Trojice vojáků zahynula při běžné hlídce v okolí vojenské základny Bagrám v provincii Parván na východě země. Útok byl prý nenadálý, byla v podstatě spatřena pouze jedna osoba, která se odpálila v prostoru, který byl bohužel vybrán tak, že následky byly skutečně fatální. Oběťmi útoku byli i dva afghánští a jeden americký voják, kteří jsou po operaci v místní nemocnici.
Při setkání s Pplk. v.z. MUDr. Marke Obrtelem jsem obdivoval jeho odvahu. Vystudoval Vojenskou lékařskou akademii a stal se vojenským lékařem s diplomem Univerzity Karlovy v Praze, byl podplukovníkem, ovšem s plánovanou hodností plukovník, byl velitelem kontingentu Armády české republiky (AČR) a náčelníkem její 11. polní nemocnice v Afghánistánu, přesto napsal otevřený dopis Ministru obrany ČR a vládě ČR. Co ho k tomu vedlo…?
Snímek Břetislav Olšer
“Vracím válečná vyznamenání, protože se hluboce stydím za to, že jsem sloužil zločinecké organizaci, jakou je NATO v čele s USA, a jejím zrůdným zájmům po celém světě. Chci tímto svým gestem také jednoznačně vyjádřit svůj naprostý nesouhlas s politikou USA, uplatňovanou vůči Rusku, zemím EU a všem svobodným a suverénním zemím světa nyní i v minulosti a zejména s jejími důsledky…”
“Hluboká lítost a soustrast všem příbuzným obětí sebevražedného atentátu. Nemělo by nás to však odrazovat od úsilí nadále bojovat s mezinárodním terorismem,” uvedl prezident republiky a vrchní velitel ozbrojených sil České republiky Miloš Zeman. Možná bude sdílnější ve středu při příletu obětí.
Působení vojáků v Afghánistánu stálo ČR v roce 2016 přes 693,55 milionu korun oproti 805,03 milionu korun v roce 2015. Dalších 32,87 milionu korun stála v roce 2016 ochrana českého zastupitelského úřadu v Kábulu jednotkou vojenské policie.
Podle armády sloužilo k letošnímu 12. červenci v Afghánistánu 249 českých vojáků. Tím byl v podstatě naplněn dosavadní mandát, podle kterého jich v zemi může působit až 250. Podle mluvčího obrany Pejška navýšil dnešní útok počet celkových obětí během misí českých vojáků v zahraničí na 28, v Afghánistánu 15, první padl v roce 2007.
Nejhorší útok si v roce 2014 vyžádal pět obětí. Severoatlantická aliance vede v Afghánistánu nebojovou misi Rozhodná podpora. Vojáci NATO nevedou v zemi bojové operace, podporují ale afghánské bezpečnostní síly. Česká armáda nyní v zemi působí v Kábulu a na základně Bagrám…
A to vše přesto, nebo právě proto, že Tálibán projevil 3. srpna 2018 při mírových jednáních s USA mimořádnou pružnost a dokonce připustil, že by část amerických vojáků mohla v Afghánistánu zůstat. Výměnou žádá účast na politickém rozhodování a patrně i jistou autonomii na územích, které nyní kontroluje. Tvrdí to zdroje obeznámené s jednáním, které Tálibán vede se Spojenými státy. Blíží se konec sedmnáct let trvající americké války ve Střední Asii?
Letos prý proběhly už nejméně tři schůzky mezi povstalci z Tálibánu a vyjednavači Spojených států. Jistě jedno setkání se konalo v Kataru, kde mají Tálibánci oficiální kancelář. Americkou stranu na něm vedla Alice Wellsová z washingtonského ministerstva zahraničí. Za pozornost stojí, že radikálové, kteří považují za zbytečné vzdělávat vlastní dcery, bez rozpaků jednali s ženou, třebaže vysoce postavenou.
A ejhle, opět je v roli urvaný vlečňák Donald Trump, který loni v srpnu naopak oznámil novou strategii v afghánské válce, která se táhne už 17 let. Počítá s nasazením více vojáků a zesílením náletů (více v článku Trump představil strategii pro Afghánistán). „Vrazi musí vědět, že se nemají kde ukrýt. Neexistuje místo, které by bylo mimo dosah amerických zbraní a moci. Odplata bude rychlá a silná,“ prohlásil v létě Trump a slíbil uvolnění pravidel boje proti teroristům.
Navíc vyslání specializovaných týmů proti Tálibánu dokazuje, že CIA pod vedením nového ředitele Mikea Pompea zaujala v boji proti povstalcům tvrdší postup. „Nemůžeme plnit svoje úkoly, pokud nejsme agresivní,“ uvedl Pompeo na bezpečnostní konferenci na Texaské univerzitě. „Každou minutu se musíme soustředit na zničení našich nepřátel,“ dodal. (Aby se v tom americkém lavírování Bílého domu kdo vyznal; jednou hot a podruhé čehý…)
Znám také jednu mírně popletenou ženu – novinářku Petru Procházkovou, která je dnes je vdaná za Zafara Paikara z Afghánistánu a má s ním syna Zafara. Pracovali spolu, když ona byla před lety v Kábulu novinářkou a on byl jejím řidičem; byl totiž na tamní americké ambasádě jako vedoucí řidičů a přičichnul k trochu jinému životu. Potřebovala údajně někoho, kdo umí jazyk a zároveň zná prostředí a situaci. Je prý ideální, když vás dokáže i ochránit nebo alespoň upozornit na možné nebezpečí.
On toto všechno splňoval a navíc byl pohledný muslim. A je zde první patologická posedlost Procházkové – je vysazená na islámské borce… Předtím už totiž žila s jiným muslimem, Čečencem Ibrahimem v Moskvě, a jak sama říká, takovým osamělým životem, měla strašně práce, nikam jsem nechodila, kolem ní se potáceli jen pomatení poloopilí, nebo snad zdrogování afghánským opiem, novináři.
Ale život běžel. Pak ale Ibrahima unesli. V době diverzní akce Šamila Basajeva se poté s několika novináři okázale nabídla jako rukojmí místo pacientů nemocnice. Že by to bylo proto, že Basajeva osobně znala? Kdo byl Basajev? Na jihu Ruska působila rozvětvená teroristická organizace, v jejímž čele stál právě inkriminovaný Šamil Basajev, který měl těsné kontakty s vyslanci mezinárodních nábožensko – extremistických organizací, působících prakticky ve všech oblastech Jižního federálního okruhu včetně Stavropolu i Astracháňské a Volgogradské oblasti…
Procházková ve vlastních analýzách údajně dokázala rozlišit mezi urputnými válečnými magnáty typu Basajev a obyčejnými Čečenci, kteří na jejich válečnou posedlost jen doplácejí, i když například v rozhovoru pro slovenskou Svobodnou Evropu (není spřízněnost některých reportérů s některými sdělovacími prostředky docela zajímavá?) ze 4. 10. 1999 Procházková, zdá se, Basajeva jaksi omlouvá… Ten „hodný terorista“, co s ním Petra Procházková dělala interview, poté potvrdil, že to on zosnoval útok na moskevské divadlo…
Jedna z mnoha otázek Procházkové na Basajeva, co ji poté ruské úřady označily jako personou non a musela tak Rusko opustit pro svoji protiruskou činnost:
Mnoho Dagestánců není zrovna nadšeno vaší pomocí. Jsou ti lidé, kteří vás pozvali [k tomu, abyste začali vést válku i v Dagestánu] skutečně reprezentativní skupinou?
„Vždycky budeme rádi bojovat proti Rusům a budeme pomáhat každému, každým způsobem kdo usiluje o svobodu. A pomoc našim dagestánským bratrům je prostě naší povinností. Je to pro nás radost moci tuto povinnost nyní naplnit a budeme ji plnit i v budoucnosti. Rusové budou muset Dagestán dříve nebo později opustit.
Kampaň, kterou vyvolaly ruské sdělovací prostředky, jejímž cílem je přesvědčit svět, že má jejich armádu podporu všech Dagestánců, nemůže vést k ničemu dobrému. Konflikt se jen prodlouží a bude prolito více krve. Čím dříve Rusové opustí Dagestán, tím lépe…“ https://legacy.blisty.cz/art/11987.html
A když ji tedy ti zlí Rusové vyhostili, došlo jí, že nic nemá. Okomentovala to slovy: „To jediný, co máte, vám vezmou, a jste v řiti… Vyhodili mě v únoru, zabavili mi věci, přijela jsem do Česka jen s kabelkou, azyl mi poskytli kamarádi. Kouřila jsem, pila, žila undergroundový život, jako by mi bylo sedmnáct, ale bylo mi sedmatřicet. Kdyby nepřišlo 11. září 2001 a já neodjela do Afghánistánu, tak nevím, co by se mnou bylo. Tam se vrátily staré časy, byla to makačka, ale lidi zajímalo, co se tam děje, vracela se mi válečná nostalgie. Do čtyřiceti jsem měla pocit, že je na všechno čas…“
Pochlubila se též, že na amerických základnách v Afghánistánu jsou obchody pro cizince, kam ale běžní Afghánci nesměli, u vchodu bylo nutné ukázat pas. Petra Procházková navzdory svým muslimům v rodině dle svých slov pokaždé odcházela s pěti láhvemi vodky, pro dědu tři, pro ni dvě dvě. A její švagrová dělala fantastickou pálenku, vyráběla ji tajně i za Tálibů; z rozinek a říká jí kamiš…
Vraťme se však do 10. červenec 2014, kdy jsem napsal o jednom z předcházejících neštěstí: Smrt pěti mladých mužů byla velká tragédie (vojáci David Beneš, Jan Šenkýř a Libor Ligač, rotmistr Jaroslav Lieskovan a četař Ivo Klusák, in memoriam povýšen do hodnosti štábního praporčíka), která navždy poznamená jejich blízké. Svojí částečkou umřou i oni sami. Nevratnost toho faktu je zoufalá, nepomohou kondolence, vyznamenání, odškodnění, patetické proslovy.
Prostě je definitivně pryč pět lidských bytosti, ve kterých vkládaly své naděje rodiče, bratři, manželky, děti; bolest a hoře nesmírné… Nic pro ně nikdy nenahradí jejich životy. Lze od rána do večera v televizích sypat slova chvály a uznání… Nic od ničeho, pojde… Není nic strašnějšího, zvláště když si člověk uvědomí, že jejich smrt byla zbytečná. Nebo snad ve válce zbytečné smrti není…? Je nezbytné proto nezaměňovat příčinu s důsledkem. Nezemřeli vlastní vinou při dopravní nehodě, ani na zhoubnou chorobu či nešťastnou náhodou.
Ani tím, že se ocitli v nesprávné době na nesprávném místě, kde si je vrah spletl s nejnenáviděnějšími Američany. Válka je krutě organizovaný masakr, při němž jsou ti stateční, kteří brání svobodu a demokracii, a proti nimž stojí zákeřní útočníci, kteří touží umírat pro čtvrtý muslimský ráj a dvaasedmdesát černookých panen.
Pod námi je afghánský Hindúkuš… Snímek Břetislav Olšer
Bývalý místopředseda vlády a ODS Miroslav Macek na téma Afghánistán v těch letech napsal: „Pořád nerozumím tomu, co je hrdinského na tom, být žoldákem. Ten musí pochopitelně poslouchat i ty rozkazy, se kterými vnitřně nesouhlasí a musí se účastnit bitev a válek, které jsou (jako většina těch minulých, současných a budoucích) zcela nesmyslné a nic neřešící. Rizika, že přitom může být zmrzačen nebo zemře, si je jistě dobře vědom. Za to je přece též placen. Má navíc na vybranou: může se kdykoliv žoldu vzdát a jít dělat nějakou méně rizikovou práci… Jak jsem záhy zjistil, moji zobecňující glosu leckteří berou jako znevažování smutku a bolu rodin padlých vojáků. Není tomu tak, nicméně chápu, že kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde…“
Je snad neetické zmiňovat se o zaopatření padlých vojáků? Samozřejmě, pro jejich nejbližší jde o naprosto podružnou záležitost; přišli o milované bytosti a to už nenapraví ani ten nejvyšší obolus. Možná to bylo již v dávné anabázi, když na konci roku 1979 se v Kremlu rozhodli, že je třeba sovětské vojáky poslat na vyžádanou pomoc spřízněné komunistické vládě v Afghánistánu.
Invaze začala 25. prosince 1979; kdyby Rusové v Kábulu zůstali, mohli by porazit i v roce 1994 vzniklé hnutí Tálibán a jeho Islámský emirát. Sověti však museli z Afghánistánu vycouvat a nové islámské síle v podobě Tálibánců se podařilo dobýt téměř 55 procent země téměř bez jediné bojové akce.
Pak zemřeli čeští vojáci a prezident republiky Miloš Zeman 8. července 2014 na Pražském hradě vystoupil s prohlášením k jejich úmrtí, když zahynuli na následky výbuchu improvizovaného výbušného zařízení v afghánské provincii Parwan.
„S hlubokým dojetím jsem vyslechl zprávu o tragických obětech českých vojáků na základně Bagrám. S dojetím tím větším, že na této základně jsem poměrně nedávno byl, a je možné, že jsem právě s těmito vojáky mluvil. Chtěl bych samozřejmě vyslovit hlubokou soustrast jejich rodinám. Chtěl bych vám sdělit, že se pochopitelně zúčastním příletu ostatků těchto vojáků na letiště Kbely. Chtěl bych říci, že nezemřeli zbytečně, protože v Afghánistánu je jedna z nejvýznamnějších teroristických základen, která organizuje útoky vůči celému civilizovanému světu. Kromě již známých útoků v New Yorku bych chtěl připomenout útoky v Londýně, Madridu, ale také v Bombaji, ač indická armáda nebyla v Afghánistánu nasazena. Není vyloučeno, že teroristé plánovali nebo plánují také útoky na další země a další města včetně České republiky. Takže čím intenzivněji se bude bojovat v Afghánistánu, tím nižší je riziko, že budou zasaženi i nevinní civilní čeští občané. V tomto je hluboký smysl jejich boje a v tomto je hluboký smysl jejich obětí. Dovolte mi, abych ještě jednou všem rodinám, příbuzným a přátelům těchto padlých vojáků vyjádřil svoji nejhlubší soustrast.”
Právník Jiří Vyvadil ale měl také svůj názor na Afghánistán i na slova prezidenta Zemana: „Vojenské mise Západu jsou jedním hlubokým a navíc zcela nelegitimním omylem. Jsou klasickou nespravedlivou válkou od počátku. Neopírají se o útok na tu či onu zemi, jde o válečné výpravy, pro které finančníci či politici v pohodě svých kanceláří při vybraných doušcích tu whisky, tu něčeho jiného, případně s milenkou na klíně vydefinují nějaký ten důvod boje za svobodu a demokracii. Argumentace je tak chabá a tak lidsky nepřesvědčivá, že se jim těžko dá věřit. Ale vojáci jsou placení, a jsou povinni bojovat za jakýkoliv důvod, který je jim předložen…“
(Třeba proti zbraním hromadného ničení, resp. v rámci svobody a demokracie pro irácký lid… pozn. autora…)
Blogger Petr Fojtík měl identický pohled na tuto děsivou událost: „Kábulská vláda od konce druhé světové války spolupracovala se sovětskými bolševiky v mnoha oblastech vědy, výzkumu i hospodářství. Sovětští geologové prováděli výzkumy obrovských nerostných nalezišť v Afghánistánu, pomáhali finančně i hospodářsky chudému, ale mladému a konečně nezávislému státu ve výstavbě infrastruktury, nemocnic i škol. V nemocnicích pracovali sovětští lékaři, ve školách učitelky i z Ukrajiny…. a samozřejmě afghánská armáda měla své sovětské poradce… A tak Spojené státy v rámci studené války „založily“ Tálibán. Za pomoci svých vojenských odborníků a tajných služeb začali finančně a vojensky podporovat opozici kábulské prosocialistické vlády – mudžahedíny…“ Absurdní komedie kolem české tragédie v Afghánistánu
A teď hypoteticky, ale přesto s patřičnou logikou; kdyby se spojily zmíněné sovětské a americké armády, jako v průběhu 2. světové války, nebyl by dnes Tálibán zase vůdčí silou Afghánistánu, který je pro US Army druhým Vietnamem. Vojáci USA byli v Afghánistánu nenáviděnější okupanti, než zde byli kdysi Rusové. Celkem v Afghánistánu zahynulo 14 454 sovětských vojáků, dalších přes 35 000 jich bylo zraněno a zmrzačeno. Do války jich bylo nasazeno 545 tisíc…
Ani v roce 2014 po více než deseti letech války, která už stála Spojené státy nejméně 450 miliard dolarů, přes 1,600 mrtvých a 15,000 vážně zraněných vojáků US Amy, nedosáhly USA žádného ze svých strategických nebo politických cílů. Každý americký voják v Afghánistánu stojí ročně milion dolarů. CIA tam zaměstnává 80,000 žoldáků, náklady neznámé. USA utrácí neskutečných 20,2 miliard dolarů ročně jen za klimatizování ubytoven vojáků v Afghánistánu a Iráku. Bude další afghánsko-irácký Memorial the Wall..?
Bin Ládin ve službách USA proti SSSR, ovšem mnozí budou tvrdit, že tomu tak nebylo. Řekněme to tedy jinak; Usáma prokazatelně bojoval proti Sovětům to nelze vyvrátit, stejně tak, jako boj proti Sovětům vedla CIA. Shrňme to a vyjde nám resumé; bin Ládin bojoval proti stejnému nepříteli jako CIA. Pak se ale karta obrátila; vůdce a zakladatel Al-Kájdy vyhlásil Svatou válku Západu po vypuknutí bojů v Perském zálivu.
Mudžáhíd s americkou protiletadlovou raketovou kompletu země-vzduch FIM-92 Stinger
Stál za útoky na New York a Washington z 11. září 2001. Při americké invazi do Afghánistánu unikl z obleženého jeskynního komplexu pákistánsko-amerického původu Tora Bora. Poslední léta se skrýval v Pákistánu. Zabilo ho americké komando v domě v pákistánském Abbottábádu. U zrodu Tálibánu stálo na počátku devadesátých let málo známé studentské hnutí v Kandaháru, ve kterém kromě paštunských studentů působili i jejich učitelé z náboženských škol.
Právě tuto skupinu začal podporovat Pákistán, aby neztratil vliv v Afghánistánu. Čas však oponou trhnul, uplynulo dvacet roků a afghánský bývalý prezident Karzáí poprvé vyzval k mírovým rozhovorům s hnutím Tálibán a ustanovil speciální mírovou radu, která by na ně měla dohlížet, aby se rovněž Tálibán mohl zúčastnit voleb.
A není to ještě tak dávno, kdy Tálibánci sťali hlavy sedmnácti Afgháncům, kteří slavili a tančili dlouho do noci. Mezi mrtvými byly i dvě ženy. Mužům byly hlavy odděleny od těla, ženám byly gentlemansky „jen“ podříznuta hrdla. Lačnost po krvi je nepopiratelná. Temný primitivismus středověku? Omyl, psal se srpen 2012, počátek třetího tisíciletí naší skvělé civilizace. Kdo plakal nad těmito mrtvolami, kdo zná jejich jména…?
Vnucuje se pořád stejná otázka: Proč USA nenechaly Sověty v Kábulu a okolí? Zatracená studená válka. Mohly tam za ně vyčistit bojiště od mudžahidů, takže by nevznikl Tálibán, ani Al-Kájda, nebylo by Usáma bin Ládina, ani katastrofy z 11. září 2001… A dnes? Není právě toto vše příčinou tragického důsledku, kvůli kterému byli zabiti i členové české vojenské mise v Kábulu?
Inu, válka je vůl, zvláště když USA napřed v Afghánistánu zlikvidují z politických důvodů sovětskou armádu, aby pak doplácely na vraždy mudžahedínů; stejného nepřítele, jenž nyní může za smrt českých vojáků… Bylo to fakt nutné? Nebo jim snad chyběl Pearl Harbor, aby se vzpamatovaly…? A Dnes máme další tři mrtvé voják v Afghánistánu… Kdy ty hrůzy skončí…?
Jak umírali čeští vojáci v Afghánistánu:
3. května 2007 – Nikolaj Martynov
Rotného Nikolaje Martynova připravila o život v provincii Badachšán lavina kamení a bahna. Bylo mu 27 let.
17. března 2008 – Milan Štěrba
Praporčík (podporučík in memoriam) Milan Štěrba, příslušník vojenské policie, zemřel při útoku sebevraha. Bylo mu 34 let.
30. dubna 2008 – Radim Vaculík
Rotný (praporčík in memoriam) Radim Vaculík přišel o život v provincii Lógar poté, co terénním vozem najel na nastraženou nálož. Bylo mu 29 let.
31. května 2011 – Robert Vyroubal
Nadrotmistr (poručík in memoriam) Robert Vyroubal zahynul v provincii Vardak, když se svým autem najel na improvizované výbušné zařízení. Bylo mu 31 let.
9. října 2011 – Adrian Werner
Rotmistr (poručík in memoriam) Adrian Werner zemřel v olomoucké vojenské nemocnici. V červenci 2011 byl těžce zraněn při útoku na českou předsunutou základnu v provincii Vardak. Bylo mu 32 let.
8. července 2014 – David Beneš
Rotmistr (štábní praporčík in memoriam) David Beneš se stal obětí exploze improvizovaného výbušného zařízení v okolí základny Bagrám v provincii Parván. Bylo mu 28 let.
8. července 2014 – Ivo Klusák
Četař (štábní praporčík in memoriam) Ivo Klusák se stal obětí exploze improvizovaného výbušného zařízení v okolí základny Bagrám v provincii Parván. Bylo mu 34 let.
8. července 2014 – Libor Ligač
Desátník (štábní praporčík in memoriam) Libor Ligač se stal obětí exploze improvizovaného výbušného zařízení v okolí základny Bagrám v provincii Parván. Bylo mu 33 let.
8. července 2014 – Jan Šenkýř
Desátník (štábní praporčík in memoriam) Jan Šenkýř se stal obětí exploze improvizovaného výbušného zařízení v okolí základny Bagrám v provincii Parván. Bylo mu 39 let.
14. července 2014 – Jaroslav Lieskovan
Rotmistr (štábní praporčík in memoriam) Jaroslav Lieskovan podlehl v Ústřední vojenské nemocnici Praha následkům těžkých zranění z 8. července 2014 po explozi improvizovaného výbušného zařízení v okolí základny Bagrám v provincii Parván. Bylo mu 39 let.
7. ledna 2015 – Jiří Schams
Nadpraporčík Jiří Schams byl těžce zraněn v březnu 2008 po útoku sebevražedného útočníka. Dva měsíce ležel v kómatu. Ze zranění se částečně uzdravil. Podlehl rakovině ve věku 42 let.
10. listopadu 2017 – Jaroslav Mevald
Nadrotmistr Jaroslav Mevald byl zraněn v červenci 2014. S těžkým zraněním hlavy dál kryl své spolubojovníky. Prodělal tři operace hlavy. Zemřel ve věku 39 let.
5. srpna 2018 – Martin Marcin, Kamil Beneš, Patrik Štěpánek
Při patrole v okolí základny Bagrám v provincii Parwan došlo k útoku sebevražedného atentátníka. Následkem výbuchu utrpěli tři čeští vojáci, rotný Martin Marcin (1982), desátník Kamil Beneš (1990) a desátník Patrik Štěpánek (1993), smrtelná zranění. Nejstarší z vojáků sloužil v armádě od roku 2003, byl čtyřikrát nasazen v zahraničních operacích (2 × mise KFOR Kosovo, 2 × mise v Afghánistánu). Mladší vojáci sloužili v armádě od roku 2013 a 2015.
Zdroj fotografií: Ministerstvo obrany ČR, inmemoriam.army.cz
