10.8.2018 ParlamentníListy
OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ
Česko truchlí za naše tři vojáky zemřelé v Afghánistánu. My jsme se problematice vleklé války v této zemi již v posledních týdnech věnovali. Na úvod tedy jen stručně vysvětleme čtenářům: Jak se boj proti Tálibánu za tu dobu vyvíjel a v čem koaliční vojska selhala, že dodnes není vyhráno?
Ano, Česko truchlí a politici prolévají krokodýli slzy a pronášejí celé haldy pustých slov. Obzvlášť mě fascinuje, když mluví o tom, že naši vojáci jsou v Afghánistánu kvůli boji proti terorismu nebo tak něco. Ano, Bush po 11. září ukázal na Afghánistán a připsal tehdejší teroristické útoky v New Yorku a Washingtonu Al-Káidě, kterou si USA s Pákistánem a za saúdské peníze zřídily k boji proti sovětské okupaci Afghánistánu. Ano, vedení Al-Káidy se v té době aktuálně nacházelo zrovna v Afghánistánu. V Kábulu tehdy vládli tálibové a nabídli Američanům, že Usámu bin Ládina vydají, ale Washington odmítl, ostatně stejně, jako když už dříve Usámu Americe nabízel Súdán. To by bylo všechno moc snadné a nebyly by dostatečné záminky k rozpoutání válek. Nezapomínejme, že v amerických plánech bylo nejen ovládnutí obřího surovinového bohatství Afghánistánu, ale i kontrola nad plynovody přes jeho území nebo možnost destabilizovat Rusko a Střední Asii.
Čili hlavní teroristé museli prostě „být z Kábulu“, aby existoval důvod k útoku a zahájení okupace, samozřejmě pod všemi těmi nezbytnými hesly o demokracii a tak podobně. Když ale v roce 2016 nechala Obamova administrativa odtajnit klíčových 28 stran vyšetřovacího spisu z teroristických útoků z 11. září, tak se ukázalo, že tehdejší atentátníci, vesměs Saúdové, byli přímo napojeni i na saúdskou ambasádu ve Washingtonu a dostávali odtud i peníze. Ale protože Bushovic rodina se saúdskou královskou rodinou obchodovala a měla z toho miliardy, tak se prostě ukázalo na „teroristy“ v Afghánistánu, kteří ale nikdy mimo území své země neútočili a nikdy žádné takové choutky ani nenaznačili. Chci říci, pokud opravdu budeme chtít „bojovat proti terorismu“, tak bychom měli naše vojáky přesunout z Afghánistánu úplně někam jinam…
Nicméně, když Bush zaútočil na Afghánistán a poměrně rychle svrhl vládu Tálibánu, většina jeho bojovníků se „rozpustila“ po území nebo odešla do Pákistánu, přičemž se úplně stejně „rozplynula“ i Al-Káida. Za takové situace USA odmítly afghánské kmenové vůdce, kteří chtěli obnovit království, a místo toho jim silou začaly vnucovat naprosto cizí formu vlády, „západní demokracii“. Do nové vlády, vyfutrované americkými a obecně západními miliardami, byli dosazeni vůdci „prozápadní“ Severní aliance, z nichž mnozí ale nebyli ničím jiným než masovými vrahy, přidalo se i několik afghánských exulantů. Všem šlo hlavně o americké peníze, skutečně vládnout – natož se starat o národ – chtěl málokdo. A válčení, mučení lidí byť jen podezřelých z kontaktů s Tálibánem nebo Al-Káidou nebo samozřejmě zabíjení civilistů pak ve finále poměrně rychle pomohlo tomu, že si Západ Afghánce znepřátelil. Jistě ne všechny, protože mnozí z okupace tyjí nebo alespoň žijí a přežívají, ale Tálibán už pouhé čtyři roky po svém svržení znovu ožil a v mnoha oblastech země měl okamžitě významnou podporu naštvaných místních obyvatel.
A mimochodem, celá ta „válka proti terorismu“, kterou zahájil Bush a ostatní v ní pokračují, podle různých odhadů už stála životy 1,3 milionu lidí. Kolik mezi nimi bylo opravdu teroristů, nikdo neví. Pár určitě. Většinu ale stejně určitě tvoří obyčejní civilisté. A je vcelku logické, že třeba po takové vybombardované svatbě, kterou si americké letectvo v Afghánistánu čas od času splete s nebožtíkem Usámou a jeho pobočníky, vyrůstají noví nepřátelé Západu. Čili čím víc proti terorismu dosavadními způsoby bojujeme, tím víc nepřátel si vytváříme. A lze předpokládat, že nějaké procento z nich se ke skutečným teroristům opravdu přidá. A přijde k nám.
Probírali jsme i vyjednávání, které údajně probíhá mezi USA a Tálibánem. Protože je Afghánistán různorodá a členitá země, jisté vrstvy jsou i uvnitř hnutí Tálibán. Jaké frakce obsahuje? Jak silné jsou ty síly Tálibánu, se kterými se „dá mluvit“ v porovnání s těmi, které nás touží zmasakrovat za každou cenu? Dovedete si představit mírovou koexistenci s těmi „lepšími“ z nich? Lze si představit, že by pod vidinou integrace do mírového života v zemi a podílu na moci bojovali tito případní naši „spojenci“ proti svým bývalým druhům, popřípadě proti Daeši a Al-Káidě?
Myslím, že takto problém vůbec nestojí. Jistě, Tálibán tvoří několik různých proudů s různými veliteli a různými lokálními zájmy i taktikami, ale nezdá se, že by mezi nimi šlo rozlišovat, že s některými se dá mluvit“ a jiní nás chtějí „zmasakrovat“. Obecně totiž platí, že všechny proudy usilují o „afghánský“ Afghánistán, tedy bez jakýchkoli zahraničních okupantů. A jedni jen jsou ochotni jednat o podmínkách, za kterých americké a obecně alianční jednotky ze země odejdou, zatímco jiným to připadá zbytečné. Takže ne, o žádné mírové koexistenci s Tálibánem nemůže být řeč, nebo lépe, oni opravdu o nějaké koexistenci s „námi“ ani nepřemýšlejí. A to, že bojují proti Al-Káidě nebo proti Daeši, by nás v žádném případě nemělo mýlit, že jsou to nějací naši spojenci. V první řadě platí, že s ohledem na postoje Západu vůči Al-Káidě či Daeši v Sýrii není zcela jisté, zda obě skupiny opravdu považuje za „teroristy“ k likvidaci, nebo za „vhodné nástroje“ k prosazování svých cílů. V druhé řadě platí, že Daeš do Afghánistánu vědomě zavlekli Američané z Iráku a Sýrie, kde už svůj úkol splnili a prohráli – mluví o tom otevřeně třeba první „americký“ prezident Afghánistánu Hamíd Karzáí. A ve třetí řadě platí, že pro Tálibán jsou „nadnárodní“ islamistické skupiny typu Daeše nebo Al-Káidy stejně nepřijatelné jako NATO a USA, protože Tálibán zastupuje afghánské „nacionalisty“, kteří si ve své zemi chtějí vládnout sami. Bez kohokoli cizího, ať už je to americký, nebo český voják nebo na první pohled spřízněný islamistický fundamentalista, ale ze Saúdské Arábie nebo Čečenska.
Jak vlastně popsat politický systém Afghánistánu? Probíhají tam volby, alespoň formálně. Jakousi demokracii jsme tam tedy zavedli. Jak se to snoubí s kmenovými, klanovými a vojenskými vůdci? Každé údolí vlastně může mít svého „warlorda“. Do jaké míry tedy funguje stát, armáda, policie apod.?
O politickém systému bych ani nemluvila, protože ve skutečnosti se o moc v Kábulu dělí – nebo spíš perou – Tádžikové s Paštuny a netálibánskými islamisty. K tomu všemu se do afghánské metropole vrátil „řezník z Kábulu“ Gulbuddín Hekmatjár, lídr džihádistické Islámské strany. Jeho běsnění při „prosazování islámu“ bylo kdysi příliš i na Tálibán, který ho před dvaceti lety vyhnal do Pákistánu, ale teď v něm kdosi, kdo o chodu Kábulu rozhoduje, vidí asi nějakého „žolíka“ nebo tak něco. Prostě chaos. A to, že tam mají volby, bych obecně snad taky ani nezmiňovala, protože když se řekne A, tak by se mělo říci i B, tedy jak ty volby vypadají, jak jsou do nich připouštěni jen „prověření“ kandidáti, kteří Západu vyhovují, a vítěz bývá znám předem, jak brutálně zmanipulované „hlasování“ je a tak dále. Mimochodem, v půli června zajel do Kábulu šéf OSN Antonio Guterres. Není moc jasné, proč tam vůbec jezdil, ale tím, co na místě uviděl, byl podle oficiálního prohlášení „otřesen“.
A když nefunguje stát, tak je vcelku logické, že nefunguje ani armáda, která ani po sedmnácti letech výcviku není bojeschopná a trpí vysokou mírou dezercí – to se prostě někdo přihlásí, projde výcvikem, dostane výzbroj a výstroj a se vším odejde zpátky k Tálibánu. A „mizí“ dokonce i „elitní“ vojáci, kteří se dostanou na výcvik až do USA a tam se po nich slehne zem… Bizarní. Šéf americké zvláštní inspekce pro rekonstrukci Afghánistánu (SIGAR) John Sopko nedávno situaci shrnul následovně: „Problém spočívá i v afghánské vládě, kterou místní obyvatelé často vnímají velmi negativně, zatímco my potřebujeme nastolit vládu, která by měla lidovou podporu, vládu, která by nebyla predátorská, vládu, která by nebyla jen bandou warlordů, pro něž neplatí žádné zákony. V zásadě platí, že vláda, kterou jsme instalovali, obzvláště pak některé místní policejní složky jsou ve skutečnosti jen někdejší ozbrojené milice navlečené do nějakých uniforem, a jsou stejně špatné, jako teroristé před nimi.“
Nebo jinak. Tady u nás se ozývá hurónský pokřik pokaždé, když někdo označí „pobyt“ vojsk NATO v Afghánistánu za okupaci. Zkusme si tedy jen na chvíli představit, kdo je okupovanější: Krym, nebo Afghánistán? Odvážili bychom se v Afghánistánu provést nějaké lidové referendum o tom, jakou budoucnost pro svou zemi vidí Afghánci?
Odpovědi netřeba.
