Jiří Baťa
26. 6. 2018
Společenské super dilema: sociální bydlení. Je to záležitost, týkající se bydlení nemalého počtu občanů, zvláště osob a rodin sociálně slabých, domácností, které si nedokáží zajistit bydlení svépomocí. To ale není problémem dne, ale problémem příštích několika desítek let. Není proto od věci zrekapitulovat si situaci a charakter sociálního bydlení v ČR: V České repoublice se na zákon o sociálním bydlení dlouho čekalo. Koncepce zákona o sociálním bydlení byla schválena vládou 12. října 2015, samotný zákon pak vládou prošel 8. března 2017, ale poslanecká sněmovna ho ve svém volebním období nestihla projednat. Systém je rozdělen na tři stupně a ke každému náleží specifické podmínky:
1. Krizové bydlení – Jedná se o sociální službu, která bude zajišťovat střechu nad hlavou lidem, kteří bydlení nutně potřebují (pobyt časově omezen na 6 měsíců).
2. Sociální byt – Obytný prostor poskytnutý obcí k trvalému bydlení, klientům budou asistovat sociální pracovníci.
3. Dostupný byt – Poskytovatelem bydlení je obec, která s nájemníkem uzavře nájemní smlouvu na dva roky. Obec poté monitoruje vývoj výše příjmů ubytovaných, a pokud se příjem zvedne až za určenou hranici, tak jsou nájemníci vyzváni k přesunu do běžného bydlení.
Není důležité připomínat nepříjemnou skutečnost, že situace v oblasti sociálním bydlení v ČR je přesto nadále kritická. Standardní sociální byty nejsou přesto, že se o jejich potřebě mluví dlouhou dobu (viz výše). Problém však není jen v samotném nedostatku sociálních bytů, ale jsou to současně i problémy rodin, které mají problém s úhradami za užívání ať už bytu, ubytovny nebo jiných prostor a na které dostávají uživatelé těchto prostor státní příspěvky na bydlení. Bydlení je pro ně často nedostatečné, ale především je pro ně drahé, protože majitelé bytů (ubytoven aj.) této situace využívají k beztrestné lichvě. Suma sumárum, jde o komplexní problém a jeho řešení, které však vzhledem k různým okolnostem je více neřešeno než řešeno. Paradoxem je, že nelze říct, že by se nestavěly byty, ty se samozřejmě stavějí, ale jsou to byty, které se cenou nebo nájmem stávají nedostupnými už i pro dobře situované lidi. Jsou to byty, na kterých developerské firmy mohou dobře vydělávat. Jinými slovy, o byty sociálního charakteru, tj. byty levného stavitelského pojetí a provedení, s nejzákladnějším, resp. jednoduchým vybavením, není mezi developery zájem. Jsou pro ně prostě málo výnosné. Jsou to také sobci, které kromě byznysu nezajímá, že desetitisíce lidí nemají přiměřené bydlení, mají-li vůbec nějaké.
V této souvislosti nelze nevzpomenout na „kruté období totality“, kdy de facto všichni občané (až na výjimky) bydleli (dle Ústavy ČSSR měl každý právo na slušné bydlení), kdy v rámci stabilizace zaměstnání byly zaměstnancům poskytovány jak podnikové byty, tak existovaly také možnosti družstevní výstavby za mimořádně výhodných finančních podmínek, existovaly nevratné či nízko úvěrové půjčky, ale také města nebo větší obce poskytovaly (byť na pořadník) byty těm, kteří neměli možnost získání podnikového bytu nebo bytu družstevního. Pravda, byly to vesměs jen byty v panelácích, tedy „králíkárnách“, jak je pohrdavě nazval Václav Flaška Havel, svého času „milovaný“ prezident ČR. Z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit, neboť jsem od zaměstnavatele obdržel byt 3+1 po odpracování potřebných, resp. povinných 170 brigádnických hodin. A světe div se, po ukončení pracovního poměru se zaměstnavatelem mi tento byt bezplatně zůstal. Dnes má tento byt hodnotu min. 1,5 milionu Kč! Co je však hlavní, stát nekrachoval, ale dál se úspěšně vyvíjel. Za všechno „toto zlo“ a „strádání“ občanů mohou ti „zas..ní“ komunisté, jak se o nich někteří inteligenti, hlavně z řad herců a umělců, vyjadřují! Smutné na tom je, že celá řada těchto dnešních ukecaných „hrdinů doby“ k takovým bytům také (bezplatně) přišla!
V tu dobu, rozuměj za té „strašné totality“ i Cikáni (dnes už Romové) dostávali byty. *) Pravda, nebyly to zrovna byty nové nebo v nejlepším stavu, ale to proto, že o jejich „další“ vylepšení se vždy, brzy a důsledně postarali sami uživatelé podobně, jako je tomu i dnes (viz zdevastované, resp. vybydlené byty a domy). Romové, a mohu být za tento názor nazván rasistou, nacionalistou apod., jsou hlavní podstatou současného problému sociálního bydlení, protože sociálních problémů neromských občanů je evidentně méně. Ale budiž, žijeme v demokracii, kde jsme si (měli bychom si být) všichni rovni, takže nakonec proč nedávat byty i Romům! Bez škodolibosti si však myslím, že na základě dosavadních zkušeností, by přidělení takového bytu (až to bude reálné), mělo být podmíněno nesmlouvavými a tvrdými podmínkami. Jinými slovy, máme-li si být všichni v demokratickém státě navzájem rovnými, musí být ze strany Romů zajištěno respektování zákonů stejně, jako se to vyžaduje od ostatních občanů. V opačném případě by to bylo nefér nejen vůči všem slušným, spořádaným občanům, ale také nezodpovědným mrháním penězi nás všech, časem, vynaloženým úsilím při humánním zabezpečování sociálního bydlení těmto spoluobčanům.
Jsou mezi námi lidé, mezi nimi celá řada pravicových politiků, kteří období vlády komunistů nekompromisně, tvrdě, účelově a bez výjimek kritizují a odsuzují. Tím není řečeno, že na komunistickém režimu by nebylo co kritizovat, resp. odsuzovat, ale je-li co odsuzovat, je také víc než poctivé všechny, pro občany a společnost pozitivní, prospěšné věci a činy, také čestně přiznávat! Tak jako není všechno dobré nebo špatné na současném tzv. rádoby „demokratickém a státoprávním(!)“ režimu, tak také rozhodně nebylo všechno špatné (když už se o tom dobrém jaksi nemluví) ani na komunistickém režimu. Je to však především otázka hodnocená z pohledu reálné objektivity.
*) Pozn. red.(I.D.): Autora jsem opakovaně upozornil, že nelze takto paušálně pohlížet na všechny Romy. Znám Romy na které se autorem opakované hodnocení nehodí. Je to ne „politicky“ ale logicky nekorektní, protože se místo užití existenčního kvantifikátoru (existují takoví Romové), píše prostě o Romech, a to není logicky pravdivý výrok. Není to korektní ani lidsky. Protože autor, podobně jako mnoho jiných občanů pokládá svoji kulturní úroveň za výsledek vlastního úspěchem završeného úsilí. Chtěl bych vidět, jak by například autor fungoval, pokud by se narodil v kolonii z polorozpadných baráků, bez elektřiny a atekoucí vody, měl negramotné rodiče, kteří nikdy nepracovali a otec by byl kriminální recidivista. Myslím, že by byl stejně kultivovaný jako jeho jedenáct sourozenců. Autor mi vytkl nemístnou útlocitnost, ale já míním být jen logicky a lidsky korektní.
