Patrick Ungermann
6. 7. 2018
Prožitek krajiny je pro mě rozhodující. Fotografování (snímání) krajiny mi přináší silné zážitky. Nebo stavba krajiny v akváriu. Anebo běžnodenní práce v krajině. Vůně krajiny, nasycení krajinou… V pátém čísle časopisu Protestant z letošního roku píše evangelický kněz o tom, jak světí studánku. A také o ohromném posunu vědomí od starořeckého Narcise (který se ve vodě jen shlížel, až došel k sebevraždě) k Ježíšovi (který se o vodu – o cestu k Bohu s námi dělí). A následuje věta: „Nemusíme se odrážet na zrcadlech vod sebezahledění, jak to prezentují národovci…“ Jsem český národovec.
Když se mě mladíci ptají, proč ještě nejsem tetovaný, říkám, že kdyby Bůh chtěl, abych byl tetovaný, už bych se tak narodil. Narodil jsem se jako Čech. Neumím si představit, že by se to stalo bez boží vůle. Když se na krajinu, která je pro mě důvěrná, podívám českýma očima, vidím českou krajinu. Přišel jsem na svět v jednotě s touto krajinou. Narodil jsem se k české mateřštině. V českých školách mě obklopovali čeští spolužáci a učitelé. Staří mi vyprávěli příběhy Čechů. Určitě mě to v mnohém předznamenalo. Jsem teritoriální. Nakonec, kam bychom zvali hosta, nemít své teritorium? Kam bychom se vraceli domů? Ve mně se vzrušení cestovatele násobí prožitkem hranic. Čekání na hranicích mi nikdy nevadilo. Tak, tady je to jiné, uvědomím si za hranicemi.
Stalo se vám, čtenáři, že jste se vraceli z veliké dálky? Jistě se vám to přihodilo. Vystoupíte z létacího stroje na některém z mimořádně rozlehlých letišť a zamilujete si Evropu. Tohle už je můj světadíl. Zajásáte i nad vtíravou angličtinou, protože konečně vystřídala nečitelné znaky. A překročíte hranice vlasti. Sláva! Tady rozumím skoro všemu. Na druhou stranu v Chebu docela všemu nerozumím. Zhruba za Náchodem mě příjemně vyladí pocit blízkosti. A v Meziměstí se třesu nedočkavostí: Ještě pár kilometrů a jsem doma, dočista doma!
Často až ve vzdálené Tramtárii si v sobě uvědomíme člověka. Pozorujeme s úžasem objevitelů, jak se ti žlutí, černí, hnědí a rudí lidé chovají lidsky k dětem, k sourozencům, k rodičům, ke starým lidem, k manželům a manželkám, k vrchnosti a k podřízeným. A sepne nám to: Hrome, vždyť je to, jako u nás.
Dřív nebo později vás ale popadne smutek. Je adresný. Při plavbě lodí hluboko na jihu si našel i mě. V moři se mi zjevovala louka za domem, v ostrovech jsem spatřoval skalnaté lesy. Toužíte se vrátit a všechno nechat, ať to běží, kam chce. Stesk po domově nám zas jednou ukázal, že narodit se nemůžeme všude najednou.
Narodím se a s maminčiným mlíčkem se vpíjím i do mateřštiny. Drahá maminka je má první vlast. Tak družný a hluboký je to vztah. Časem se rozkutálím po domě, aby se on a celá má rodina staly mou vlastí. Přes děti sousedů a jejich rodiče se mi stane vlastí naše obec a její kraj. A zas přes tu mateřštinu, přes pohádky, přes humor, přes školy a přes dějiny celého svého dědictví, přes společná očekávání a přes kdoví co ještě najdu svou vlast a kulturu v národě a v jeho státnosti, pokud ji má. Sem si snadno dosadím pojmy: můj lid, má země.
Hezky se mi to vysvětluje na příkladu Střevlíka zlatolesklého (Carabus auronitens L.). Vídáme se s ním od Pyrenejí po Karpaty. Rozšířil se tak daleko, že na různých místech vytvořil zeměpisné rasy. Určitě to souvisí s nutností přizpůsobit se, nakonec, je to tak i u lidí. Všude se ten houževnatý dravec projevuje jako Střevlík zlatolesklý a všude je kapánek jiný. Shýbnu se k němu u nás v podhůří a vidím, že takový je právě tady. V Pyrenejích by mě jiný odstín jeho krovek nepřekvapil. A tak, zatímco se v cizině pídím po strhující jinakosti, jihnu u nás v lese nad domácí malebností.
Lidské světoobčanství vnímám buď jako snahu porozumět světu člověka, nebo ve smyslu, že jsme se rozběhli po světě a všude se nějak přizpůsobili. S trochou nadsázky se činíme od Severního po Jižní pól. A bez nadsázky od pláží vysoko do hor. Učitel národů Jan Ámos Komenský navrhuje všem žákům procestovat svět a poznat jeho tep. Už proto si neváhejme udržovat malebný svébytný domov. Projevíme tím životaschopnost v jedné ze světových lokalit, zvýšíme světovou pestrost a prohloubíme možnost důvěrných vztahů. A nakonec se z cest budeme mít kam vrátit. Vážím si těch, kteří zůstávají a dotváří doma pracující státnost.
