Ivan David
15. 7. 2018
Slova „svoboda“ a „nezávislost“ znějí velmi pozitivně (mají pozitivní konotaci), slovo „džungle“ zní poněkud děsivě a negativně, ačkoli je to totéž, tedy prostor bez pravidel, bez omezení, kde vládne „právo“ silnějšího (viz ZDE). Ve veřejnoprávních médiích je to ten, kdo je ukradl, naplnil skutkovou podstatu krádeže, tedy „zmocnil se věci s úmyslem nakládat s ní jako s vlastní“. Ten pak žádá „svobodu“, tedy nebýt omezován, neřídit se žádnými pravidly a prostřednictvím svých redaktůrků trvale zasahovat do věcí veřejných. Jedná se o svobodnou zvůli. Veřejnoprávní média mají patřit lidu, a proto mají sloužit lidu šířením pravdivých informací a organizováním veřejné vyvážené diskuse. Místo „svobody“ by se veřejnoprávní média měla řídit přísnými pravidly, být pod trvalou kontrolou vyváženosti na základě objektivního monitorování. Desinterpretovat události, tajit důležité věci a zvát si pouze názorově spřízněné „odborníky“, to je ta “svoboda”, která veřejnoprávním médiím nepřísluší. Nesmějí být „svobodná“, musejí stejně jako státní úředníci a ústavní činitelé konat pouze to, co jim zákon ukládá.
Naproti tomu neveřejnoprávní média, tedy soukromá, patřící soukromým společnostem, spolkům či blogy jednotlivců musejí zůstat naprosto svobodná, tedy jako každý občan. Ten, na rozdíl od veřejného činitele, může konat cokoli, co mu zákon nezakazuje. Tato média tedy vůbec nemusejí být objektivní, mohou být zcela jednostranná a naprosto nevyvážená. Pokud šíří nepravdivé informace, činí tak na vlastní riziko, mohou být usvědčena a potrestána. (To se ovšem prakticky týká jen těch slabších. Silnější vedou spor do naprostého vysílení strany žalující.) Svoboda platí stejně pro mediální magnáty Bakalu. Babiše, Křetínského, stejně jako pro posledního blogera. Každý má právo nečíst, nedívat se, neposlouchat podle vlastního výběru. Každé médium má právo se zesměšnit, ztrapnit a zaniknout. Veřejnoprávnímu to nehrozí, proto se nemá co ohánět „svobodou“. Svobodná média by měla mít povinnost uvádět, komu patří, kdo za ním stojí (majitelé většinoví akcionáři).
Mocným jednotlivcům se demokracie nelíbí, i když se jí zaklínají na každém kroku, proto „demokraticky“ vytvářejí pravidla k jejímu potlačování. Cenzura existovala za Rakousko-Uherska, za „svobodné“ první republiky (Zákon na ochranu republiky), o Protektorátu darmo mluvit, existovala i za socialismu (pod hrozbou sankcí a nezaměstnanosti masově autocenzura jako dnes). Nyní se intenzivně připravuje zavádění cenzury – samozřejmě pod praporem všeobecného dobra, „pravdy“, boje proti fejkům a dezinformacím. V prvních řadách bojovníků za nesvobodu médií jsou samozvaní zneuživatelé „svobody“ z veřejnoprávních médií. Jejich spolubojovníky jsou neziskovky podporované „státem“ (jasné zneužití moci) a dokonce ze zahraničí, například panem Sörösem, který by do věcí lidu této země neměl strkat rypák, ale je mu to umožněno.
Svoboda neveřejnoprávních médií a povinnost veřejnoprávních médií činit pouze to, co jim zákon ukládá, to jsou zásady naprosto klíčové pro demokracii bez přívlastků (nikoli „liberální“, tedy “svobodnou” se zákony džungle).
K hlavním cílům trvalého boje za demokracii bez přívlastků proto patří obhajoba svobody médií s výhradou týkající se médií veřejnoprávních, které „svobodné“ být nesmějí.
Jak například vypadá vysílání České (veřejnoprávní) televize vystihl anonymní komentář:
Anonymní 13. července 2018 6:34
“Každodenní program ČT 24 se skládá z těchto témat: Obrovské úspěchy demokracie po roce 1989, boj proti komunismu, nenávist vůči Rusku, chválení migrace, napadání Zemana, vystoupení Kalouska, které nesmí chybět v žádných zprávách, poučování o vyspělosti západních států a zvýrazňování naší zaostalosti vůči tomuto vyspělému Západu, vynášení Havla do nebes, každodenní vystoupení politologa, který toto všechno potvrdí a pochválí ČT 24, že brání lživými informacemi naší demokracii.”
Bohužel to není příliš velká nadsázka.
Co tedy žádat? Přísnou kontrolu veřejnoprávních médií!
„Rady“ jsou voleny tak, aby byly dosti bezzubé při vymáhání naplnění zákonů, kterými se mají veřejnoprávní média řídit. Nové návrhy, podle nichž mají být do rady členové nominováni váženými institucemi společenskými, vědeckými, kulturními, církevními jsou ještě daleko horší než současná praxe.
Těmi, kteří veřejnoprávní média ukradli jsou monitoring a analýza obsahu vysílání lhostejné.
Trvám na tom, že důležitost kontroly naplňování povinností veřejnoprávních médií je tak velká, že členové rady mají být voleni ve všeobecných rovných přímých volbách podobně jako do Poslanecké sněmovny PČR.
Při neplnění povinností musejí následovat sankce. Ti kteří se snaží zavádět cenzuru musejí být veřejně ostrakizováni.
