Žít lépe a radostněji aneb Žádný rozdíl v rakovině těla a v rakovině Systému

PPK
16.5.2018
Skutečnost, že štěstí je nestálé a pomíjivé a jen jako muška zlatá poletuje kolem nás, to už kdysi dávno popsal básník Heyduk v předminulém století. A myslel to vskutku velmi vážně, protože on sám tehdy vůbec šťastný nebyl (zemřela mu malá dceruška). Tutéž větu pak v dalším století ve známém filmu Škola základ života student Čuřil zesměšnil, protože on sám se právě cítil celkem spokojen. Co to pro nás znamená? Asi jenom to, že své vlastní štěstí nikdo nevnímá, pokud ho sám prožívá a řešení své budoucnosti hledá až teprve tehdy, když začne být dlouhodobě nešťastný.


Ano, k naději na štěstí občas lidem krátkodobě postačí víra v nějakého Boha, v Náhodu či v Osud. Dlouhodobě nám však už nezbude, než si tu svou budoucnost sami promyslet a sami její způsob plánovat. Jenže, ta věc má vždy dva malé háčky: Jednak, jaké bude zadání, takové bude i řešení a „druhak“ – všechno se vždy velmi snadno řekne, ale mnohem nesnadněji udělá. Pokud ovšem se o to – o řešení „problému s názvem štěstí“ – vůbec někdo pokusí. Ale kdo to zkusí tak, aby se tím něco – směrem ke štěstí – vůbec změnilo? Jen ten, kdo opravdu problém prožívá a rozhodně ne ten, kdo o něm jen v mysli přemítá, i kdyby si na pomoc vzal třebas teorii her.

Víme, že všechno v přírodě – včetně našeho vlastního těla – je složeno z mnoha komponent, které spolu dohromady tvoří dokonalý celek. Také víme, že ten celek dobře existuje jenom tehdy, pokud ty komponenty nejen samy o sobě správně fungují, ale zároveň i ukázněně spolupracují. Také víme, že naprosto stejně se chovají i jakékoliv jiné funkční systémy a stroje, které si i my sami k usnadnění života vymyslíme a zkonstruujeme. Také ony se však musí skládat s dobrých drobných součástek a ty zase z jejich přesně daných drobných činností, které pak nakonec dohromady dají Počítač či Stroj. Stroj požadované konstrukce, pracovní funkce a smyslu užitného určení.

Logika nám tedy naznačuje, že kvalitní funkce každého Systému vyžaduje nejen zkušenou řídící obsluhu (mozek), ale i kvalitní součástky a jejich promyšlenou kooperaci. A co naproti této zkušenosti přírodních zákonů hlásá ideologie myšlenkových „elit“ dnešní doby? Inu, zcela diletantsky a populisticky jen hlásá svobodný individualismus, představuje si údajnou jednotu v multikulturní rozmanitosti, adoruje ničím neomezovaný tak zvaný trh a volnou soutěž všech se všemi bez ohledu na pozici na startovní čáře. Zkrátka, naivně vzývá naprosto hloupou představu svého ekonomického boha kapitalismu – svobodnou tržní konkurenci, která prý(!) má už sama v sobě princip vlastní autoregulace.

Možná by proto stálo za to, optat se jich někdy, jestli tito ideologičtí a „ekonomičtí“ vědátoři vůbec vědí, co by to asi znamenalo, kdyby i orgány v jejich vlastních tělech – jen tak z ničeho nic – také spolu začaly ve svých velikostech tzv. svobodně a konkurenčně soutěžit? No, selský rozum by to pak pochopitelně nazval už jen jedním možným slovem – rakovina! A jaký je tedy rozdíl v rakovině těla a v rakovině politicko ekonomického systému, který jen hloupě zesměšňuje koncepčně promyšlené, plánovité a kooperativní budování hospodářství vlastní země a naopak adoruje představu anarchie tak zvaných svobod těch elementů nejsilnějších – v té rakovině sociální? Ve stavu, kdy tělo společnosti vždy musí v periodických krizích ekonomicky a válečně pravidelně umírat?

To se dodnes ten euroatlantický Západ pořád ještě nepoučil na příkladu Číny, která nyní už po desítky let svou zemi pilně buduje a ve všech svých ekonomických odvětvích především vzájemně a účelně kooperuje? A jaké má ta komunistická Čína dnes výsledky? Mailem mi například přišlo toto:

V Číně nepotřebovali nic násilně privatizovat, ani „reformovať“ a už 2 roky jsou nejsilnější ekonomikou světa. Do Číny si nepustili žádnou Rothschildovu, Morganovu, Rockefellerovu či Goldmann-Sachsovu banku a to ani přes bílé koně, navzdory nabízeným výhodám.
Za dva roky vyprodukovala Čína víc cementu než USA za celé 20. století.

Délka vybudovaných cest – 4 miliony km
300 tisíc mostů po celé zemi, z nich přes 1000 s délkou víc než 1 kilometr.

V roce 2016 postavili most z Hongkongu do Macaa.
Předtím tam cesta trvala 1 hodinu na rychlostním člunu.

Za jeden rok se autopark Číny zvětšil o 20 miliónů automobilů.

Každý rok se v Číně postaví 100 nových letišť. Dále například gigantické viadukty s délkou 150 km a tunel o délce 28 km.

Vlak z Guangzhou do Guiyangu za jednu hodinu projede 510 mostů a 236 tunelů rychlostí 250 km/hod.

Za 30 roků v Číně zvětšili obytnou plochu 8 x a byty se tam přidělují i bezplatně.

Za 10 let bude v Číně 220 měst s počtem obyvatel přes 1 milión.

Celá tato statistika je přitom reálná díky velmi jednoduchému číslu: Od roku 2000 v Číně popravili za korupci přes 10 000 politiků a úředníků!

anebo aktuálně jinak:

Ruský prezident Vladimir Putin v úterý za volantem kamionu a v přímém přenosu státních televizí otevřel Krymský most (ZDE)

V čem je tedy rozdíl? Východ této planety řeší štěstí pro svou budoucnost – základ pro bezpečný a šťastný život všech, jehož zárukou je obrana a vyřešená sociální otázka. Západ řeší zástupné problémy odvádění pozornosti od svých systémových chyb a vrší na ně chyby další v zoufalé naději (j)elit, že jen ony z té výsledné jaderné apokalypsy nakonec snad uniknou tím, že svými dolary nějak zařídí, aby většina těch „lidí společensky dole“ byla vyvražděna v lokálních válkách. Jenže je tu problém – rakovina ideologie pseudosvobod nakonec podřízne i větev, na níž ty samotné hloupé elity Západu právě nyní sedí…

A perlička nakonec. O tom, jaké „epochální“ starosti právě hýbou naším euroatlantickým světem:
Měníte dítěti plenu? Musíte mít od něj souhlas, říká odbornice. Absurdní, reagují lidé

– – –