Jana Maříková
7. 8. 2013
Americký prezident Donald Trump opět předvedl v praxi plnění svého předvolebního hesla America first. Na uvěznění tří amerických diplomatů a jednoho amerického pastora z politických důvodů promptně zareagoval vyhlášením sancí proti Turecku. Obchodních i politických. Na dovozy tureckého zboží má být uvaleno clo. Dva ministři turecké vlády mají zakázán vstup do USA a jejich majetek byl zmražen. A to ještě Erdogan může být rád, že Donald Trump je na americké poměry v podstatě umírněným politikem. V roce 1979 po obsazení US ambasády i Iránu “chuligány” prezident Jimmy Carter nařídil vojenskou invazi do Iránu. Neúspěšnou. Vláda Německa a ČR se i po zatýkání svých občanů v Turecku chová jakoby obě země byly tureckou kolonií. 
V poslední době se děje řada věcí ohledně Turecka. Nasávám zprávy z německého, britského a amerického tisku i od mých přátel z místa.
Co se Německa a jeho vztahu k Turecku týče, je na pořadu dne podzimní návštěva Erdogana v Berlíně, k níž se většina tamního obyvatelstva staví odmítavě. Podle serveru WELT , Digital Zeitung, je to 69%.
Není to jen “díky” tomu, že se ve Stuttgartu vede proces proti šéfům “Osmanů Germánie” – viz můj starší článek na NR, ani díky tomu, jaký randál dělali někteří němečtí Turci po zvolení “svého” prezidenta, jímž rozhodně není ten německý, ani díky aktivitám Šedých vlků. Ani jen díky snímkům německých tanků v okupovaném Afrínu. Je to všechno dohromady plus neuvěřitelně servilní politika německé kancléřky Angely Merkelové a celé spolkové vlády vůči Erdolfovi či Erdowahnovi, jak ho mnozí už zcela nepokrytě nazývají. Tam musí být ve hře obrovské peníze – nebo vydírání. Nebo obojí.
Dnes se mi do ruky dostal článek nebo spíš reportáž TV stanice SAT1, nazvaná “Počet zatčených se snižuje, 54 NĚMCŮ VYKÁZÁNO OD HRANIC TURECKA.” Myslí se většinou Němci s dvojím občanstvím, tureckého původu, Kurdové, ale i Turci a další. Lidé, kteří se Erdoganovu režimu nehodí, už nejsou tak často zatýkáni. Článek uvádí, že v tureckých vězeních sedí “jen” sedm Němců, zato se zvyšuje počet těch, kterým je odepřen vstup do země, kde mají své rodiny. Zákazy vstupu a zatýkání zatěžují německo-turecké vztahy už od pokusu o puč v roce 2016. K částečnému uvolnění došlo po propuštění německo-tureckého prominentního novináře Denize Yücela letos v únoru, ale poslední dobou zase přituhuje. Samo spolkové ministerstvo zahraničí varuje před možností zatčení nebo odmítnutí vstupu do země. Přesto po odvolání výjimečného vztahu v zemi situaci trochu odlehčilo. Turecko je jednou z nejoblíbenějších turistických destinací pro Němce – stačilo by vydat ostré nedoporučení dovolené v Turecku a tamní ekonomika by to zle pocítila. Proč chce mít německá vláda za každou cenu dobré vztahy s Tureckem a nechá se svými občany zacházet jako s hadry? To by asi chtělo hlubší ponor – anebo je to velmi jednoduché a obsluhující personál německého průmyslu – tedy spolková vláda – jen plní zadání. Protože Turecko je významný obchodní partner…
A proč Němci, odmítající návštěvu Erdogana, klidně jedou do jeho země na dovolenou, to asi bude také otázka peněz.
Předseda Kurdské německé obce, Mehmet Tanriverdi, říká, že ne všechny případy jsou ministerstvem zahraničí zachyceny. Hovoří dokonce o značném nárůstu počtů lidí, kteří jsou zadrženi při příletu, několik hodin nebo dní drženi ve vazbě, jsou jim prohledány věci a odebrány mobilní telefony, a pak jsou vykázáni ze země. Nazývá to jasnou šikanou. Vyjádřil se v tom smyslu, že očekává jasnou reakci spolkové vlády a odsouzení těchto praktik. Asi marně.
Poslanec strany Die Odkaze Alexander Neu to vyjádřil ještě ostřeji a vyčetl německé vládě, že “s Tureckem, nepostradatelným geopolitickým partnerem, jedná v sametových rukavičkách.” Naproti tomu Erdogan si bere německé občany jako rukojmí, a “tato spolková vláda dokončuje svou nečinností popravu evropských hodnot”, jak řekl Neu agentuře dpa.
To Trump na to šel od lesa. Carlotta Gall se v New York Times ze 4. srpna v článku “Turecký Erdogan vyhlásil odvetné sankce proti americkým představitelům” vrací k faktu, že Trumpova administrativa uvalila minulou středu sankce na majetek dvou ministrů Erdoganovy vlády – Abdulhamita Gula, ministra spravedlnosti, a Suleymana Soylu, ministra vnitra. Všichni asi už víme – ostatně na Nové Republice o tom psal v článku “Hra je dohrána” na NR Yekta Uzunoglu, který vše prodrobně rozebral – čeho se americké sankce ještě týkají či budou týkat (uvalení cla na dovoz oceli, pravděpodobné zdanění veškerého zboží dováženého z Turecka, k tomu zákaz prodeje stíhaček F 35). Oficiální důvod sankcí je pak uvěznění amerického pastora Andrewa Brunsona, působícího ve městě Izmir a obžalovaného, jak jinak, z podpory teorrismu. Ale těch důvodů je tam samozřejmě víc. Prostě přetekl pohár – vždyť pastor je ve vazbě už 21 měsíců… Paní Bell píše: “Tento případ už je jen závěrečná litanie nedorozumění mezi Tureckem a Spojenými státy, počítaje v to podporu kurdských bojovníků v Sýrii, odmítavý postoj USA k vypovězení duchovního Fethullaha Gülena, obviněného Erdoganem z pokusu o puč proti tureckému prezidentovi. Washington je rozčilený zadržením 20 amerických občanů, včetně pana Brunsona, a tří zaměstanaců amerických konzulátů v Turecku a nazývá to diplomacií rukojemstvím. Dalším důvodem ke třenicím je nákup ruských protivzdušných systémů S 400 Tureckem. Což je vnímáno jako políček do tváře NATO.”
V sobotu tedy Erdogan recipročně vyhlásil sankce proti dvěma americkým oficiálním představitelům, protějškům tureckých ministrů. Podle Carlotty Gall není jasné,, jestli to vůbec bude efektivní a jestli vůbec mají tito pánové nějaká aktiva v Turecku. ” Ostatně i turečtí mnistři prohlašují, že v USA žádný majetek nemají.
Podle Spiegel online, také ze 4. července, hovoří Erdogan o nerespektování Turecka z americké strany a o tom, že sahat k takovým opatřením mezi strategickými partnery je “nepřiměřené”. Následky mohou ale být dalekosáhlé, hrozí i zostření hospodářské krize v Turecku, jehož lira už dlouhou dobu padá a padá… Kerem Schamberger, politický komentátor a komunikační vědec z mnichovské univerzity – můj oblíbený zdroj – napsal dnes na svém FB : “l dolar – 5,24 lir. Bez komentáře. “Asi bych to patřičně ocenila, kdybych věděla, kolik to dělalo před vyhlášením sankcí, ale že lira klesá, o tom se už dlouho ví, i kvůli neshodám mezi “strategickými partnery”.
V článku, který se odkazuje i na zdroje z Reuters a dpa, se říká: ” Sankce postihnou tureckou ekonomiku tvrdě už nyní, protože země je odkázána na zahraniční kapitál více než jiné státy. Pokud investoři ztratí důvěru v návratnost svých investic, hrozí zemi nejen měnová, ale i hospodářská krize.”
Trump jeden den říká to a druhý ono, ale tady se zdá, že uhodila kosa na kámen a že Erdogan se trochu přecenil. Jistě, může přejít k BRICS, jak “nevylučuje”. Tímto členům BRICS(T) přeji upřímnou soustrast. Bezbolestné to ale tedy nebude. Možná mají v Americe v plánu další změnu režimu…
Nejsem tak optimistická jako pan doktor Uzunoglu, abych řekla, že hra je dohrána, ale pokud by svět byl ochuzen o diktátora typu Erdogana, přijal by to jistě s ulehčením. Ale abych parafrázovala výrok pana Wericha – bude to dobré pro nás Kurdy nebo to nebude dobré pro nás Kurdy a další perzekvované menšiny a nepohodlné osoby? To by se teprve vidělo.
Na závěr bych si dovolila vrátit se k nám. I vůči naší zemi oplatňuje Turecko politiku rukojemnictví. V tureckém vězení sedí čeští občané Markéta Všelichová a Miroslav Farkas. Za – jak jistě všichni už víte – podporu terorismu. To je v Turecku takový univerzální flastr na bolesti režimu. Šestiletý trest jim nedávno potvrdil turecký Nejvyšší soud. Další odvolací možnosti už nemají. Jen Evropský soud pro lidská práva. Nevím, jestli se naše diplomacie vůbec o něco pokusila, dost bych se tomu u Zaorálka, Stropnického i Hamáčka podivila. Přitom i vlivný washingtonský institut Nadace pro obranu demokratických zemí (FDD) zmínil český případ Markéty a Mirka, zavřených v tureckém vězení. Uvádí i důvod – údajnou spolupráci s kurdskými milicemi YPG a YPJ.
Náš stát nejenže neučinil nic moc, pokud vůbec něco, aby se pokusil je osvobodit, ale dokonce jsme byli vůči Turecku tak úslužní, že jsme začátkem března v Praze zatkli kurdského politika Sáliha Muslima, přestože je chráněn diplomatickou imunitou a azylem uděleným ve Švédsku – tedy zemi EU. Pravděpodobně s cílem předat jej Ankaře na základě zatykače turecké policie – nikoli Interpolu! Občana Sýrie, tedy jiné země než je Turecko! Naštěstí tomu soud zabránil a zachránil tak reputaci země. Ukazuje se ale zoufalost naší a nejen naší, ale i německé politiky vůči Turecku – můžou si zatýkat naše (evropské) občany na základě zákonů, které by všude jinde byly prohlášeny za protiústavní a my nejenže neděláme nic, ale ještě se snažíme zavděčit! Místo abychom vzali do vazby pár agentů turecké tajné služby M.I.T., kterých nám tu jistě běhá dost podle toho, jak tu mají profízlováno, a pokusit se je vyměnit. Ne, my je ještě necháme spolupracovat s naší policií… Slabost je tváří v tvář člověku bez skrupulí – Recepu Tayyipu Erdoganovi, slavně znovuzvolenému prezidentovi Turecka za pomoci masivního porušování práva – cesta do pekel. A na sílu se nezmůžeme. Kéž by to alespoň Trump dotáhl do konce a neskončilo to slavným propuštěním pastora Brunsona, slavným nákupem stíhaček F 35 Tureckem a objímáním se před kamerami.
