Proč by měla být společnost otevřená?

Avatar
Původní autoři

Patrick Ungermann
18. 6. 2018
Mám rád povídky Ivana Olbrachta, které pojednávají o každodenním životě chasidských Židů na Podkarpatské Rusi v době posledních desetiletí rakousko-uherského mocnářství a na prahu naší novodobé státnosti. Líbí se mi, jaké jsou chápavé vůči všem těm postavičkám, jejichž malebná umíněnost a zatvrzelá, jakoby naivní moudrost může být kdykoli využita k popisování něčeho provinční­ho, žabomyšího, temného. Ivan Olbracht tak nečiní. Jeho chasidi nejsou kuriózní burani a jejich „zapadákovy“ nejsou rezervace. To, že byl život v goletech sevřený třítisíciletou moudrostí malého národa, neznamená, že by se podobal zahnívající tůni, které dá každý, kdo je na výši, vale. 


Olbrachtovy chasidské prózy dávají procítit těžko vyslovitelné a doufám, že každým prožité tajemství domáckosti, přirozeně hřejivé zabydle­nosti v časoprostoru. Na povídkách, o nichž mluvím, si vážím skutečnosti, že nikde, ani v těch nejtragičtějších zlomech příběhů, nenalézám naznačování toho, co je a co není blud. Když se Leib Abrahamovič snaží přesvědčit sousedy, že je Země kulatá, zvednou se varovné hlasy, že Leibovo kacířství může rozmetat obec. Olbrachtův nadhled má pochopení pro obě strany. A bezvěrec Karadžič si svou nevěstu může vzít jen za cenu jejich odchodu z osady a ona, Hanele, je od toho okamžiku pokládána za mrtvou. To je jistě nekompromisní řešení, ovšem uvážíme-li, že obecná vůle v nepatrné a od okolí se výrazně lišící obci je nakloněna touze zachovat obec v její původní (tradiční, řekněme čisté) podobě, stěží nás napadne jiné účinné řešení, než to, že cokoli (ať je to skutečně cokoli), co by oslabilo základy, na kterých daná obec stojí, co by ji zkompromitovalo tváří v tvář společenským zásadám, z jejichž živné půdy vyrůstala tak dlouho, co si sama sebe uvědomuje, cokoli rozkladného a svéráz, tedy ráz obce ohrožujícího, musí být obcí zapuzeno, a to tak rychle, dokud není pozdě.

Proč to? Protože společnost je potud společností, pokud v ní dostředivé síly převládají nad odstředivými silami. A k do­stře­divým silám patří kromě vzájemné podpory uvnitř komunity a kromě dostatečné míry svépomoci ve vztahu komunita – okolní svět i tamní společenské zvyklosti a zásady. Naproti tomu k od­stře­divým silám náleží kromě lhostejnosti uvnitř komunity a kromě přílišného spoléhání se na pomoc zvenčí ve vztahu komunita – okolní svět i činy, které popírají místní společenské zvyklosti a zásady. Jakákoli společnost je zkrátka nějak sevřený, do nějakých vzorců společn­é­ho chování a jednání umístěný celek. Nerozumím pojmu otevřená (naprosto otevřená) společnost. Nové myšlenky se silou a průrazností nových nadosobních principů mohou na společnost zapůsobit blahodárně ve smyslu celospolečenského pokroku. Ale podle mého názoru se tak v jistých případech děje ve významu Nietzsche­ovy věty: „Co tě nezahubí, to tě posílí.“ Vždyť zdravá (dostatečně sdílná) společnost je citelně křehký organismus sestavený z jedinců, z individualit. Je to jen jakoby včelstvo nebo jakoby mraveniště, jehož roz­metání je za určitých okolností velmi nasnadě. Chápu význam společné obrany společných zvyklostí a zásad. Samozřejmě netvrdím, že je třeba se bránit úplně všemu. Neříkám, že by obrana měla naskakovat jako všeobecný automatický reflex. Taková obrana by se pak snadno podobala leukémii. Nicméně, pro úplnost si dovolím poznamenat, že Kristus počítal s tím, že bude přibit na kříž. A věřím, že trpěl v naději, že jeho učení zmohutní v nějaký celospolečenský princip, jehož razanci bude do budoucna zajišťovat i jisté zdogmatizování (vlastně zpřehlednění) nauky, jakkoli novátorské v době, kdy ji Kristus hlásal.

Nerozumím pojmu “úplně otevřená společ­nost”. Ve jménu možnosti společně sdílet soubor hodnot nebo, šířeji a konkrétněji, ve jménu společenského života se nelze do nekonečna otevírat všem možným vlivům, mezi kterými patrně bude mnoho protiřečících si zásad. Nelze se otevírat z principu. Nebo snad lze? Lze v případě, že nekonečnem inspirací rozumíme několik zpřehledněných, podporovaných a hlídaných vlivů při označení všech ostatních vlivů za nespolečenské až protistátní ne-vlivy. A touto více či méně rafinovanou cestou možná lze vybudovat jednu celosvětovou, ovšem totalitní, navíc omezeneckou společnost, zahnívající tůň, nejprovinčnější zemi na Zemi, žabomyší tmářský stát, ze kterého nám všem bude nevolno, jelikož peklo budou ti druzí, kteří nás mají hlídat, kteří nás mají uzavřít tak zeširoka, aby nebylo úniku. Mám strach, že snahy budovat otevřenou společnost vzbuzují ve svých do důsledků domyšlených praktických krocích oprávněnou obavu z neprů­chodně uzavřené globální společnosti, jejíž babylónská věž se jednoho památného dne zhroutí ve prospěch mnohovýznamovosti, mnohotvarosti, barvitosti, svobodomyslnosti a volnosti. Ale to se už v různých obměnách, v menších či větších rozměrech mnohokrát přihodilo, tam už jsme vícekrát v dějinách byli!