Vlastní a nevlastní příběh

Avatar
Původní autoři

Patrick Ungermann
25. 5. 2018
Slovo vytváří jména. Podle evangelisty Jana začal příběh našeho světa slovem. Jména souvisí s pamětí. Věci i osoby si pamatujeme především podle jmen: Toto je pekáč, louka, Jan, tatínek, láska… Všechno jsou to jména, dokonce i jména krajiny a vztahů, nebo jména toho, co je různým lidem společné: Jsou to Čechové, Slováci, učitelé, žáci, je to rodina, a podobně. V devadesátých letech se pejsci a kočičky přestali jmenovat Alík, Brok, Míca, Čekanka. Začali se rodit Rickové, Dustyové, Lucyndy a Paddingtonové. V nultých letech jsem docházel do sdružení YMCA jako příležitostný dobrovolník a postřehl jsem, že cikánské děti se také jmenují Brenda, Santiágo, Sebastián, Lorna… 


V desátých letech se i mezi našimi dětmi do třídní knihy zapisovala jména Kevin, Nik (jde o zkomoleninu, správně se píše Nick).

Ve známém časopisu Televizní noviny roste počet amerických pořadů v různých žánrech geometrickou řadou. Divák, jehož cílem není televizi vypnout, ale zapnout, je za posledních třicet let stále více a rychleji vtahován do komerčního angloamerického pohledu na svět. Obyčejně třináctidílné seriály z dílny pánů Hubače a Dietla byly takovým opusem práce. Hrdiny většinou představovali herci z nejlepších. A ti hrdinové, ať už stáli za řeznickým pultem, nebo foukali u pece sklo, nebo léčili lidi, nebo je zachraňovali, nebo se věnovali ušlechtilým koním, ať dělali to či ono, světili a ztvárňovali opus práce.

Řekl bych, že oporou současné sledovanosti je výzva: Ukaž mi, jak napínavě se to děje. S takovou náplní přichází akční film. Dotaz: Jaký smysl má to, co se děje? ustupuje do pozadí. Nakonec pokulhává i logická návaznost předváděného dění a tahounem snímku se stávají víceméně neuvěřitelné (šokující) gagy. Tržní úspěšnost takové kinematografie přesáhla očekávání. Proto akční film opustil svoji škatulku a pronikl do jakéhokoli žánru. Stal se nejrychleji polykaným soustem diváka. Polykáte ho tak rychle, že se nezdržujete pozorováním, má-li to nějakou chuť.

O pár let později udeřila sit-com. Jako středoškolák jsem předčasně vypínal žánr, kterému v současnosti říkáme znormalizovaný film. Šlo většinou o kancelářské etudy z prostředí staveb nebo z výrobních závodů. Pisatelé scénářů často nevykazovali výrazné vlohy, ale politicky bylo dílko v pořádku – muselo být. Taková je, řekl bych, angloamerická situační komedie. Hezky nalíčení plnotuční lidé mají asi představovat průměrnou rodinu. Vše na základě představy, že průměrný člověk musí být průměrně hloupý. Představitelé úloh se často tváří neoduševněle. Naprosto v souladu s tím, jaké vedou řeči. Podívaná působí odule, rozhodně ne směšně, spíš hrozně. Na pomoc přichází předem objednaný smích. Ona – spíš samice než matka rodu, on – spíš chlap nešika podpantoflák než muž. Čemu se tady smát… Takovou sit-com vnímám jako projev triumfujícího materialismu. Marxovská poučka, že Bůh není a náboženství je opium lidstva, sama o sobě na někoho působí, na jiného ne. Alespoň jste si mohli potichu myslet svoje. Babička říkala: „Každého troubu si vyposlechni a podle svého se zařiď.“ Díky, babi, za návod, jak žít. Materialismus začíná triumfovat až tenkrát, kdy nás přesvědčuje: Ano, Bůh je. Bůh je čokoláda, božská je jízda autem, bůh jsi ty – značkově oblečený, bůh jsi jedině s holicí soupravou ZŽ. Až tady hmota skutečně pokouší oněch pět smyslů. A takové jsou dialogy v situační komedii. Nebo je tam parodování takových dialogů. Vzniklá náplň se neliší od hnětení housek, dávek může být klidě čtyři sta.

Jsou akční film a situační komedie nástroje, které nás mají myšlenkově osekat do tvaru hrdých nositelů konzumní společnosti? Nebo je tahle podívaná dalším z řady výrobků kupecké civilizace? Nevím. Zkoumat to by bylo děsivé. V každém případě různé reklamy vznikají právě spojením akčního snímku a situační komedie v krátkém střihu.

Hvězdy a hvězdičky televizních rolí žijí další publikovaný život na stránkách bulváru, v datech internetu. I divák by to rád zkusil. A je tu facebook – kniha tváří. Vím, jako informační tok může mít jistou cenu. Ale také si nafoť svou vlastní komerci. Zažij závislost na showbusinessu – na obchodu s ukazováním.

Ruku v ruce s tímhle hukotem jdou angloamerická jména, nebo alespoň přezdívky (nicknames). Svět nápodoby jako by vplul do originálu za velkou louží. Paměť jejich obdivu se stala naší pamětí. A co naše paměť?

Naštěstí mám oduševnělou ženu, a proto stačilo přesvědčivé naléhání, aby dítě nemuselo dostat telefon s internetem nebo se sluchátky. Všímejte si drobotiny z první, druhé, třetí třídy, jak se tváří, když si ty hluky „více muziky“ pouští z telefonu do uší. Jsou to kamenné, ztrhané obličeje. Ani na fotografiích z internačních táborů se takhle děti netváří. Naštěstí, jako otec, neztrácím čas a do dětského světa vstupuji s podněty. A proto není fotr nudnej a je lepší prožívat zážitky než pseudoskutečnost před počítačem. Naštěstí se dá jezdit na chaloupku, chodit do přírody, potkávat se s babičkou a s dědou, žít příběhy tří pokolení. Žijeme v tom, čemu se říká paměť národa, lesní moudrost, vnímavost a učenlivost. Tohle dítě nebude tak snadno ovladatelné. Každého troubu si vyposlechne a podle svého se zařídí. Ono zná vlastní příběh, má svou vlastní tvář. Jeho oči jsou okna do duše. Nebude sdílet svůj obličej, ale svou energii. Sdílení energie je cesta lidstva. Dobu dělají lidé…