Noam Chomsky: Jakými tvory jsme?

Avatar
Původní autoři

25.5.2018 Academia / Nagy

Nejnovější kniha Noama Chomského Jakými tvory jsme? se dotýká vybraných základních otázek studia přirozeného jazyka v  nejširších souvislostech, a to z hlediska teoretické lingvistiky, filosofie vědy a jazyka, kognitivní vědy, evoluční biologie či  metafyziky, a sleduje také jejich provázanost při studiu rozsahu i mezí lidských kognitivních schopností a jejich biologické podstaty.

Věnuje se však i širší problematice, která je v ohnisku autorova zájmu, jako jsou například morální a politická filosofie. Provádí čtenáře základními myšlenkami vymezujícími roli jazyka jako nástroje komunikace i myšlení, souvislostmi studia schopností lidské mysli a překvapivými paralelami mezi pojmovým a metodologickým utvářením přírodních věd od starověku přes osvícenství až po současnost s  požadavky a důsledky pro poznání toho, co o lidské kognici lze pochopit, a co zůstane trvalým tajemstvím. Jak se právem zmiňuje autor Předmluvy, Akeel Bilgrami, kniha „představuje celoživotní reflexi širších důsledků vlastní vědecké práce vědce, jehož předmětem zájmu je jazyk“.

Ukázka z knihy:
ČEMU MŮŽEME ROZUMĚT?
V první kapitole jsem probíral otázku „Co je to jazyk?“ a  věnoval se tomu, co se můžeme dozvědět o tom, jakými jsme tvory, z  bližšího zkoumání tohoto výlučně lidského majetku. Soudím, že velmi mnoho, a snažil jsem se to dokládat a ilustrovat. V této kapitole bych se chtěl posunout k obecnějším otázkám našich kognitivních schopností a  také konkrétněji k tomu, jak vstupují do rozsahu a omezení našeho chápání.

Existuje koncept zvaný „nové mysteriánství“, zavedený Owenem Flanaganem, jenž ho definoval jako „postmoderní postoj, jehož účelem je prohnat pražcový hřeb srdcem scientismu“ pomocí zastávání stanoviska, že nelze nikdy plně vysvětlit vědomí. Tento termín se rozrostl na obecnější otázky o rozsahu a povaze explanací přístupných lidské inteligenci. Budu tento termín používat v tomto širším smyslu, který považuji za významnější.

Jsem citován jako jeden z pachatelů odpovědných za tuto podivnou post moderní herezi, ačkoli bych dával přednost označení jinému: truismus. To jsem měl na mysli před čtyřiceti lety, když jsem navrhoval rozlišovat mezi problémy, které spadají do našich kognitivních schopností, a záhadami, které nikoli. V termínech, které jsem si vypůjčil z popisu abdukce Charlese Sanderse Peirceho, je lidská mysl biologickým systémem, jenž jí poskytuje omezené pole „přípustných hypotéz“, které jsou základy lidského vědeckého bádání – a na základě stejné úvahy také kognitivních znalostí obecně. Je věcí jednoduché logiky, že tento systém musí vyloučit jiné hypotézy a myšlenky jako pro nás nedostupné vůbec, nebo v nějaké hierarchii dostupnosti příliš vzdálené na to, aby byly skutečně dostupné, i když v jinak strukturované mysli by být mohly – což možná není Peirceův pohled. UG hraje podobnou roli pro jazyk a základní pozorování se vztahuje na všechny biologické schopnosti.

Peirceův koncept abdukce je občas chápán jako odvozování nejlepšího vysvětlení, ale i když nebyl rozpracován, jde tento pojem mnohem dál. Co je nejdůležitější, Peirce trval na mezích „přijatelných hypotéz“, které bral jako velmi úzké, jako na předběžném požadavku pro „představování si správných teorií“. Zaobíral se růstem vědeckého poznání, ale totéž platí i pro osvojování si obecného chápání, a specificky i o osvojování si jazyka.

Lze předpokládat, že totéž platí o otázkách, které dovedeme formulovat; vrozená struktura poskytuje bohatou škálu formulovatelných otázek, ale brání jiným, jež by nějaká odlišná mysl mohla považovat za ty správné, které je třeba pokládat. Citoval jsem také vcelku podobné myšlenky Humeovy, který uznával, že stejně jako u „tvorů“ závisí „větší část lidských znalostí“ na „druzích přirozených instinktů“, které „odvozuje z původní ruky přírody“ – v našich termínech z genetické výbavy. Z toho pak plynou stejné závěry.

Toto všechno mi skutečně připadá blízko truismu, i když snad ne z  důvodů, které mnohé ctihodné osobnosti vedly k podobným závěrům. Pokud jsme biologickými organismy, nikoli anděly, pak jsou naše kognitivní schopnosti podobné těm, jež se nazývají „fyzickými schopnostmi“, a měly by být studovány převážně tak, jako se to dělá s jinými systémy v těle.

Vezměme například trávicí systém. Obratlovci mají „druhý mozek“ nebo „mozek střev“, enterickou nervovou soustavu, „nezávislé sídlo neutrální integrace a zpracování“. Jeho struktura a buňky, ze kterých je tvořen, jsou „podobnější tomu, co je v mozku, než tomu, jak vypadá jakýkoli jiný periferní orgán“. Ve střevech je víc neuronů než v  míše, ve skutečnosti dokonce víc „než ve veškerém zbytku našeho periferního nervového systému“, 100 milionůjen v tenkém střevě. Mozek střev je také „rozsáhlým skladištěm chemikálií, ve kterém je zastoupen každý druh neurotransmiterů, které nacházíme v mozku“, s bohatou vnitřní komunikací svou složitostí připomínající mozek. Střeva jsou „jediný orgán, jenž obsahuje vnitřní nervový systém, který dokáže zprostředkovávat reflexy zcela bez vstupů z mozku nebo míchy“. Stalo se z  něj „vibrující, moderní centrum zpracování dat, které nám dovoluje provádět některé velmi důležité a nepříjemné úkoly bez jakéhokoli duševního úsilí“, a když máme štěstí, tak to dělá „efektivně a mimo naše vědomí“. Je možné, že také „může mít své vlastní psychoneurózy“, a  někteří vědci dnes podávají zprávy o zjištěních, že je náchylný k takovým nemocem mozku, jako jsou Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba či autismus. Má vlastní senzorické převodníky a regulační systém, který ho mimo jiné vybavuje k činnostem realizujícím specifické úlohy vyžadované orgány, se kterými interaguje.

„Původní ruka přírody“ nepochybně určuje, co mozek střev může a  nemůže dělat – „problémy“, jež může řešit, a „záhady“, které jsou mimo jeho dosah. Nepochybně spolu také rozsah a meze souvisejí: strukturální vlastnosti, které poskytují rozsah, také stanovují meze. V případě mozku střev neexistují debaty o nějaké obskurní „hypotéze vrození“ – což se v případě jazyka často zavrhuje, ale nikdy nehájí, protože neexistuje žádná taková hypotéza mimo různé představy o tom, co tato genetická komponenta je. Ani po všech těch letech nedochází k žádným stížnostem na to, že genetická složka mozku střev není dosud plně pochopena – stejně jako v jiných oblastech. Studium mozku střev je vnitřní věc. Není tu žádná filosofická kritika založená na faktech, že co se odehrává v  zažívacím systému, závisí zásadně i na záležitostech, které jsou vůči němu externí, jinde v organismu nebo i vně kůže. Podstata interního systému s jeho externími interakcemi je studována bez filosofických pochybností.

Ve studiu prvního mozku a jeho schopností, zejména lidského jazyka, znamenají srovnatelné ohledy vážná dilemata. To se mi jeví jako jeden z případů podivné tendence posuzovat duševní aspekty lidského organismu odlišně od takzvaných fyzických aspektů, jako druh metodologického dualismu, jenž je ještě zhoubnější než karteziánský dualismus metafyzický. Ten byl respektovanou vědeckou hypotézou, která byla vyvrácena, když Newton podkopal mechanistickou filosofii rané moderní vědy tím, že ukázal, že jedna z karteziánských substancí – tělo – neexistuje, a tedy zrušil problém mysli a těla, alespoň v jeho karteziánské podobě, a otevřel otázku po tom, co znamená „fyzický“ nebo „materiální“. Metodologický dualismus oproti tomu zřejmě nemá nic, co by ho mohlo opodstatnit. Pokud ho odvrhneme, je těžké vidět, proč by měl být první mozek, zejména jeho kognitivní aspekty, studován nějakým způsobem, jenž je fundamentálně odlišný od toho, jak zkoumáme mozek střev nebo jakoukoli jinou komponentu těla. Pokud je to tak, máme mysteriánství pouze jako variantu truismu spolu s internalismem – v  protikladu k zastávaným názorům.
(…)
přeložil Jiří Zlatuška

nakladatelství Academia, 2018

ISBN: 978-80-200-2804-4