustanovení obejít – konec konců jako v Evropě. V 35% společností mají zaměstnanci v průměru 80 hodin přesčasů, takže lidé, kteří se snaží bojovat proti tomuto vykořisťování by jistě ocenili, kdyby měli po ruce vymahatelný nástroj na ochranu práv pracujících. Stejně tak evropským odborům by přišlo vhod, kdyby nebyly vystaveny závodu ke dnu s argumentem, že „v Japonsku to přeci jde“.
Shrnuto a podtrženo, Evropská komise pokračuje v politice, která byla pomocí Evropské občanské iniciativy, a i řady demonstrací odmítnuta miliony obyvatel Evropy. Její další osud je třeba sledovat a stavět se proti všem opatřením, která budou útokem na sociální, environmentální i občanská práva.
