 |
| Prezident L. Svoboda a šéf KSČ A. Dubček |
Oldřich Tůma
11.5.2018 Literárky
Po lednovém zasedání ÚV KSČ Antonín Novotný zůstal prezidentem republiky, ale musel opustit nejdůležitější mocenskou pozici – ve funkci prvního tajemníka ÚV jej nahradil Alexander Dubček. Součástí řešení byla jakási nepsaná dohoda o příměří mezi soupeřícími tábory a také závazek, že veřejnost nebude o rozporech ve vedení strany informována. Polednové příměří se ukázalo být velmi vratké a do pokračujícího konfliktu už byla veřejnost vtažena naplno.
Novotný se s porážkou nesmířil a na několika veřejných vystoupeních, kritizoval ekonomickou reformu a pokoušel se proti ní agitovat dělníky. Otevřeněji promluvili i lidé z druhého tábora, např. pozdější předseda parlamentu Josef Smrkovský či architekt ekonomické reformy a od jara 1968 místopředseda vlády Ota Šik. Ve svých vyjádřeních pro média na přelomu ledna a února mluvili dosti zřetelně o nutnosti dalších změn, včetně změn personálních. Nejdůležitější roli pro zintenzívnění veřejné polemiky a obecnou politizaci situace však mělo rozhodnutí zastavit fungování cenzury, které na přelomu února a března prosadili proreformní členové vedení strany.
Vycházeli z předpokladu, zcela správného, jak se brzy ukázalo, že média zbavená cenzury zaujmou kritický postoj vůči Novotnému a vyváží tak vliv, který Novotného tábor stále měl v silových složkách státní moci. Zároveň se domnívali, že po dvaceti letech, kdy režim média pevně kontroloval a kdy naprostá většina novinářů byla členy KSČ, budou média i bez cenzury působit v intencích vedení strany. Stejným způsobem reformisté hleděli i na veřejnost. Byli přesvědčeni, že československá společnost je až na výjimky většinově oddána socialismu a že i když očekává a požaduje racionalizaci a humanizaci celého sytému, není potřeba se obávat zásadních konfliktů. Oba předpoklady se ukázaly být mylné. Média zbavená cenzury a dirigování se během několika dní stala samostatným hráčem a na několik měsíců na jaře a v létě 1968 do jisté míry i hegemonem politického vývoje, jemuž se naopak vedení strany muselo přizpůsobovat.
Díky shodě okolností obdržela média pro svou kritiku Novotného hned na počátku svého svobodného působení mimořádně brizantní munici: tzv. aféru generála Šejny. Jan Šejna byl původně bezvýznamný důstojník, který si díky schopnostem intrikána a díky osobnímu vztahu k Antonínu Novotnému a jeho rodině zajistil v armádě raketovou kariéru. Vedle významné funkce na ministerstvu národní obrany byl i členem ÚV a poslancem Národního shromáždění. Vedl nákladný život, pro který si opatřoval prostředky i machinacemi s armádním majetkem. Když byli v únoru 1968 zatčeni někteří jeho spolupracovníci – či spíše spolupachatelé – a prokuratura požádala předsednictvo parlamentu, aby byl zbaven poslanecké imunity, uprchl Šejna z republiky. S sebou vzal fotografie velkého množství nejtajnějších dokumentů generálního štábu československé armády. Přes Maďarsko a Jugoslávii se dostal do Itálie, odkud jej CIA přepravila do USA. Šejna byl jedním z nejvýznamnějších vojenských defektorů, kteří kdy ze sovětského bloku přeběhli na Západ, a informace a dokumenty, které Američanům poskytl, byly mimořádně závažné. Na konci února mohli čtenáři novin s úžasem a překvapením číst články s palcovými titulky o jeho útěku. Samotný jazyk zpráv byl zarážející a signalizoval, že se opravdu něco mění: výrazy jako aféra či skandál bývaly dříve v československých médiích rezervovány pro referování o situaci na imperialistickém Západě nebo v buržoazní první republice. Nyní ale začala média nemilosrdně tepat domácí nešvary a Šejnova aféra k tomu byla jako stvořená. Vysoký funkcionář, intrikán, osobní přítel Novotného a zároveň zloděj a dezertér v jedné osobě – Šejna ideálně ztělesňoval degeneraci, zkorumpovanost a neschopnost režimu.
Každodenní příval nových šokujících informací se rychle obrátil v přímou kritiku Novotného a v požadavek jeho odchodu z veřejného života. Média ale každým dnem bořila další a další tabu a začala se věnovat tématům před pár dny ještě zcela nemyslitelným: neefektivnost centrálně řízeného hospodářství, omezování kultury a umění, ale stále více a otevřeněji i zločinům režimu z prvních let jeho existence a jejich obětem. Kritika se samozřejmě neomezila jen na prezidenta Novotného, ale byla zaměřena na celou řadu dalších funkcionářů. V březnu a dubnu si vynutila sérii odchodů z různých funkcí a měla za následek i několik případů sebevražd. Zločiny, jež režim spáchal, ještě nebyly tak staré a špatné svědomí i obavy z případné odpovědnosti byly naopak silné. V Praze a pak i dalších místech byly organizovány mítinky, jichž se účastnily tisíce především mladých lidí. Politici, umělci či další osobnosti veřejného života na nich otevřeně odpovídali na otázky z publika, jež reagovalo bouřlivým aplausem, ale také projevy nesouhlasu. Atmosféra byla diametrálně odlišná od nudných povinných schůzí nedávné minulosti. Mítinky přenášel v přímém přenosu rozhlas a tyto relace elektrizovaly veřejnost. Československem se valila vlna zájmu o politiku, aktivity, docházelo k mobilizaci veřejnosti.
Dne 21. března konečně rezignoval na funkci prezidenta Novotný, 30. března zvolilo Národní shromáždění novým prezidentem Ludvíka Svobodu. Jako člověk, který se v obou světových válkách účastnil boje za zřízení a obnovení Československa, i jako člověk, který se na počátku padesátých let stal obětí režimní perzekuce, se generál Svoboda těšil úctě a podpoře veřejnosti, která v něm – trochu naivně – spatřovala osobnost, jež by mohla obnovit prestiž prezidentského úřadu. Na počátku dubna se sešlo další plénum ÚV KSČ. Ve stranických i státních funkcích byly provedeny další personální změny, novým předsedou vlády se stal Oldřich Černík, předsedou parlamentu Josef Smrkovský. Oba za sebou měli minulost dlouholetých komunistických funkcionářů se všemi zvraty, které taková kariéra v komunistickém režimu mohla přinést, nyní však patřili ke stoupencům reforem. Ve vedení strany i ve vysokých pozicích ve státním aparátu ale zároveň zůstávala celá řada lidí, kteří si reformy nepřáli a obávali se další liberalizace. Na jaře ale ještě zdaleka ve vedení strany nebyly vyhraněné tábory stoupenců a protivníků reforem. V kontextu sporů o nejrůznější otázky se vytvářela a měnila nejrůznější personální propojení a seskupení. V záznamech jednání vedení strany zjistíme, že i z úst politiků, kteří později oponovali sovětskému vměšování a obhajovali reformy – třeba z úst Josefa Smrkovského – padaly ostré výroky a varování před příliš rychlým a spontánním vývojem, dokonce i úvahy o případné nutnosti použít proti nepřátelům socialismu tanky a zbraně Lidových milicí. Úvahy o možnosti politického pluralismu (jakou například otiskl v prvním čísle obnoveného týdeníku Svazu spisovatelů Literární listy Václav Havel) iritovaly a ke slovům o razantních opatřeních vedly i proreformní členy vedení KSČ. Zda by k nim opravdu přikročili, nevíme. Vývoj v Československu se totiž stále více a zřetelněji ocital v hrozivém stínu nepřízně, vměšování a hrozeb ze zahraničí. Tento rostoucí tlak ze sousedních komunistických zemí a především ze Sovětského svazu vytvářel velmi oprávněný pocit ohrožení, národní jednoty, nezbytnosti nekomplikovat prozatím reformátorům ve vedení KSČ v jejich obtížných jednáních se spojenci situaci.
S postupujícím jarem do jisté míry konsolidovaly své pozice ve straně síly, jež se dalšího vývoje obávaly a hodnotily situaci víceméně stejně jako kritici ze zemí sovětského bloku. Čím dále jasnější a ostřejší výroky ze SSSR, Polska či NDR jim dodávaly odvahu a pomohly jim překonat hlubokou defenzívu, v níž se ocitly po mohutné mobilizaci veřejného mínění od počátku března. Tyto síly stále disponovaly důležitými pozicemi v centrálních, krajských, okresních i místních orgánech KSČ. Na květnovém zasedání ÚV se jim podařilo vnutit do usnesení tezi o dvojím nebezpečí a nutnosti boje nejen proti „konzervativcům“, ale také a možná především proti nebezpečí zprava. Zároveň vedení strany rozhodlo o konání mimořádného 14. sjezdu KSČ: měl začít 9. září. Myšlenku mimořádného sjezdu podpořila i Moskva a souhlasily s ní všechny skupiny ve vedení strany. Jak ovšem ukázaly volby delegátů, které probíhaly na okresních a krajských konferencích během léta, sjezd by výrazným způsobem změnil rozložení sil ve vedení KSČ. Zdeněk Mlynář, jeden z vedoucích teoretiků a politických stratégů reformy, soudil, že zhruba 80 % vybraných delegátů bylo stoupenci Dubčekova křídla, tj. stoupenci sice umírněných a opatrných, ale přece důsledných reforem. 10 % patřilo k radikálům, jejichž vize už sice nikoli verbálně, ale de facto opouštěly půdu existence komunistického systému, a pouhých 10 % odpůrcům reforem a příznivcům kurzu požadovaného Moskvou (někteří z nich – například nejvýznamnější agent Moskvy ve vedení KSČ, tajemník ÚV Alois Indra – byli nakonec zvoleni na Slovensku, kde byla politická situace o dost jiná – ve svých domovských okresech by zkrátka neprošli).
Na rozdíl od sjezdu, jehož konání mělo být takto uspíšeno, byly odloženy volby do zastupitelských orgánů. Ty měly původně proběhnout právě v roce 1968. Argument, že volby nemohou proběhnout v obvyklém stylu frašky s jednotnou kandidátkou a že je tedy na jejich přípravu třeba více času, byl sice správný, ale nepříliš prozíravý. Odklad voleb znamenal, že parlament i dále fungoval ve složení z roku 1964 se silným zastoupením poslanců, kteří na vývoj po lednu 1968 hleděli více než podezřívavě. Kuriózní bylo, že parlament si pak sám prodloužil funkční období až do podzimu 1971, kdy už volby proběhly opět ve starém stylu. Stejně kuriózní byl způsob, jakým byla v létě konstituována Česká národní rada. Její vznik byl prvním krokem k překonání asymetrie v ústavním uspořádání státu (tedy situace, kdy vedle ústředních orgánů existovaly národní slovenské, ale nikoli české orgány). Českou národní radu zvolilo Národní shromáždění, nikoli občané českých zemí. Její personální složení ale odpovídalo mnohem více aktuální situaci a preferencím veřejnosti.
Nebezpečí zpomalení liberalizačního trendu daného kritikou a tlakem zvenčí i jistým oživením zastánců tvrdé linie uvnitř KSČ vnímala většina veřejnosti velmi nelibě. Média se vyjadřovala k mezinárodnímu kontextu československé situace kriticky, což ovšem ještě více stupňovalo rozčilení ve vedení komunistických stran zemí sovětského bloku a posilovalo jejich přesvědčení, že KSČ už fakticky ztratila kontrolu nad vývojem v zemi. Další vyostření situace přineslo zveřejnění manifestu 2000 slov na konci června. 2000 slov bylo právě reakcí na určité přeskupení sil ve vedení KSČ a výrazem obav ze zpomalení či zastavení reforem. Manifest iniciovali někteří přední čeští vědci. Autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík, podepsalo jej několik desítek předních osobností českého veřejného života (na obstarání slovenských podpisů nikdo nepomyslel). Text byl souběžně v jeden den publikován v několika denících a časopisech, což posilovalo jeho naléhavost. 2000 slov analyzovaly stávající situaci, varovaly před ztrátou tempa reforem a obracely se na veřejnost s apelem k občanské angažovanosti a iniciativám především na úrovni obcí a pracovišť. Reakce Sovětů i domácích ortodoxních komunistů byla velmi ostrá. 2000 slov byly interpretovány jako výzva ke kontrarevoluci. Z Moskvy, východního Berlína či Varšavy zněla nekompromisní kritika a výzvy, aby vedení KSČ začalo konečně jednat. Podobné výzvy zaznívaly i z ÚV KSČ či Národního shromáždění. Kritický postoj vůči 2000 slov zaujali zprvu i protagonisté reformního kurzu, například Smrkovský či sám Dubček. Reakce československé veřejnosti byla přesně opačná a během několika dní podepsaly 2000 slov statisíce lidí. V takové situaci reformní předáci zmírnili své výhrady a konflikt kolem 2000 slov nakonec – aspoň na československé půdě – dále neeskaloval. Smrkovského či Dubčekův obrat, který se opravdu odvíjel od reflexe veřejného mínění, byl pro chování reformních politiků v létě 1968 poměrně příznačný. Po porážce pražského jara bylo jeho protagonistům podléhání veřejnému mínění vyčítáno jako projev bezzásadové a oportunistické politiky (Josef Smrkovský si vysloužil nálepku „politika dvojí tváře“). Jistý pragmatický kalkul tady jistě hrál roli a žebříčky popularity politiků, které československá média pravidelně uveřejňovala, opravdu spoluurčovaly vystupování vedoucích politiků KSČ. Mnohem důležitější ale bylo, že se zde postupně vytvářely určité rysy politiky, které ji vzdalovaly standardům komunistického režimu a přibližovaly standardům demokracie: jako nezávislá síla vznikla a fungovala kritická veřejnost, média hrála roli korektivu politiky a politici si uvědomovali nezbytnost a význam zpětných vazeb vůči veřejnosti.
Autor je historik a působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Čtěte téma České osmičky:
