Už zítra vyhrajeme milión – hold devadesátým letům

Avatar
Původní autoři

Patrick Ungermann
30. 8. 2018
Pročítali jsme doma reklamní leták. Rodičům, kteří už mají pohybové obtíže, se líbil takový vozíček na nákupy. Dá se připřáhnout za kolo, dlouhý je metr třicet a stojí ke dvěma tisícům. K tomu byl obrázek vozíku za kolem. Kárka se na obrázku zdála menší než přední kolo. Znamenalo to, že přední kolo muselo mít průměr větší než metr třicet! Znáte ta malá písmenka, která nám napoví, kolik zrovna potřebujeme dioptrií… Byla i na konci letáku: „Obrázky jsou pouze ilustrační a za tiskové chyby firma nezodpovídá.


“ Ilustrační obrázek měl odjakživa pečlivě zachytit skutečnost. A co je tady tisková chyba? Ten obrázek? Délka sto třicet? Ta cena? „To už máš takové kapitalistické finty,“ povídá tatínek.

Znám i jiné takové finty. G.d.p.r. je poměrně nátlaková akce, víc než sčítání lidu. Ruší se kvůli tomu školní knihy tváří (facebook) pro žáky a učitele, děti teď mají místo rodných čísel sedmero hausnumer na obědy, na pomůcky, na kroužek, na školu v přírodě… A skutek často utek: Dál mi chodí horké i teplé maily, sex mi i s obrazovou přílohou nabízí Regína i Pepa… Žena ví, jak ke mně do pošty, a proč by nevěděla? Vždyť tam může být něco ze školy a fotky dětí ze dne na dopravním hřišti.

Anebo telefony: „Tady Ilona Tachecí, máte čas na krátký monitorovaný hovor?“ „A jak jste, slečno, když máme g.d.p.r., přišla na mé telefonní číslo?“ „Je to jednoduché, pane Urghr… ghr… mane. Číslo nám vygeneroval počítač.“ Tož zadám do chytrého programu číslice od nuly do devítky a volám si, jak ze seznamu. Inu, finty.

Kdypak se u nás narodila chuť dělat tyhle finty? Mám na to názor, že v devadesátých letech. Dřív to být nemohlo. Později by už bylo pozdě. Letos jsme se okázale, byť poněkud jednosměrně, vyjadřovali k padesátému výročí okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy. Dovolte mi připomenout jedno dvacáté výročí, které nám pomalu nastává. Je to dvacet let od uplynutí devadesátých let. Na nich byla určitě revoluční změna ceny peněz. Jistě, cena peněz, a tedy i cena práce se mění. Jen objem té práce jaksi zůstává. Být milionářem za komunistů nebylo jen tak. Tehdejší milión v ceně dnešních deseti miliónů nebylo snadné uspořit, a navíc budil pohoršující závist. Současný milión v hodnotě tehdejších sta tisíc žádnou závist nevzbuzuje. Je to cena bezpečného pohodlného vozu, cena pokrytí dvou střech na chalupě, cena deseti zájezdů za žirafami, cena koupě městského pozemku, cena poloviny venkovské novostavby.

A právě tady si vzpomínám na osobní příběh s penězi. Jezdit do Jugoslávie bylo v osmdesátých letech něco víc, než jezdit do Bulharska. Tady už jste potřebovali šedou výjezdní doložku. A nějaké peníze na útratu. Místní dinár si stál pevně v kramflecích, což bylo důležité pro můj dobrý skutek. Zbyly mi tři dináry, nosil jsem je v kožené peněžence na tkaničce kolem krku. Před kostelem seděl omšelý žebrák a já mu tři dináry dal. Prohlížel si je dlouze a dlouze mi děkoval. Voda se valí – vítr letí, uběhlo deset let. A před stejným kostelem znova ten žebrák. Sáhl jsem do peněženky pro posledních pět dinárů. Žebrák vytřeštil oči, hodil penězi na práh kostela a dlouze klel. Nevědomky ode mne dostal haléřovou položku. Vím, nevědomost hříchu nečiní, teď ovšem vím i to, jak rychle mohou vzít úspory za své.

Má spolupracovnice vzpomíná na devadesátá léta pod hlavičkou: Konečně začalo být víc zboží. To je pravda. Přišel jsem do drogerie obstarat si zubní kartáček. „A jaký chcete?“ Stálo jich tam v dóze čtyřicet různých a ke každému dovedla paní prodavačka přidat chvalozpěv o kvalitě. Myslel jsem, že mně spasí myšlenka vybrat si ten nejlevnější. „To je tady těch deset,“ povídá ta dobrá duše za pultem. Odešel jsem bez kartáčku. Zkrátka jsem si neuměl vybrat. Ano, v devadesátých letech začalo být zboží a jeho podnikatelé. Někteří časem odcházeli na Bahamy, do Jaru (Jihoafrická republika) nebo končili v Želivské přehradě zabetonovaní v sudech. A Bůh oplať všem poctivým. V devadesátých letech krachovaly továrny, ničily je otevřenější trhy, bílí koně a černé úmysly. V devadesátých letech zbankrotoval Českomoravský len a jeho místní podnik – tírna. Maminka byla nějaký čas v likvidační komisi, pak ale přišla o práci. Uznejte, kdo by v závodu, co přišel na buben, upotřebil mzdovou účetní? Tatínek ještě práci měl, dostával za ni komunistické dva tisíce, ačkoli ceny už byly kapitalistické. Tenkrát jsme přestali mít večer k čaji tatranku. Jistě, povídejte tohle etiopským, somálským dětem či dětem na egyptském venkově. Jenže to byl takový zvyk: „Máme, maminko, něco k čajíčku?“ „To víš, že máme,“ a na stole ležela pro každého tatranka.

Nedivte se, jak mocně na nás působili první podnikatelé s lidskou psychikou: „Paní Pišpunáglová, děkujeme vám za koupi nádobí značky Neotluče se. Jako odměnu vám zasíláme výherní kupón v hodnotě jednoho miliónu peněz. Co tomu říkáte, paní Pišpunáglová?“ Normální by v souladu s předchozí logikou bylo myslet si, že vystřihnu kupón, poběžím kamsi a vrátím se s miliónem. Jenže k aktivaci kupónu chyběla už jen jedna objednávka a chyběla po každé další objednávce. Paní Pišpunáglová už měla dům plný serepetiček značky Neotluče se, už ji to přivedlo na pokraj zkázy a milión nikde. Jednou udělala to, co rozumný člověk udělat musí. Rozhodla se oželet neviditelný milión a nic si od značky Neotluče se neobjednat. Skandál byl na světě. Rozdrnčel se telefon: „Šlapete si po štěstí, paní Pišpunáglová!“ Schránka se plnila dopisy: „Stačila jedna jediná objednávka a milión by byl váš, paní Pišpunáglová! Zvažte to, prosím, pošlete nám znovu poslední objednávku.“ Paní Pišpunáglová vše znovu zvážila a rozhodla se zvítězit nad devadesátými lety a nic si od nikoho neobjednat. Před dvaceti lety jedna paní pochopila jeden nový rozměr nové společnosti. Rád takovému výročí věnuji úvahu.