Rovnováha mezi Ruskem a Západem už nebude

Avatar
Původní autoři

Rostislav Iščenko
7. 5. 2018
Události v Arménii se vyvíjejí podle ukrajinského kalku, avšak ve zrychleném režimu. Přesně tak se vyvíjely v průběhu barevných převratů v Gruzii, Kirgizii a Moldávii. Přesně tak také jednala opozice v době potlačených pokusů o barevné puče v Bělorusku (opakovaně), na Ukrajině (během akce “Ukrajina bez Kučmy”) a v Rusku (v roce 2012). Rozdíl mezi potlačenými puči a nepotlačenými spočívá v tom, že v prvním případě se úřady cítily dostatečně sebejisté, spoléhaly se na podporu konsolidované elity a většiny společnosti. O tom hovoří Rostislav Iščenko, prezident Centra pro systémovou analýzu a prognózu, sdělují Aktuální komentáře.


Znamená to, že barevné puče se nekonají tam a tehdy, kde a kdy chtějí Američané, ale tam a tehdy, kde a kdy elitní skupina, která je u moci, ztrácí oporu ve své vlastní zemi. Američané samozřejmě ochotně podporují destruktivní procesy, poskytují opozici všemožnou finanční, politickou, diplomatickou a někdy (Jugoslávie, Libye, Sýrie) i vojenskou podporu. Hlavní věc však spočívá v tom, že v elitě existuje vážný rozkol, který stimuluje rozkol společnosti.

“Nezáleží na tom, zda se tento rozkol uskuteční na základě konfesního, etnického, jazykového principu nebo zda základem je boj o rozdělení nerozděleného nebo přerozdělení rozděleného vlastnictví. Je důležité, aby rozkol v elitě byl. V tom případě se elitní skupiny, které spolu zápasí, dříve nebo později pro upevnění svých pozic dostávají z pod byrokratického koberce a začínají apelovat na společnost a podněcovat rozpory mezi různými vrstvami a skupinami ve snaze prezentovat sebe a svou podpůrnou skupinu jako revolucionáře a bojovníky za spravedlnost”, zdůrazňuje autor.

Vnější zásah se v takové situaci stává předurčeným dokonce ani ne proto, že mnozí s radostí využívají oslabený stát, aby jeho zdroje využili pro svůj prospěch. O zásah usilují vnitropolitické skupiny. Doslova jej požadují a obléhají potenciální zahraniční centra vlivu. Jakmile už jednou začne a není včas potlačen, zachvátí vnitřní elitní boj nejprve široké vrstvy národa a pak iniciuje neformální (skrytou) intervenci. Jak se to děje, to bylo jasně vidět na ukrajinském příkladu, když ukrajinské politické skupiny, které bojovaly o kontrolu nad toky prostředků rozpočtu a státního majetku, zpočátku zahájily boj mezi sebou o to, kdo bude prozápadnější. Po prohře tohoto boje o podporu Západu se Janukovič snažil vyvážit západní vliv na ukrajinskou politiku, která se stala rozhodující, vlivem ruským. Ale už bylo pozdě .

“Jak v Rusku, tak na Ukrajině existují radikální skupiny, které tvrdí, že Moskva měla aktivněji zasahovat do vnitroukrajinských procesů, vydávat na Ukrajinu více prostředků, rozvíjet své neformální struktury a tak dále. Překvapuje mě, že tito lidé nemohou pochopit jednoduchou věc. Není možné působit na území svrchovaného státu bez podpory vlády svrchovaného státu. Vždyť i orgány Běloruska a Kazachstánu, spojenci Ruska v EAEU a ODKB, se staví podezíravě k aktivní práci Ruska s Rusy (mírně řečeno, nevítají ji). A na Ukrajině byla situace mnohem tvrdší”, poznamenává expert.

Takže kromě toho, že Západ měl i více času (Rusko se začalo obnovovat až od roku 2000) i více peněz i více organizačních možností, což již znamenalo neúčelnost konkurence s ním podle západních pravidel, Západ se také opíral o podporu místních orgánů, které současně horlivě kladly překážky do soukolí analogické práce Ruska. Když si tedy položíte otázku: “Jak přesně v takových podmínkách mělo Rusko soutěžit se Západem v postsovětském prostoru?” – upřímný oponent nakonec jednoduše konstatuje, že všechno se mělo okupovat. Přitom však teprve na počátku prvního desetiletí tohoto století Rusko ukončilo čečenské války, ale se zbytky terorismu na Kavkaze doposud bojuje. Domnívám se, že dokonce i nepříliš vzdělaný člověk musí pochopit, že v takových podmínkách by se okupace a následné financování proruské orientace odpadlých území SSSR nestalo cestou nikam, ale cestou do ekonomické a společenské katastrofy.

Jediné, co Rusko mohlo nabízet a nabízelo, byl společný rozvoj, při němž mohly národní elity prostřednictvím kumulativního efektu získat větší příjmy a sdílet je bez zásahu Moskvy, na základě národních zvyklostí a tradic. Jak ukázala praxe a zkušenosti, takový návrh v určité fázi vyhovoval části elit postsovětských republik. Na úkor poměrně slabého Ruska, nacházejícího hned vedle, nejenže vydělaly, ale také vyvažovaly západní vliv, když udržovali své režimy nedotknutelné.

“Ale jak rostly síly a možnosti Moskvy, tyto” proruské “národní elity se začaly obávat, že jednoho krásného dne jim bude z Kremlu řečeno, že je čas přestat krást a že mají žít a pracovat podle ruských zákonů a pravidel. Proto již od počátku tohoto století začaly naprosto všechny “proruské” elity v té či oné míře podporovat a dokonce pěstovat národní proevropská hnutí, většinou mezi mladými lidmi. A kde byly silné nacionalistické proudy, začali získávat neformální podporu orgánů i nacionalisté, dokonce i ti nejradikálnější. Národní elity nechápaly a nechtěly pochopit, že rovnováha mezi Ruskem a Západem už nebude. Situace odešla daleko od 90-tých let. Konflikt mezi USA a Ruskem, z iniciativy Washingtonu, který se snažil o udržení své hegemonie ve světě, se stupňoval tím, že se stále více radikalizoval. V podmínkách skutečné války (dokonce už ne studené, ale hybridní) nebylo možné zůstat spojenci a partnery zároveň obou bojujících států. Bylo nutné si zvolit a přidat se k jednomu z táborů”.

Vychovaná národními úřady, které udržovaly rovnováhu mezi Západem a Východem v rámci teorie “více vektorů”, byla nacionalistická proevropská hnutí připravena definitivně odejít k Západu a stát se nepřáteli Ruska bez ohledu na to, co to přinese jejich státům. Samotné “vícevektorové” elity pokračovaly v zaujímání pozice spolupráce, v jejímž rámci rozvíjely politickou spolupráci se Západem, čímž získaly od Ruska ekonomické preference výměnou za bezcenné přísahy o věrnosti a věčném přátelství.

Moskva nejen naznačovala, ale také přímo ukazovala spolupracujícím národním elitám, že když je jejich vlastní prozápadní odchovanci, spoléhající se na západní podporu, přijdou svrhnout v rámci barevného převratu, Rusko nepomůže do té doby, dokud ony samy pevně neurčí svůj postoj a jednoznačně nepřejdou do ruského tábora. Národní elity tomu nevěřily. A nevěří doposud. Dokonce i politici, kteří jsou Rusku nejbližší a nejnenáviděnější pro Západ, si stále ještě myslí, že je možné odmítat uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie, ale zároveň požadovat otevření ruských trhů pro “své” krevety a ústřice, a také Rusku prodávat více mléčných výrobků, než produkuje vlastní stát.

“Toto je chybný názor. Už to mnohé národy stálo moc a mnohé z nich to ještě bude hodně stát. Nicméně právě tito lidé, kteří viní Rusko z toho, že se domnívá, že republiky “nikam nepůjdou”, si ve skutečnosti sami myslí, že Rusko od nich “nikam neodejde”. Chybně očekávají, že jakýkoli další barevný převrat, který smete dalšího “národního vůdce”, způsobí v Rusku vření národa nebo strach vlády z toho, že se objeví základny NATO poblíž ruských hranic. Ve skutečnosti jakákoli mocnost v postavení Ruska (a takové jsou dnes kromě Ruska jen dvě: Čína a USA) zajišťuje svou bezpečnost samostatně s tím, že se spoléhají pouze na své vlastní zdroje a činí všechno v rámci vlastního území. To neznamená, že spojenci a základny v klíčových regionech nejsou zapotřebí, že je třeba se uzavřít v národním rámci. Čím větší máte podpůrnou skupinu, tím lépe. Ale naprostá svrchovanost dnes spočívá právě v tom, že v nejhorším případě můžete čelit celému světu a svět chápe, že fráze “Nač by nám byl takový svět, na němž nebude Rusko?” není rétorické cvičení, ale vojenská doktrína”, řekl Iščenko.

Takže i spojenci mají kam jít od Ruska, ale i Rusko se má kam od spojenců podět. Jedinou otázkou jsou důsledky. Sýrie, která učinila volbu ve prospěch Ruska, byla zachována a již se obnovuje, a důrazně vyzývá ostatní svět k tomu, aby se připojil. A nemusíme pochybovat o tom, že se připojí. Pobaltí, které jako první učinilo nejzdařilejší protiruskou volbu (podařilo se mu plnohodnotně se dostat do EU a NATO), přišlo o průmysl a vylidňuje se. Sociální napětí tam rychle roste.

“Mám vážné podezření, že ty prapory NATO, o jejichž umístění tak úporně pobaltské vlády usilovaly, nepotřebují ke své ochraně před Ruskem (stejně je neochrání), ale pro zajištění podpory v případě vážných nepokojů vlastního národa”, zdůraznil expert.

Ukrajina, která se drala do EU, ztratila ekonomiku, zničila své vlastní státní struktury, pozbyla území, je na pokraji občanské války všech proti všem na celém svém území, obyvatelstvo se rozbíhá takovými tempy, že úřady se bojí to počítat a experti se dohadují, zda za čtyři roky utekla ze země jedna třetina nebo polovina občanů nebo ne. Před Ukrajinou to byla Gruzie, která zabředla do chudoby, prohrála válku, přišla o území. Nyní se však snaží najít způsob, jak normalizovat vztahy s Moskvou. Arménie je další v řadě, kde, jak jsem napsal na začátku článku, se všechny procesy rozvíjejí mnohem rychleji než na Ukrajině. Neúnavné požadavky slabé opozice vůči nepopulární vládě, která navíc ztratila svou stabilitu tím, že šla na nevynucené ústupky (výlučně kvůli boji uvnitř státních skupin), postrkují zemi k občanskému konfliktu. Arménie už balancuje na pokraji krveprolití a po první krvi již nebude možné nic napravit. Vzhledem ke Karabachu může dnešní “svátek demokracie” v Jerevanu vyvolat otázku o existenci arménského státu jako takového.

“Přičemž je třeba pochopit, že i pro USA se situace změnila ve srovnání s počátkem roku 2000 a dokonce i s rokem 2014. Pokud se během prvního desetiletí 21. století Washington snažil vytvořit stabilní rusofobní postsovětské režimy kolem hranic Ruska, pak Ukrajina byla v tomto smyslu posledním neúspěšným pokusem. Upřímně, myslel jsem si, že se s ní Američané už nebudou párat, ale že jednoduše dovolí místním nacionalistům a oligarchickým skupinám, které bojují mezi sebou, aby ji odpálili zevnitř. Zdá se však, že pokušení získat 45-ti milionové antirusko u hranic Ruské federace bylo příliš velké a USA se pokoušely stabilizovat kyjevský režim dva roky (2014-2015). Pak v průběhu roku 2016 ho nenechaly padnout, aby nepokazily volební kampaň demokratů. Nyní je vypuštěn do volného plavání a již dokonce i jeho přívrženci přiznávají, že neexistuje pro Kyjev žádné jiné východisko, než rozsáhlá občanská válka. Zahraniční okupace by mohla pomoci, ale okupovat si Ukrajinu nikdo nepřeje”.

Nyní je pro Washington dostačující, že “proevropské” síly svrhly více či méně stabilní “starý režim” a přivedly další zemi do stavu chaosu. Chaos na ruských hranicích v oblasti výlučných ruských zájmů také není pro Ameriku nejhorším řešením. Tím spíš, když krvavý chaos zmítá zdánlivě blízkými spojenci Ruska. Toto může být použito i jako propaganda – tak vidíte, co přineslo přátelství s Moskvou. Vždyť většina nejen na Západě, ale také u nás neví, že tam byly v lepším případě “vícevektorové”, a v horším případě přímo prozápadní vlády, které jen kvůli ekonomickým bonusům předstíraly přátelství s Ruskem.

Rusko nemá jiný způsob, jak udělat v těchto státech pořádek, než zcela vyměnit elity. Taková náhrada je však možná pouze v důsledku okupace, ale okupace je pro značnou část místního obyvatelstva nepřijatelná, je velmi nákladná, ale také z pohledu mezinárodního práva by bylo obtížné ji zdůvodnit. Takže stejně jako předtím je osud zemí a národů v rukou vládnoucích a opozičních elit. Jsou-li dostatečně příčetné, aby si uvědomily změny, ke kterým došlo ve světě, postsovětský prostor dosáhne nové úrovně integrace, při níž budou vedeny pod jedním jmenovatelem národní zákony, pravidla a způsoby podnikání, stejně jako práva občanů všech členů Eurasijské unie na plnohodnotnou účast v obchodu a podnikání, politice a uspokojování jejich kulturních potřeb na celém jejím území. Za těchto podmínek může Rusko, stejně jako předtím, převzít zajištění bezpečnosti okrajových zemí před vnější agresí (včetně barevného převratu).

“Pokud národní elity neprokážou adekvátnost, pak se v nejbližší budoucnosti staneme svědky celé série barevných krizí na postsovětském prostoru, které se budou pokoušet přerůst do občanských válek. USA budou usilovat o to, aby byly co nejkrvavější, ale pouze na národní elitě záleží, zda v jimi řízené zemi zafunguje technologie bezchybného převratu, při níž zpočátku slabá opozice zvyšováním požadavků poměrně rychle rozmazává nepopulární vládu, která tápe mezi přáním získat podporu od Ruska a obavami, že se nebude líbit Západu. A na rozdíl od událostí před 15-ti roky nyní národy a elity nečiní civilizační volbu mezi Západem a Východem, ale volbu mezi bytím a nebytím”, shrnul Rostislav Iščenko.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová