Svět ruskýma očima 461

Německo je stále nade vše
Politiku EU netvoří jen Německo, ale i Amerika, avšak program otevřených dveří pro nelegály z Východu jde na vrub Německa. Ve dnech 5. a 6. září slavnostně přivítali na Centrálním mnichovském nádraží první část nezvaných imigrantů. Již v této době měli někteří střízlivě uvažující obyvatelé jasno, že program příjmu zahraničních hostů je faktické „Hände hoch“ národa před invazí barbarů. Ale většina propagandou zhlouplých přijala prohlášení, že se o ně postarají. Tleskala Afgháncům, Syřanům, Iráčanům a Eritrejcům, které vychvalovala jako hrdiny. Dospělým i dětem se rozdávaly balíčky s jídlem, oděvem i hračkami. Někteří je zvali do svých domovů. Vláda štědře uvolňovala sociální dávky.

Průzkumy veřejného mínění na objednávku Bildu organizací INSA ukázaly, že jen 7 % obyvatel migrační politiku Merkelové neschvaluje a věděli, že je nutné cizince donutit k odsunu. 16 % respondentů bylo pro uzavření hranic před novými nelegály.

Ale …

Na program příjmu a adaptace běženců byly vyčleněny ohromné peníze, a to nejen z německého rozpočtu, ale i z EU. Na „otevřené dveře EU“ z její pokladny se předpokládalo v letech 2014 až 2020 vydat 13,5 mld. euro. Částka se dělila proporcionálně mezi členy EU podle množství přijímaných osob, nákladů na život v zemi, potřeby peněz na výuku jazyka, profese, získaného vzdělání, sociálních dávek pro rodiny s mnoha dětmi, atd. Slibovalo se, že to není na úkor lidu, jenže jiný lid než původní v Německu nebyl. Stejně tomu bylo ve Francii, Itálii a dalších zemích. Mnozí odborníci okamžitě pochopili, že „otevřené dveře“ hrozí demografickou a ekonomickou katastrofou, ale šéfové vlád EU povětšinou taková varování neslyšeli.

Co nyní?

Vyčleněné peníze se spotřebovaly a do konce termínu je daleko. Aby mohli příchozí nadále dostávat dávky, musí se odložit zvýšení blahobytu vlastních penzistů. Policie ještě může zavírat oči před krádežemi, násilnostmi a vraždami, které páchají příchozí, ale je to již velmi výbušné.

INSA provedl na objednávku Bildu nový průzkum veřejného mínění před několika týdny. Nyní je již 60 % německého obyvatelstva pro uzavření hranic země, pro zřízení pohraniční kontroly s prověřováním dokumentů, s kontrolou aut a s něčím co lze nazvat „sbohem Schengene“. Z dotázaných se 86 % vyslovilo pro nucené vysídlení nelegálů ze země. Příprava běženců na návrat do Severní Afriky a na Blízký východ také stojí peníze. Není to však přímo rána, ale jen lehké mravenčení. Co s tím? Madam kancléřka viděla všechno jednoduché a nezatěžující. Obvyklá praxe západních států je zvýšit přísun peněz zvenčí, z úvěrů MMF. Například růstu státního dluhu států EU i USA nebyla věnována nijaká pozornost. Berou se úvěry, ale nesplácejí se. Je to lepší, pokud je možno shrábnout něco z rozpočtu Společenství. Na summitu 28. až 29. června byla hlavní otázka modifikace migrační politiky EU a zejména otázka peněz, ovšem to se nijak na odiv nestavělo.

Všechny cesty do Říma nevedou

Může to vypadat, že celá bouře začala v Římě. Z prohlášení vicepremiéra italské vlády Salviniho o nevpouštění „lodí dobrovolných záchranných organizací“ přivážejících do Evropy sta a tisíce nezvaných hostů je vnějším projevem třenic nakupených v Německu. Italský vicepremiér je člověk samostatný, který se nebojí rozhodnout se pro jiná řešení než jsou ta celounijní. Rezonance na demarši Itálie je sice zvučná, ale nevyjadřuje chování EU.

Když na pozadí výroku Salviniho vystoupil ministr vnitra Německa a vůdce CSU Seehofer, znamenalo to již známku trhliny v EU, která má tendenci se rozšiřovat. Dal Merkelové ultimátum, od něhož se nemohla distancovat. CSU je natolik silný člen vládnoucí koalice, že jej není možno z funkce ministra sesadit, a kdyby odešel sám, půjdou za ním členové jeho strany. Kancléřka půl roku sestavovala koalici. Jít do nových voleb? To už je lepší Seehoferovi ustoupit. Od nových voleb by nic dobrého čekat nemohla.

Aby se mohly vybrat peníze pro migrační politiku na budoucích sedm let (na roky 2021 až 2027 se plánuje 34,9 miliard EUR, tedy třikrát tolik co v předchozí etapě), musí se nejprve řešit problém uvnitř Německa. Německá kancléřka se pokusila najít řešení evropského rozsahu, které by pomohlo odstranit německý problém. Na malé nedělní schůzce v Bruselu měli účastníci vyjasnit, jaké změny jsou v migrační politice potřeba a je-li je možné učinit tak, aby se nemuseli běženci odmítat (jde o peníze a image) a minimalizovala se škoda zapříčiněná unijním postupem.

S poukazem na to, že jde o „mini“ bylo odmítnuto jednat s několika státy, byly by to prý zbytečné rozhovory. V4 nejednou informovala, že nelegály nehodlá přijímat a její rozhodnutí nemůže nic změnit. Evropská media nazvala výsledky „mini“ nejasnými, nebyla totiž žádná rezoluce. Myšlenka Merkelové „organizovat středisko pro příjem a držení imigrantů v zemích, do kterých přišli, do doby ukončení prověrky dokumentů a určení míst příštího pobytu příchozích“ se nelíbila Italům. Řím navrhl organizovat střediska filtrace na území odkud přijíždějí – Libye, Tunisko, Alžírsko … Myšlenka rozumná, ale až příliš hrozící „rozhazováním peněz“. Musely by se dodávat na velké vzdálenosti.

Za několik dní od nejasného zpravodajství evropských medií, přišla zpráva o novém řešení, při kterém se vlk nažere a koza zůstane celá – tábory běženců v Albánii. Je tam přístup k moři a Albánie si přeje začlenit se do EU, což by byl vstupní vklad. Touto perspektivou se potěšili Albánci se svojí rozsáhlou strukturou organizovaného zločinu živící se přepravou a distribucí drog po kontinentu a obchodem s lidmi. Jestliže se účastníci summitu 28. a 29. června v tomto duchu shodli, bude trojnásobná částka z rozpočtu EU „na běžence“ reálná.

Fantom dohody

Setkání šéfů vlád zemí EU začalo procítěným a patetickým projevem Merkelové na téma, že „naše vztahy k imigrantům mohou rozhodnout osud EU“. V překladu z politického na normální jazyk to znamenalo: buď dojdeme ke konsensu ohledně migrační politiky a potom na tom budeme dobře, anebo se nedomluvíme a bude zle. Návrhy Merkelové podpořil Macron a španělský Sánchez (střediska pro příjem uprchlíků). Italský premiér Conti trval na tom, že je nutné budovat filtrační střediska za hranicemi EU – tam, odkud běženci přicházejí. Řekl: „Bylo zde vyřčeno mnoho slov, ale nemají žádnou cenu, pokud za nimi nenásleduje činnost. Pokud nebudou rozumné návrhy přijaty, dá Itálie projektu veto.“ Samozřejmě, že rozumné návrhy jsou ty italské.

Nejdrsnější myšlenku pronesl Orbán: „Musíme udělat to, co si přejí naše národy – nepřijmout už dále ani jednoho nelegála, a ty co přijeli dříve, poslat domů.“

Tusk navrhl otevřít tábory pro běžence „na území třetích zemí“: „Uzavřeli jsme dohodu s Tureckem a příliv z této strany se zmenšil. Pokud neuzavřeme vnější hranici EU, potom bude jedinou možností uzavřít hranice mezi jednotlivými státy EU.“ Perspektiva uzavření dohody se zeměmi, z nichž běženci přicházejí, je velmi chmurná. Maroko už oznámilo, že se nechystá takové tábory organizovat.

Tusk na svém twitteru ohlásil večer 28. června, že je „mezi členy EU dosažena shoda“. Je to zpráva, která vydává přání za skutečnost. Něco jako ranní pivo po včerejším, aby přestala bolet hlava. Problém zdraví EU to celkově nezajišťuje. Zato to poskytuje důvod k čerpání 35 miliard na novou migrační politiku, hrozící Evropě zaplavením lidmi z Afriky a Blízkého východu stejně jako tomu bylo doposud.

Převzato z Eadaily.com

Jak bude Mexiko Ameriku „stavět do latě“

2. července 2018

V Mexiku se stalo poprvé, že se prezidentem stal představitel uskupení levicových sil „Společně vytvoříme historii“ Andres Manuel Lopez Obrador (AMLO) a jeho koalice má v parlamentu většinu a v senátu polovinu míst. AMLO slíbil, že „postaví Trumpa do latě“.

Jak to bude dělat?

Ve všeobecných volbách 1. července dostal AMLO (tak je nazýván v zemi) 53 % hlasů voličů a volby vyhrál v prvním kole. Zvítězil nad kandidátem vládnoucí Institucionální revoluční strany (IRP) Meadem a Anayaem z Civilní fronty pro Mexiko. Odstup od nejbližšího rivala čítal přes 20 %. Jestliže se vezme v úvahu, že Obrador kandiduje od roku 2006 už potřetí a vždy mu k vítězství chybělo jen několik procent, je to senzační výsledek. Levice byla úspěšná i ve volbách gubernátorů, její kandidáti získali šest míst z devíti. Hlavní město Mexiko bude mít ve svém čele spolubojovnici AMLO, 56letou vědeckou pracovnici Klaudii Scheinbaumovou.

Většina v parlamentu a polovina v senátu umožní Obradoru přijímat ústavní změny. Země má hlavní problémy s násilím na ulicích, s korupcí ve vládních strukturách a zrádcovstvím Trumpa, jehož Obrador slíbil „postavit na své místo“ za způsobení ztrát v hospodářství obchodními cly, stavbou hraniční zdi na úkor Mexika a považováním Mexičanů ze zločince.

Zvláštní na vítězství AMLO je to, že když jde celá Jižní Amerika doprava, tak Mexiko se posouvá vlevo. Dříve kompaktní jihoamerický kontinent byl rozrušen porážkou levice v Argentině, Brazílii a Chile a krizí ve Venezuele a Nikaragui.

O tom, jaké je to nyní v Mexiku, promluvil profesor Ruské akademie věd zabývající se Jižní Amerikou Viktor Chejfec.

Kde je příčina vítězství Obradora?

Podle některých pozorovatelů Obrador nezvítězil v dřívějších volbách kvůli machinacím při sčítání hlasů. Byl úspěšným primátorem velkoměsta Mexiko a předvedl, že umí konat. Důvody k jeho vítězství byly tři.

1. Ztráta prestiže stávající vlády IRP a jejího prezidenta Enrique Peña Neta, kvůli fantastické korupci a zločinnosti.
2. Obrador dokázal tentokrát zachovat mnohem klidnější a smířlivější tón. Nepřestal být levicový, ale byl spíše typu levicových brazilských prezidentů Lula da Silvy a Dilmy Rousseffové a chilské Michelle Bacheletové. Není to žádný Nicolas Maduro nebo Hugo Chávez, ač je s nimi srovnáván. Do koalice dokázal přitáhnout konzervativní evangelickou stranu „Sociální setkání“ s velmi radikální protiamerickou zahraniční politikou, ale konzervativní v domácích záležitostech. Zajistil si tak zvýšení popularity v severních státech Mexika.
3. Stal se symbolem naděje na nový život. Vždy říkal, že stávající vláda nebude dobrá. Měl pravdu, že je hlavním problémem země korupce. Přitom sám s korupcí není spojován a neúčinkoval proti němu ani strašák, že je napojen na Rusko. Vyřešil to s humorem: nazval se Andresem Manuelovičem a natočil video, v němž stojí v přístavu Veracruz a čeká na ruskou ponorku se zlatem. Video mělo statisícovou návštěvnost.

Znamená to, že se Američané přestali do voleb míchat?
Ani dříve se přímo do voleb nemíchali, ale podporovali ty, na kterých měli zájem, především 70 let vládnoucí IRP. Tentokrát všichni přesvědčeně předpovídali vítězství Obradora. Také Golden Sachs Bank a Forbes. Nepotvrdilo se, že bude devalvovat mexické peso. Naopak po zprávě o vítězství stouplo. Američané na to hledí a je to pro ně vážné.

Myslím, že faktor Trumpa hrál pro Obradora. Jeho výpady na Mexičany posílily v Mexiku nacionalistické nálady a tam jsou všichni politici nacionalisté. Možná uvidíme ideologické šarvátky Trumpa s Obradorem.

Jaká bude politika Obradora v Jižní Americe?

V zahraniční politice nelze od Mexika čekat zformování radikálních skupin typu ALBA (Bolívie, Ekvádor, Kuba, Venezuela, Nikaragua). Možná s ohledem na krizi v Brazílii se zkusí ujmout role jedné z lokomotiv jihoamerické integrace. Naznačuje se to a hovořili o tom prezident Bolívíe Evo Morales Aima, bývalá prezidentka Brazílie Dilma Rousseffová a bylo to slyšet i v Peru.

Počátkem tohoto století se Mexiko těsně přimklo k USA a nyní by mohlo couvnout. Ale sotva opustí Pacifickou alianci (Mexiko, Chile, Kolumbie, USA), protože je to pro něj svého druhu záchranný pás, obzvláště když se zhorší vztahy s USA. Nějaké výrazné zlepšení s Ruskem nečekám.

Trump jako jeden z prvních gratuloval Obradorovi k vítězství ve volbách. Před tím vydal výnos o stavbě pohraniční zdi k zamezení nelegální migrace. Oznámil také možnost omezit dohodu o volném obchodu NAFTA, platnou mezi USA, Mexikem a Kanadou od roku 1994. Mexiko je rovněž zařazeno mezi země s novými cly na ocel (25 %) a hliník (10 %).

Noviny Infobae.com podtrhují, že Obrador může v odpovědi zastavit „uspořádání“ nelegální migrace do USA přes Mexiko. Společný projekt „Jižní hranice“ předpokládá záchyt migrantů v Mexiku a jejich deportaci do zemí jejich původu. Nový prezident také může ukončit spolupráci s americkou protidrogovou správou DEA. To by postihlo zisky mnoha ctihodných amerických podnikatelů.

Převzato z Pravda.ru

Putin má to, co chce Trump a čeho se bojí Poláci

Ivan Danilov
4. července 2018

Strach a halucinace neznámého původu ovládají některé lidi před schůzkou Putina s Trumpem. Například polská ministryně zahraničí Andersová informovala o zneklidnění příznivců USA a EU z nadcházejícího setkání: „Jsme zneklidněni. Jednoznačně. Protože není možno předvídat co bude řečeno (na schůzce). Putin může být velmi okouzlující, ale je otázka, jak na to bude reagovat náš prezident.“

Komické. Polská úřednice se nestydí nazvat Trumpa „naším prezidentem“. Takové vyjádření krásně ilustruje suverenitu Polska, tedy spíše neexistenci suverenity a také to, že polští politici nechtějí žít ve spojené Evropě a je jim lépe v postavení americké kolonie. Zejména obavy, že americký prezident kvůli svým strategickým rozvahám je všechny odvrhne a ponechá je svému osudu, nutí proamerické politiky i experty bát se své budoucnosti.

McFaul, bývalý velvyslanec USA v Rusku, předvádí na Twitteru „v přímém přenosu“ jak je mučen myšlenkou na ústupky Trumpa. „Republikáni zažili, kdy Obama nedokázal zadržet Putina od anexe Krymu, ale mnozí z nich nyní mlčí, když Trump uvažuje o schválení této anexe. Vaše mlčení dost vypovídá o vašich principech a strategickém myšlení ve věci amerických národních zájmů.“

Škoda, že se bývalý velvyslanec nenamáhal vysvětlit, jak jde dohromady odmítání práva krymských na sebeurčení a zájmy Oklahomy nebo Texasu. Jenže on je zaujat vypočítáváním hříchů svého prezidenta: Pozval Rusko do G7, odmítl, že by se Rusko míchalo do amerických voleb v roce 2016, naznačil uznání připojení Krymu k Rusku, naznačil také odchod USA ze Sýrie a snížení počtu amerických vojsk v Německu. A na oplátku ze tyto ústupky od Putina nic nepožaduje?

Prakticky Trump potřebuje ruskou spolupráci kvůli udržení cen ropy. Potíž se vyskytla z jedné strany vyloučením íránské ropy z trhu (americké sankce) a z druhé strany se mu nedaří získat další objem ropy ze Saúdské Arábie.

Dnes má hlavní ventil globálního ropného trhu Moskva a Trump to ví. Nejdůležitější v celé této historii je to, že Trump je ochoten jít do přímého kontaktu i přes jasnou politickou toxicitu helsinské schůzky. Sotva udělal takovéto diplomatické gesto z nějaké vlastní dobroty, nebo kvůli tomu, aby se přihřál na „putinovském kouzlu“, o kterém s takovou „úctou“ a strachem hovoří polská ministryně zahraničí.

Vladimir Putin má něco, co moc a rychle potřebuje Trump. Podívejme se jak radikální jestřáb Bolton, rusofob a vlivný poradce Trumpa pro národní bezpečnost, je nespokojený se situací: Samotná schůzka a její příprava a rovněž náznaky možných ústupků – to je osobní iniciativa Trumpa, který buldočím stylem prosazuje svoji myšlenku, nehledě na odpor vlastního aparátu.

Redaktorka CBS Boltona „přitlačila ke zdi“ otázkami na uznání Krymu a ten nakonec suše konstatoval: „Prezident určuje politiku a ne já,“ a tak ukázal zásadní nesouhlas s předběžnými návrhy, s nimiž jej Trump poslal do Moskvy.

Známý washingtonský jestřáb není spokojen s postojem prezidenta, ale přesto musí plnit jeho příkazy, to je příznak i když ne záruka úspěšné schůzky. I kdyby se na schůzce realizovala jen jedna setina toho, čeho se bojí evropští a američtí experti a politici, bude to úspěch.

Volky nevolky dá Trump světu na vědomí, že i země, nárokující si světovou hegemonii se musí domlouvat s Ruskem a i patrně kvůli tomuto výsledku stojí Vladimiru Putinovi zato jet do Helsinek.

Převzato z Rusvesna.su

– – –