Patrick Ungermann
4. 6. 2018
Moudří učitelé dětem zdůrazňují, že nejhorší na bělohorské porážce nebyla krutost poprav, ani zabavování šlechtických statků. Nejhorší byl Habsburkův plán, který se shodoval s míněním jeho katolických poradců: Vyhnat naši elitu, pevnou ve víře a v přesvědčení, za hranice země. Lidé se státnickým nadáním, umělci, vědci a pedagogové, stateční a neoblomní, nechtěli odejít, ale museli. Dvacátá a sedmdesátá léta 19. století nám zase odebrala spoustu zdatných hospodářů. Možná ne movitých, ale houževnatých. Odcestovali kolonizovat nepřístupné oblasti Banátu a neobdělané rozlohy carské Volyně. Nebo odpluli za oceán do Spojených států amerických i do Kanady. Roky 1938, 1948 a 1968 nás odloučily od dalších desetitisíců.
Škody způsobené exilem a emigrací se těžko dají vyčíslit. Nejspíš proto, že cena života nenachází v měřítku hmoty protihodnotu. O kolik set tisíc nás mohlo být ve vlasti víc? O kolik set tisíc jsme mohli být šikovnější, odolnější? Minulé události nás přímo nutí naučit se, že dům nemá být opouštěn často.
Od roku 2014 se snaží statisíce Afričanů dostat do Evropy, do její bohatší části, stůj co stůj. Mezi lidmi z černé Afriky se šíří těžko uvěřitelné řeči, že v Anglii dostane každý, kdo tam přijde, dům. Náš rodinný známý z Berlína zaznamenal, že v roce, kdy předsedkyně vlády pozvala do Německa Syřany, počet černochů v Berlíně prudce stoupl. I my jsme poznali, že vlády, až na tu maďarskou, ve svých úmyslech s migranty nesmyslně klamou. V Německu a ve Francii, kde teroristické vraždy zatím dosahují maxima, zní ujištění typu: „zvládneme to“ nehorázně. Němci i Francouzi vědí, že migrující muslimský terorista vlastně umřít chce a v mlze anonymity bude vždy o krok před policistou. Vyplácení dávek v Německu navíc odhalilo, že penězchtivý migrant dovede být o míli napřed před úřady a obstará si dávky až třináctkrát na jednu osobu. Se zesilující hrozbou terorismu roste i nesouhlas Evropanů se stanoviskem, že by měli štědře zabezpečovat milióny cizinců jen za to, že přišly. Snaha potlačit kritiku migrace přilévá další olej do ohně. Nejvíc sílí skrytá opozice. Zamlčování konfliktů s migranty dotváří pocit zrady – vlastizrady. Pocit, že vnitřním nepřítelem naší kultury a obranyschopnosti jsou v prvé řadě místní mocenské struktury. Na takovém podhoubí dovede kvést vzdor. Jeho hybatelem může být nejbližší teroristická vražda a jeho síla může snadno přerůst strach z kriminálu. Uzavřená nedemokracie typu: Bude to prostě tak, jak se v Bruselu řeklo, nás také může kvapem přiblížit k lidové ironii typu: A pak si to barevný užijou! Přirozeně jsme každý nějak barevný. To jen prohlášení různých politiků nebo znění různých zpráv může být bezbarvé.
Cílem článku je, nicméně, upozornit na jiný smutný konec předpokládaných – plánovaných migrací. Listina podepsaná v marockém Marakeši má živelnou migraci nahradit migrací řízenou. Povinností Evropské unie bude stůj co stůj zajistit zaměstnání – raději řekněme živobytí pro milióny migrantů. Budou sem proudit ti, co proudí především. Mladí zdraví muži. Dostanou peníze, byt a stravu. Peníze dílem pošlou rodinám do Afriky, aby se tam zarazila chudoba. Vyvolané dění má být pro nás prospěšné tak, že náhodnou migraci nahradí migrace plánovaná. Je to až takový prospěch?
Ovšem africké země budou na takhle globálním podniku tratit dvojnásobně. Jakkoli to zní nevybíravě (a snad i bezcitně), je to právě chudoba lidu, co může vést ke zlepšení života. Pokud vlády své ovládané odírají příliš tvrdě, mohou pomoci lidové nepokoje. Kořistící vláda se buď lekne, poleví v nátlaku, dá zelenou reformám, nebo padne revolucí. Revoluce bývá trest za nedostatek včasné reformace. Když budeme zásobit penězi rodiny vyemigrovaných živitelů, oddálíme i ty nepokoje a prodloužíme život kořistících vlád v zemích, které by se mohly rozvíjet, jenže zatím zaostávají. Neříkám, že zmíněné schéma platí všude a neomylně. Silné pojítko tradic, víry, hluboké oddanosti nás může zanechat i nadlouho pod sveřepou knutou. Navyklý způsob života je mám prostě tradičně srozumitelný. Navíc je můj jakkoli bezohledný pán mým bratrem ve víře a ve sdílených hodnotách. A je třeba vidět i to, že společnému prospěchu z revolty při úmorné bídě mohou padnout za oběť zcela konkrétní lidé.
Znovu si připomeňme pobělohorské události, to s exulanty, to odčerpávání našich elit. V demokratickém smyslu je v elitě každý člověk mající hlas. Své místo v elitě posiluje každý, kdo je schopný nějakého díla (ten dělá to a ten zas ono). V křesťanském smyslu je v elitách i člověk práce neschopný – nemocný (není ničeho mocen). To je potřebný. Na něm se máme domoci dobrého skutku, platného pro nás samotné, proto takového člověka potřebujeme. A teď zpátky ke žhavému tématu: Lidi v nejlepší kondici, tím spíš lidi vzdělané, odborníky, bude živit Evropa a jejich rodná Afrika o ně přijde. Přijde o jejich dílo, o práci, kterou tam mohli zastat. Afrika přijde o své elity! Ano, jejich pozůstalí dostanou evropské peníze, alespoň dokud se evropské země proti organizování migrací nevzbouří. Pak bude chvíli zle, a potom rozhodnou jiná hlediska.
Ale copak to jde? Někam se narodíte, přesně do té podoby, abyste na daném místě přežili co nejlépe. Získáte celý poklad rodné řeči. Škola vás vzdělá přinejmenším tak, že se naučíte číst, psát, počítat a nějaké řemeslo. Dlouho se učíte chápat své civilizační tradice. Učíte se být zcela konkrétním člověkem. A pak si vás stáhnou za moře, poněvadž za mořem vás lépe zaplatí. Nejdřív na novém místě neporozumíte ničemu. Ani jazyku, ani tomu, proč vás tam jedni lidé platí a jiní nechtějí. A v černé Africe začnou chybět milióny silných chlapů, milióny dělníků, řemeslníků, národohospodářů, lékařů, reformátorů, vojínů k obraně vlasti a bezpečí, a tak podobně. Tohle je duševní lidožroutství. Jako chudý ho podstoupíte o své vůli. Vaši budou mít víc peněz pod střechou. Ale vaše síly a duševní síly sežere dočista cizí ekonomika. Ne otroctví – ale duševní lidožroutství.
Řekl bych, že podpora a samotné uskutečňování migrace jako pracovní náplň nevládních i vládních organizací zapadá do širšího záměru odnárodnit, a tím pádem odevropštit naše zakotvení. Totéž se děje i jinými prostředky. Zkuste si prolistovat zahraniční učebnice angličtiny. V mnoha případech přímo ucítíte, že jsou to učebnice globalizace: Goran Vastić má chorvatské rodiče, on sám je ale Němec, protože v Německu rodina žije a Goran v Německu pracuje na recepci hotelu. Trochu si zažertuji, ale jen maličko: Řekněme, že muž s jihoslovanským jménem sežene ještě lepší zaměstnání ve Švýcarsku. Goran se s novým prostředím sžije, získá švýcarské občanství a podle učebnice globalizace by se mohl stát Švýcarem. Večer po šichtě se na pokoji sejdou tři národy (Chorvat, Němec a Švýcar). Sejdou se v jediném člověku. Kdyby si pro každou národnost objednal večeři, sní Goran tři večeře. A do budoucna může pozřít večeří třeba pět…
Model tři v jednom vznikl tak, že si autoři učebnice spletli národnost se státní příslušností – s občanstvím. Má prababička se narodila v carském Rusku. Mládí prožila v Polsku, potom bydlela v Sovětském svazu, chvíli v Německu a zas ve Svazu sovětských socialistických republik. Nikdy přitom neopustila dům a nepřestala být volyňskou Češkou. Proč bychom si měli plést národnost s občanstvím?
Zmíněná učebnice angličtiny přináší osudy Inda, který kdysi pracoval v Indii, ale byla to bída. Dnes je zaměstnaný v Anglii a žije si moc dobře. I takovýhle článek může být nepřímým zdrojem informací, že v Británii dostane každý migrant dům. Mám osobní zkušenost: Před čtvrt stoletím jsem pracoval v Německu, u švýcarských hranic. Při nejnižší mzdě jsem vydělával čtyřikrát tolik, co u nás. Jako konzument jsem se mohl cítit velmi dobře. Jenže já nejsem konzument! Jednou jsem tam zkusmo zvedl telefon a nějak mě to napojilo na rozhovor dvou paní v češtině. Koulely se mi po tváři slzy a já se nemohl nasytit rodné řeči. Od té doby jsem za hranicemi nepracoval.
Globalizace ve skutečnosti s nějakými evropskými hodnotami mnoho nepočítá. Pro globální obchody je Evropa jeden ze zeměpisných regionů. Globalismus, to jsou pracovní podmínky pro přesuny výrobních prostředků a sil tak, aby zisk nepřestal být lákavý. Když utrhneme kořeny trávě, začne být senem a přestane být travou. Když utrhneme kořeny člověku, přestane být člověkem. A o to možná běží. Možná máme být jen zaměstnanci a jen konzumující těla tak, aby naše srdce byla pouhá pumpa na krev.
