Bagdád mezi USA a Íránem (a jejich válkou)

Avatar
Původní autoři

Tereza Spencerová
28. 8.2018  Literárky
Irák stojí před volbou, v níž se politicky motivované nepokoje a případná občanská válka vyrovnávají vyhlídkou na ekonomicky motivované nepokoje, případnou sociální vzpouru a rozpad státu.

Irácký nejvyšší soud před pár dny potvrdil, že výsledky ručního přepočítávání květnových parlamentních voleb nepřinesly žádné zásadní změny — zvítězil protiamerický šíitský duchovní Muktada Sadr v koalici s komunisty. Nyní, po svátcích konečně zasedne parlament, aby zvolil, kdo povede zemi. Nicméně, ať bude do čela vlády zvolen někdo proíránský, proamerický nebo dokonce snad i neutrální, žádná dobrá volba pro Irák to nebude – protože důsledky tohoto rozhodnutí se potáhnou nejspíš celé roky.

Pokud by nová vláda akceptovala poslední „záchvěvy“ Američany dosazeného premiéra Hajdara Abádího, který nejprve akceptoval americké sankce proti Íránu a po hněvivé reakci Teheránu dokonce zrušil i svou cestu do Íránu, ale vzápětí couvl s tím, že prý Bagdád nebude s Íránem obchodovat v dolarech, nelze vyloučit seriózní nepokoje a destabilizaci celé země. Mnozí Iráčané – včetně bezpočtu ozbrojených milicí, které se už stávají součástí státu – by takový postoj odmítly jako „podřízenost Americe“ a terčem by se nemusela stát jen vláda, ale i americké jednotky v Iráku. Pokud ovšem „nový Bagdád“ sankce odmítne jako celek, stane se sám terčem amerických sankcí, což vyžene ze země většinu západních firem, ekonomické dopady povedou k dalšímu sociálnímu napětí a výsledná nespokojenost může vyvolat mocenské vakuum, které oživuje myšlenky na rozpad země a otevře znovu prostor pro Daeš a další teroristy. A neutrální vláda může „znechutit“ všechny…

Irácká vláda se obvykle formuje po dohodě mezi stranami a skupinami s největším počtem poslaneckých křesel, k nimž se – zase obvykle – přidávají menší strany, ať už šíitské, sunnitské, kurdské nebo jiné. Nejpočetnější koalice pak vybírá svého premiéra a všechny ostatní posty. Nicméně, to vše je zatím podle všeho ještě hodně vzdálená záležitost. Protiamerický Muktada Sadr sice už uzavřel koalici s proamerickým Abádím i s proíránskými milicemipřidávají se i malé kurdské a sunnitské strany, ale na většinu v parlamentu tato „všeirácká“ formace stále nedosahuje. A co víc, kurdské sny o tom, že vstupem do bagdádské vlády budou moci znovu ovládnout Kirkúk a další „své“ oblasti, o něž přišli při pokusech o nezávislost, naráží u ostatních na „nepochopení“, což značí, že ani stávající členové většinové aliance nejsou žádnou jistotou. Jinými slovy, Irák podle všeho čekají měsíce bez vlády.

A nad tím vším je tu fenomén Íránu. Obě země pojí skoro 1500 kilometrů dlouhá vzájemná hranice, vzájemný obchod dosahující až 12 miliard dolarů ročně, náboženské poutě z jedné země do druhé, neboť jsou obě většinově šíitské, i když z toho současně nevyplývá, že by iráčtí šíité museli být nutně v područí svých početnějších íránských souvěrců. V první řadě nejsou Peršané, ale Arabové, a ve druhé řadě u nich často převládá různě intenzivní nacionalismus – ostatně, proměna samotného Muktady Sadra z někdejšího plamenného bojovníka za šíitské zájmy v umírněného „racionálního sjednotitele Iráku“ je toho nejlepším příkladem. Výsledkem je, že je občas z Teheránu dokonce „výchovně trestají“, například odpojováním dodávek elektřiny, které jen posilují protivládní tendence prostých Iráčanů vinicích Bagdád z neschopnosti.