Zemřel Libor Vojkůvka; u nebeské brány ho jistě čekal jím zbožňovaný Rubens s čistým malířským plátnem pro jejich věčné nebeské malování…

Břetislav Olšer

26.9. 2018   Rukojmí
V pátek 21. září zemřel jeden z nejvýznamnějších současných českých malířů Libor Vojkůvka. Bylo mu 71 let. Byl hradní zahradník ve Šternberku, samouk, který maloval pracnou a originální metodou, kdy na plátně překrýval několik vrstev barev. Námětem jeho obrazů byly zdánlivě fantaskní výjevy často ze života hmyzu..

Vzpomínám si na naše setkávání s Liborem Vojkůvkou. Jezdil jsem k němu do Šternberku asi tří měsíce; fotografovat ho, jeho obrazy a psát o něm. Jeho cesta byla možná příliš subjektivní, ale byla to jeho cesta. Věděl, že je třeba se zdokonalovat v řemesle. Ruka a mozek jsou řemeslo. Člověk ale nesmí být jen dobrý akrobat.

Je zlé, když dílo nemá srdce, stejně jako nestačí, aby převládalo jen srdce nebo chladný mozek. Když je příliš mnoho srdce a přemíra obsahu, jde o literaturu. Příliš mnoho formy je zase bezduchost. Je třeba skloubit všechny tyto složky – ruku, srdce a mozek. A to vše se podařilo jen největším malířům v jejich nejdokonalejších dílech.

„S těmi nápady pro mé obrazy to nikdy nebylo jednoduché,” odmlčí se a srkne si kávy. „Něco jsem bral ze svých barevných snů, kdy jsem viděl hnát se červené koně, někde bych ten obrázek ještě našel, jindy jsem zase uviděl v Indii ženu a muže na slonovi. Ta žena držela v náručí vak s vodou a držela ho tak posvátně, že já myslel, že drží dítě. Ale voda tam je asi moc vzácná. Nazval jsem to: „Útěk z Egypta na slonovi”. Tento výjev chci také namalovat,” dlouze se nadechne a po ranní hygieně si uhlazuje nazrzlý vous, který si na noc vždycky namotá pod bradu.

„Malíř Trnka říkal, že na inspiraci nevěří. Inspirace se podle něho musí vysedět, musí se vymakat, až necítíte prdel, člověk na sobě musí pořád pracovat, dřít jak magor, a potom to bude také o inspiraci,” pokyvuje souhlasně hlavou. „Nic není zadarmo. Něco na tom bude. Jako vždycky jsem byl inspirován některým z biblických příběhů. Bibli považuji ji za základ veškeré kultury lidstva, nad Biblí nic není.”

Mikroskop z dětství byla jeho první životní investice. Možná mohl těžce našetřenou stovku kdysi jako školák utratit třeba na pouti, ale dodnes svého rozhodnutí nelituje.

„Pod mikroskopem jsem objevil Boha. Bylo to neuvěřitelné sledovat, co všechno dokáže příroda vytvořit,” pokorně se odmlčí. „Ono se řekne: Malíř – umělec, jak to krásně namaloval, že je to jako živé. Pak se stačí na detail obrazu podívat lupou a je z toho jen patlanice, pigmenty na sobě namačkaný, nic na nich není poznat. Když ale člověk pod lupou nebo mikroskopem zvětšuje to Boží dílo, je to čím dál krásnější a krásnější. Třeba obyčejná blecha, jak je úžasná její noha, chlupy na té noze. To je paráda, to je bašta. Nebo všelijaké šupinky na krovkách broučků, záhyby křídel motýlků. Boží příroda, to je teprve dílo mistra mistrů…”

„Takže, Mistře, vy věříte v Boha?” ptám se poněkud zaskočeně, i když už vím o jeho blízkém sepětí s Biblí.

„Neříkejte mi Mistře. Jediný Mistr je nad námi na nebesích a všude kolem nás. My jsme jen křoví, šutry na pokraji cesty,” říká rezolutně. „Jsem částečně věřící, modlím se, ale nechodím do kostela. Vlastně občas si do něho zajdu, sednu si do lavice, jsem sám, můžu přemýšlet a moc dobře se cítím. Až jednou zestárnu, budu mít třeba sto let a budu sklerotický, nebude mi to pálit v hlavě, ale když se začtu do Bible, hned mě napadne další motiv malby, kterou zvládnu, i když mi děti budou muset štětec přivazovat k ruce.”

Každý malíř byl nějakým způsobem zasažen myšlenkou na Boha. Bouřlivák Rembrandt tvrdil: „Nehledejte Boha v oblacích, ale v člověku, který je největším božím výtvorem!” A když se někdo snažil najít v jeho obrazech hlubokomyslný obsah, nebo když jim namalovaný portrét haněli, že zobrazená osoba není k poznání, jen s úsměvem prohodil:

„To už tak bývá, že lidé, kteří vládnou řečí, se v malířství ani za mák nevyznají. Nevědí totiž, že to, co na mém obraze vidí, je jazyk, který nemá nic společného s řečí slov. A že hledíme-li na obraz, musíme na něj pohlížet jeho obrazností…”

A obraznosti je na obrazech malíře ze šternberského podhradí spousta, proto vždy mávl rukou nad svými kritiky a stejně tak jako Rembrandt přezíral i okázalé pánbíčkáře, kteří si mysleli, že najdou Boha, jen když se mu budou veřejně věšet na krk. Po jeho odchodu z tohoto světa, který miloval nadevše mám v srdci smutek, ale pro útěchu má spoustu jeho obrazů i s ním zvěčněných. vím, že nesmrtelnost člověka je přímo úměrná lidské paměti; bude zkrátka žít navěky…

Jeho obrazy byly, jsou a budou také vášnivé příběhy s dokonale vyvedenými dívkami, s detaily náušnic, spon ve vlasech, prstenů či pohárů opojných vín. Ženy měl a má rád pro jejich svůdnost. Třeba jako tu, kterou nazval “Dívka nabízející ústřice”. Ihned komentuje:

“To jo, on to byl ten Steen (Holanďan Jan Havickszoon Steen, malíř z let 1660–1663) asi dost velký bouřlivák. Otevřená, mokrá, měkká a posolená ústřice byla v té době symbolem sexu. Zvláště když dívka na jeho obraze, která ty ústřice podává, má navíc moc smyslný pohled…”

Libor Vojkůvka: “Tady bude Ráj, Eden, tady bude hlava Evy, hlava Adama, tady bude ďábel. Tady někde není nic, tady je první vrstva, tady druhá vrstva, třetí vrstva, čtvrtá vrstva, pátá vrstva, asi šestá vrstva. Dává se to teda ve vrstvičkách. Jsou tam různý pryskyřice, různý média se dělají, je to poměrně složitý. Obraz nepraská, nekrakeluje, je dobře napnutý. Tak napnout plátno neumí nikdo jako Vojkůvka ze Šternberka. Holalaridýýý…” zajódluje…

Šternberk – město hodinek a naivistického malíře Libora Vojkůvky. Bydlel ve šternberském hradu i s rodinou. Dělal tam zahradníka a maloval, cestoval a sbíral brouky a motýly. Viděl jsem na jeho výstavách několik dětí, jak se prstíkem marně snažily přimět věrně namalované sluníčko sedmitečné na obraze, aby si jim sedlo na prstík…

Ten samý prstík jsem viděl, jak urputně dotíral na jak skutečnou kapku vody, až z ní zbyl jen rozmazaný flíček. kdo by zapomněl na 24. dubna 1981, kdy praskala pražská výstavní síň Musaion ve švech. Památník národního písemnictví byl přeplněný návštěvníky. Své expozice zde měli vždy jen naši přední výtvarníci. Tentokrát dostal tu čest Libor Vojkůvka, pro něhož to byla teprve osmá veřejná malířská prezentace.

“Mám tady skoro čtyřicet svých obrazů, snad si jich někdo všimne,” říkal rozechvěle a s obavami se díval kolem sebe na všechny znalce a výtvarnické odborníky.

“Úvodní slovo bude mít jeden z našich nejvýznamnějších českých výtvarných teoretiků, nejlepší znalec tvorby Tichého, kunsthistorik František Dvořák,” slyšel, jak mu někdo říká tuto zvěst, která může být pro vystavujícího kumštýře velkou ctí i pohromou.

“Musím vám říct, že nemám rád naivní malířství,” zahajuje výstavu František Dvořák a v Liborovi Vojkůvkovi to hrklo. “To je konec. Teď mě zmrdá, jak Alíka. To nepřežiju,” myslel si nešťastný malíř Vojkůvka ze Šternberka, který byl přece zásluhou jiných znalců pasován na naivistu.

Stál zkoprnělý nejen tím, že byl nezvykle v obleku, ale z obav, jak ho známý teoretik setře. “Teď určitě na zádech potím krev a brzy mě porazí,” meditoval sám pro sebe.

“Nemám rád naivisty, ale mám rád obrazy Libora Vojkůvky, protože to, co on tvoří, to není naivní umění,” pokračoval František Dvořák a Liboru Vojkůvkovi spadla lavina kamení ze srdce. “Vojkůvka není naivista, protože on už má vše předem přesně promyšlené, je důkladný ve svých kompozicích, vyzná se v anatomii svých figur…”

Slavný kunsthistorik František Dvořák pak ještě mluvil dlouho a vše, co řekl, už připadalo Liboru Vojkůvkovi jako hlasy andělských chórů. Byl to velký úspěch, který František Dvořák korunoval tím, že si pořídil Vojkůvkův obraz. A pověsil si ho mezi díla legend českého malířství – Františka Tichého a Jana Zrzavého.

“Přírodu mám moc rád. Je báječná, nejraději v ní miluju asi časné jaro,” nasaje vzduch jakoby v něm i v zimě hledal první jarní vůně. “U nás na hradě stačilo zajít do tamní zahrady, když vyrašily fialky, sasanky, čemeřice někdy kvete už v únoru. Je to nádherný čas, když je někde ještě sníh, ale mezi ním už zurčí potůčky a kolem nich poletují zlatěnky, malé vosičky, sedající na fialky…” říkal vždycky melancholicky.

“Tento druh už potom celý rok neuvidíte, k nim se přidávají samotářské včelky, čmeláci pestřenky. Jaro je nádherné. Ale i léto a podzim, ale nesnáším sníh a led. A Gronsko? Tam je zima, tam bych asi nejel ani zadarmo…”

Něžný vztah Libora Vojkůvky k jaru byl všeobecně známý. Proto se bez něho ani pravé hanácké vítání tohoto ročního období nemohla obejít. “Poprvé jsme s vítáním jara ve Šternberku začali v roce 1988,” připomínal tradiční pohodovou akci.

“Na hradě zpíval Jarek Nohavica, Pepa Streichl a nějaké kapely, já udělal výstavu svých nových obrazů, přijeli také řemeslníci s jarmarkem. O deset let později už z toho byla tradice a zpívali Frídl a Dobeš, vše komentoval herec Tomáš Töpfer. Měl jsem přichystány skleničky na víno jen asi pro pětatřicet hostů, najednou jich ale bylo několik stovek. Plné hradní nádvoří. A měli jsme co slavit, moje pohlednice pro Nadaci Bariéry vydělaly pro zdravotně postižené děti rovný milion korun.”

Pokyvoval hlavou, pak se zamyslel, snažil se najít přerušenou nit našeho povídání. Jakoby ho zpátky mělo vrátit tajné kouzlo, když si zatahá za své vousy. Povedlo se. Čelo se mu rozjasní a bez potíží naváže na opuštěné téma.

“Jestli jsem měl, jak se říká, nějakého toho malířského kmotříčka?” zahloubá se. “Já jsem, co se týká malířských vzorů, dosti obšírný. Mám rád moc malířů různých období. Miluju Rubense, ty jeho příběhy. Má i portréty, ale také ty svoje postavy satyrů s rohy a chlupatýma nohama, kteří táhnou ty prdelatý baby. Tyto obrazy mají děj a úžasnou symboliku jako celá renesance.”¨

“Vozit hnůj mě nebavilo, nadchl bych se pro nějaké bizardní rostliny, extrémní květiny, ale tohle zahradnictví mě ubíjelo,” skrývá si obličej v dlaních jako by se styděl. “Tak jsem byl rád, že mě povolali na vojnu a po ní šup do Moravolenu, kde jsem dělal s textíliema až do roku 1980. Ale že by mě nějak tato práce bavila, to se také nedá říct. Pracoval jsem deset let u stroje, dělal jsem nemačkavou úpravu tesilenu, české rifloviny Denim. Míval jsem noční a měl čas si dělat skicy, které jsem potom doma dopracovával.”

Někdy si pro inspiraci musel pořádně daleko. Na jeho obrazech je to znát. Některý příběh ho napadl v Thajsku, jiný na Filipínách, další v Indii. Zní to divně, ale také tropická nemoc je mu inspirací. Proto chtěl namalovat rovněž jeden “malarický” obraz, který postihuje jeho stav, když měl po návratu z Afriky záchvat této nemoci.

Jak mi říkal Libor Vojkůvka: „Nic není zadarmo. Něco na tom bude. Jako vždycky jsem byl inspirován některým z biblických příběhů. Bibli považuji za základ veškeré kultury lidstva, nad Biblí nic není…“

Inu, když se ze znuděného zahradníka stane vášnivý cestovatel a malíř, ať si ve svém naivním nebeském výtvarném světě s nahýma babama a motýlky všeho druhu bude povídat se svým idolem Rubensem a poslouchat ty jeho úžasné příběhy; Sv. Petr bude z Vojkůvkových laskavých obrazů jistě nadšený…