Jaroslav Král
22. 8. 2018
Přiznám se, že mi vadí některé současné pořady ČT o tzv. Pražském jaru, protože jako tehdejší student gymnázia si je prostě pamatuji trochu jinak. Pokus o „socialismus s lidskou tváří“ byl v roce 1968 podle mého názoru od počátku spjat s mnoha iluzemi a nadějemi, které KSČ nechtěla ani nemohla splnit.
Ani tzv. reformní komunisté nechtěli stejně jako ti tzv. konzervativní připustit větší změny. Nešlo jim rozhodně o demokracii, ale pouze o „demokratizaci“. Jak v té době ironicky napsal spisovatel Jan Procházka, „mezi demokracií a demokratizací je podobně malý rozdíl jako mezi vodou a vodkou.“ I reformní komunisté byli prostě komunisté a žádní demokraté.
Příkladem může být také František Kriegel, který jako jediný z představitelů KSČ nepodepsal po okupaci Československa v srpnu 1968 tzv. Moskevský protokol a získal tak aureolu statečného politika a člověka. Podle svědectví Václava Kůrky, tehdejšího člena předsednictva Čs. strany socialistické, který se v té době zúčastnil jednání o reformě NF, to však byl právě F. Kriegel, který nejvíce z představitelů KSČ bránil představám o zvýšení úlohy nekomunistických stran a skutečné reformě NF směrem alespoň k částečnému pluralismu a demokratizaci. Jak uvádí Wikipedie, v únoru 1948 se F. Kriegel jako zástupce velitele Lidových milicí aktivně podílel na komunistickém převratu, za což byl v roce 1957 dekorován Řádem 25. února a následně i Řádem rudé hvězdy a Řádem práce. Je nepodepsání tzv. Moskevského protokolu pro F. Kreiegla dostatečnou omluvou za únorové a poúnorové represe proti jinak smýšlejícím občanům?
Pokud by to reformní komunisté mysleli vážně alespoň s onou demokratizací, museli by také umožnit obnovení sociální demokracie jako strany tehdejší NF, která byla nelegálně zlikvidována v roce 1948 formou tzv. sloučení s KSČ. To bylo ale v rozporu s tehdejšími stanovami soc. dem., podle nichž mohl o sloučení s jinou stranou rozhodnout pouze sjezd a nikoli v té době již „zkomunizovaný“ ÚVV, jak se nakonec stalo.
Dovolím si čistě hypoteticky uvažovat o tom, co by se stalo, kdyby v Moskvě ještě nějakou dobu s vojenským zásahem váhali. Myslím, že narůstající požadavky obyvatelstva na skutečnou demokracii by nešlo „uřídit“ a zabrzdit. I reformní komunisté by nakonec začali mluvit o antisocialistických a reakčních silách. Možná bychom se místo zvacího dopisu 99 Pragováků dočkali zvacího dopisu 99 členů ÚV KSČ. Možná by mezi podpisy chyběl podpis F. Kriegla, ale určitě by mezi nimi nechyběly podpisy mnoha dalších prominentních reformních komunistů.
JUDr. Jaroslav Král, CSc. je předseda strany Národní socialisté
