Ve válce nervů mezi západními lídry nechce nikdo ustupovat aneb Tak kdo se chystá „ukrást Evropu“ – Rusko nebo USA?

Rozpory mezi USA a evropskými spojenci stále zesilují. Naposled se to výrazně ukázalo na nedávném zasedání G7 v Kanadě. Americký prezident dokonce informoval partnery, že USA nepodpoří závěrečné komuniké ze summitu, když označil výroky kanadského premiéra Trudeaua týkající se tarifů za lživé. Válka nervů mezi západními vůdci, v níž se zdá, že nikdo nechce ustoupit, je stále méně skrytá a nelítostnější.

“Mluva těl” na summitu G12: 12 rozhněvaných mužů a žen

Všichni se shodují v tom, že hlavním rušitelem klidu je Trump, který postupně a tvrdohlavě prosazuje revizi veškerého systému transatlantických vztahů ve prospěch USA. Otázka tarifů je jen jedním z prvků tohoto směru. Přitom se na Západě zakořenil názor, že takto Trump hraje do ruky „putinovskému Rusku“. Prý se Rusko za pomoci „hybridních prostředků“ všemožně snaží nejen odtrhnout Evropu od USA, ale také rozbít EU. Jinými slovy, Putin připravuje „ukradení Evropy“ a Trump mu v tom pomáhá. Oplácí tak pomoc, kterou od Rusů dostal ve volbách 2016. Podle toho, co píše Brit Edward Lucas, jde přímo o kosmický rozměr. „Ruští agenti“ ve snaze oslabit NATO a EU zasévají za hranicemi jazykové, etnické, sociální, regionální a kulturní konflikty. Výsledkem toho je, že v EU se „smí kritizovat NATO a nazývat jej agresívním válečným vyděračem“ (jaká to hrůza!) a hodnotit politické kroky aliance jako snahy „cizáků vnutit národům svoji vůli“.

Život ukazuje něco jiného. Právě Washington se snaží udržet si kdysi uchvácenou Evropu, dávno zralou na samostatný život. Především on se snaží postavit jedny členy EU proti druhým. Moskva na to hledí spíše jako na objektivní skutečnost, než na možnost to ovlivnit.

Vždyť v překladu z jazyka mytologie do jazyka politiky odráží metafora se zcizením to, komu zůstane kontrola hlavních procesů v Evropě – Američanům, Rusům, nebo samotným Evropanům. V případě Ruska není na místě mluvit o kontrole – Rusové k tomu nemají potenciál a nemají toho ani potřebu. Stačí se podívat na seznam obchodních partnerů EU. První místo mezi nimi zaujímají USA, byť jsou v poklesu. Za rok 2017 byl obrat 631 miliard EUR, tedy 16,9 % zahraničního obchodu EU. Obrat USA k EU je 13,5 %. Druhé místo (593 miliard, 15,3 %) zaujímá Čína. Dále je Švýcarsko (261 miliard EUR, 7 %). Rusko je až čtvrté (231 miliard EUR, 6,2 %). Ze zahraničního obchodu Ruska připadalo v roce 2017 na EU 42,2 %. Elementární aritmetika, ale ne strategická algebra vypovídá o tom, že Rusko mnohem více závisí na obchodu s Evropou, než Evropa na obchodu s ním. Stejné je to u dodávek ruských uhlovodíků do Evropy. V energetické rovnováze EU nepřevyšují 5 %, zatímco pro HDP Ruska mají zisky z jejich dodávek kritický charakter. Není to oboustranná páka, ruské rameno páky je mnohem citlivější.

Rusko se musí zamyslet zejména nad řešením problému své ekonomické bezpečnosti. Stabilní a úspěšně se rozvíjející EU odpovídá ruským národním zájmům a Moskva nemá nejmenší důvod podrývat jednotu EU. Putin sdělil, že 40 % ruských měnových zlatých rezerv je uloženo v eurech. Nedávno řekl: „K čemu by nám bylo všechno rozhoupat, tedy i jednotnou evropskou měnu odvozenou od rozhoupané celé EU?“

Rusko nepotřebuje získat nebo rozšířit předsunuté postavení v Eurasii už proto, že je samo její důležitou součástí. Jeho hlavní úkol je zachování jeho výhodného stabilního postavení mezi dvěma silnými ekonomickými póly, Čínou a Evropou, nikoli vpád do jejich prostoru, který by porušil status quo. Ve světle dojednání při návštěvě Vladimira Putina v Pekingu 8. až 10. června t.r. se může postavení Ruska v nejbližších letech ještě upevnit. Jedná se o připojení Ruska k Číňany rozpracovanému programu rychlé železniční nákladní přepravy (do 250 km/h), doplňující přepravu osobní. Kontejnery z Číny do Evropy a zpět se mohou takto přes Rusko dopravit za dva dny. S přihlédnutím k nesporným čínským úspěchům v této oblasti dává uvedený projekt eurasijské integraci silný impuls.

Jinak je tomu s formováním dlouhodobého kurzu vztahu k Evropě u Spojených států. Už jen udržení Evropy ve své oběžné dráze zaručuje Spojeným státům zachování světové hegemonie. Ovšem dělat to v podmínkách multipolárního světa je stále těžší. Období Marshallova plánu a bezvýhradné závislosti evropské ekonomiky na americké, kdy Američané nemuseli nic prokazovat a jen dávali pokyny, je již minulostí. Odtud plyne zvýšená citlivost Bílého domu k otázce kontroly spojenců kvůli kompenzaci poklesu vlastní státní moci a ztráty ekonomických pák vlivu. V průběhu času se kontrola stává velmi malou, ale vtíravou a vyvolává otevřenou nelibost Evropanů, jako je tomu v případě protiruských sankcí. Tento problém vznikl dávno před Trumpem, za něho pouze získal jasné obrysy. Pocit amerických křivd z chování Evropanů a ztráty obchodního obratu s nimi je také projevem úpadku síly Ameriky.

Spojené státy jsou stále první obchodní partner EU, ale Čína jim dýchá za krk a s Ruskem již v tomto ukazateli USA tyto dvě země společně předběhly. Realizované přepravní projekty v Eurasii nutně urychlí další divergenci těchto trajektorií. Takovou otevřenou konkurenci, a to i na evropských trzích, nemohou ustát, a proto k zabezpečení svých zájmů využívají neekonomické metody. Jsou to neúměrně rozšiřované sankce proti jiným státům (z jakéhokoliv důvodu) i celní válka proti vlastním spojencům.

Do nedávna si nebylo možno představit, že by summit G7 v Kanadě probíhal pod praporem protekcionismu a ústupu z liberálního světového pořádku ve stejné době, kdy členské země ŠOS v Číně vystoupily za volný obchod bez omezení. Právě to dnes pozorujeme zaznamenávajíce zásadní změny ve světě. Ideologie a praktikování globalismu jsou vystaveny vážné erozi. Je těžké říci, co se stane dále. Zřejmě jedno – čím silnější kontrola, tím silnější snaha zbavit se jí. Na ruských „zákulisních akcích“ prakticky nezávisí velký nesoulad mezi Evropou a Amerikou. Jeho základem jsou hluboké procesy v samotném západním světě. Bez ohledu na něčí vůli bude Evropa patřit Evropanům. To je zákonité a nevyhnutelné. Nekonečně dlouho držet Evropu ve „stavu ukradení“ se nepodaří. Spojené státy přitom budou stále udržovat těsné vztahy s Evropany. Úsilí Evropy o větší samostatnost, to není snaha o vyprovokování nějakého rozkolu, ale základní potřeba rovnoprávnosti, jakožto hodnoty zakotvené v ústavách všech západních států.

Převzato z Fondsk.ru
Překlad: zajoch