Bezbolestná a efektivní reforma penzí – 3

Radim Valenčík
3.7.2018 blogg autora
Následující navrhovaná reforma penzijního systému prostřednictvím plně uzavřené a plně zásluhové postgraduální nadstavby současného průběžného systému penzijního pojištění je klíčovým článkem odstartování komplexu reforem směřujících k naplnění vize společnosti založené na produktivních službách.

27.6. jsem uveřejnil první část seriálu, který považuji za velmi důležitý. Proto na ni dávám odkaz – ZDE, na Nové republice ZDE.

Protože dnes se budu věnovat dalším aspektům interpretace naší kalkulačky výplat z postgraduální nadstavby penzijního systému, kterou navrhujeme ke stabilizaci penzijního systému a efektivnímu zabezpečení člověka ve stáří, uvedu ještě výpočet v případě mého dědečka Floriana z otcovy strany, který si bez práce nedokázal svůj život představit.

Byl tramvaják. Za první republiky, za protektorátu i po válce. Skoro celý život před penzí. Pocházel z velmi chudé oblasti na Hané (Morkovic). Když se vrátil z 1. světové války, byl povolán do armády k obraně našich hranic, setkal se s babičkou, zůstal v Brně a nejdříve se živil jako pomocný dělník při rozšiřování tramvajové sítě v Brně. Pak mu brněnský dopravní podnik nabídl účast v konkurzu na řidiče tramvaje (rozšiřovaly se kapacity kvůli zahájení tradice brněnských strojírenských veletrhů). Dědeček v konkurzu vyhrál a materiální postavení rodiny se podstatně zlepšilo. Z pavlačového bytu 1+1 bez vody i záchodu, kde žilo osm lidí, se mohl s babičkou a tehdy asi desetiletým mým otcem přestěhovat do většího krásného, rovněž pavlačového bytu a rovněž 1+1 hned vedle. I já jsem tam později prožil velkou část svého dětství.

Když dědeček dosáhl důchodového věku, začali již jezdit tramvaje nového typu. V Brně se jim začalo říkat “Sputnik”, protože se objevily v době, kdy začaly létat první sputniky. Na ty už dědečka nepřeškolili, a tak šel počítat s menším platem desetníky. Tato práce nebyla pro něj, a tak přes léto začal jezdit sázet stromky do Orlických hor a v zimě jezdil do Slavkova na řepnou kampaň do cukrovaru, na jaře pak zase do hor. Obojí mu přinášelo velké uspokojení i zlepšení fyzické kondice. Pak se mu podařilo získat místo hlídače na brněnském výstavišti. Nejdelší dobu pobyl v pavilonu B, kde byly obráběcí stroje. Miloval je. Když měl v roce 50. výročí slavnostního otevření Brněnských veletrhů počítač vybrat zaměstnance, který zde pracoval nepřetržitě nejdelší dobu, vypadl z něj k překvapení všech dědeček. Byl nejen fyzicky, ale i služebně nejstarším zaměstnancem. Dostal jen poloviční prémii, která byla vítězi slíbena. S důchodci se prý nepočítalo. Bylo mu už téměř 80. let. Pracoval do svých 85. let, pak ho zelený zákal přiměl k plnému odchodu do důchodu, po necelých dvou létech zemřel, protože život ho už moc nebavil.

Když dáme příběhu současné pražské parametry (plat tramvajáka 35 tisíc čistého) a budeme předpokládat, že dědeček měl v důchodu poloviční čistý příjem (což rovněž odpovídá realitě), klesl příjem dědečka z 26.200 korun čistého na 14.100.

V případě, že by rozdíl dorovnával pobíráním základní penze, spotřeboval by téměř celou penzi na dosažení 100% náhradového poměru k původnímu čistému příjmu v době do důchodu a do postgraduální nadstavby by odváděl jen odvod z aktuálního výdělku ve výši přibližně 4.000 korun. Dostáváme následující obrázek:

V 80 létech (dál v našem modelu neuvažujeme) by dosáhl 75% náhradového poměru k čisté mzdě při plném odchodu do důchodu. Protože však dědeček pracoval až do svých 85 let, je zřejmé, že by přesáhl 100% náhradový poměr k čistému příjmu.

Ještě zajímavější výsledek dostaneme, pokud budeme předpokládat, že dědeček od doby “rozvolnění” (přechodu na poloviční hrubý výdělek) přešel ve svém rodinném rozpočtu na 75% náhradový poměr. V tom případě by čerpal k dorovnání příslušné částky jen část svého důchodu ze základního penzijního systému a zbytek (odhadem 6.000 korun) investoval do postgraduálního systému. Pak by doživotní rentu ve výši 75% dosáhl již ve svých 74 létech, viz obrázek:

Otázka je, co by s prostředky, které by ve svém věku již nepotřeboval, dělal. Jak znám dědečka, místo toho, aby začal cestovat po světě, snažil by se je prostřednictvím babičky vnutit svým nezbedným potomkům. Problém je v tom, že můj tatínek, který měl sice psychicky náročnější práci a jako silný kuřák nebyl příkladem důsledného dodržování vzorové životosprávy, rovněž pracoval na částečný úvazek až do velmi vysokého věku.

I tak nám uvedený příklad umožňuje prezentovat dva závěry:

1. Postgraduální nadstavba základního penzijního systému, kterou navrhujeme, je naprosto dostatečná k tomu, aby člověku, který byl schopen investovat do možnosti dlouhodobého uplatnění na profesním trhu, zajistila více než dostatečné prostředky pro důstojný život ve stáří.

2. Z hlediska běžného lidského osudu nemá smysl snažit se o dosažení rekordu ve výši výplat z postgraduální nadstavby, pragmatickou otázkou spíše je, na co by mohly být prostředky získávané výplatami z této nadstavby ve vyšším věku věnovány. Protože je to otázka výrazně individuální, budeme se jí věnovat v dalším pokračování.

Uvítám připomínky a náměty, protože téma považuji za zásadní.

(Pokračování)

Související články:

Sdílet