O moři času

Patrick Ungermann
16. 7. 2018
Je mi čtyřicet pět let, mám tedy moře času. Ale kdeže! Pouhých třicet tisíc lidí z celkového počtu snad už sedmi miliard se dožívá sta let. Národy se dožijí tisíců let, lidstvo miliónů, planety dýchají řádově tucet miliard let. Četl jsem bajku o motýlu, kterému příroda vyměřila pět dní života. Motýl je proseděl na jabloni. Dospěl, zmoudřel, zestárl a zeslábl, ovšem nikdy neopustil svůj domov ve větvích. Přitom si svou vlast v koruně stromu nijak nezamiloval. Celý život prý tráví v nepřejícné pustině, od jabloně se ničeho nedočkal, nic na ní, ani v ní se nepohnulo k životu. Pátého dne večer vetchý motýl zesnul. Hned zrána šestého dne jabloň rozkvetla. Jak by ne, vždyť se dočkala jara. Mám tedy moře času? 


Ovšemže ne, ale úplně mi stačí, co mám. I tak je můj život vzhledem k jeho nevelké délce obdivuhodně nesnadný. Když mluví motýl o moři času, musí brát v potaz život jabloně, ačkoli mu zkušenost nic takového nepřiblížila.

Moře času je skutečné moře. Jeho hladina není pokaždé bezprostředně lazurová, čas od času ji potáhnou slané pěny odkudsi zdola vytlačené zloby, nebo se tato předzvěst bouře změní v prudké vlnobití. Vyvolávači sporů užasle sčítají třísky vraků, předpovídají údery vodních mas a chtivě surfují po hřebenech rozlícených vln. Pár desítek metrů pod hladinou, v o něco hustších a kalnějších vodách, se převalují medúzy. Jejich vliv na neklid na hladině není na první pohled patrný. Medúzy mají schopnost myslet samostatně i ve strukturách, umí kolem sebe šířit zrnitý až nepro­stupný roztok informací, peněz a paměti. Ještě hloub, v prostorách neustálého šera, rejdí pár nezranitel­ných kytovců. Oni jsou nezřenými pány určitého dobového úseku. Zřídka kdy se tito titáni požírají, a když, tak v hrozivé tichosti a samotě rozlehlých propastí. A zde končí dobové záležitosti, protože v ještě nepohnutějších hlubinách neroste žádný život, zato sem klesají útržky civilizací a zlomky kultur. Ze zlatých písků vytěžených nadějí trčí pobo­řené pyramidy, zotvírané sarkofágy, ruiny všech sedmi divů světa, ale i skutky a možnosti těch, o nichž píší dějepisci. Tržiště slávy a sme­tiště dějin je jedno a totéž. Nejvíce hluboko není, jak bychom předpo­kládali, tma. V příjemně modravém záření se v prostoře beze dna vznáší něžná rodící bytost a ona jediná je skutečné dobro.