Rostislav Iščenko
26. 10. 2018 ukraina.ru
John Bolton, poradce prezidenta USA pro národní bezpečnost, uskutečnil v Moskvě mnohahodinové rozhovory s tajemníkem Rady bezpečnosti Ruska Nikolajem Patruševem, ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem a ministrem obrany Sergejem Šojgu. Ke konci svého pobytu v Moskvě byl přijat ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Poslední událost byla spíše gestem zdvořilosti, protože se konala ve formátu audience, nikoli jednání. Podle všeho byla spojena s jediným úspěšným bodem Boltonovy mise v Moskvě – předběžnou dohodou o setkání ruského a amerického prezidenta 11. listopadu v Paříži.
Toto setkání je opravdu důležité, protože by se mělo konat po střednědobých volbách v USA, v nichž bude rozhodnuto, zda může Trump udržet kontrolu republikánů nad oběma sněmovnami Kongresu USA nebo jeho pozice budou oslabeny (a pokud ano, tak o kolik).
V každém případě bude taková “synchronizace času” užitečná, i když v podstatě rusko-amerických rozporů se těžko podaří najít v Paříži nějaké kompromisy. Tyto rozdíly jsou zásadní, strategické povahy a nemohou být překonány bez poškození národních zájmů jedné ze stran. Nicméně dialog s USA pokračuje a bude probíhat na všech úrovních, neboť umožňuje alespoň trochu dokonce nikoli zmenšit rozsah, ale zpomalit tempo narůstání konfrontace mezi těmito dvěma jadernými mocnostmi.
O skutečnosti, že se Boltonovi nepodařilo nic dohodnout, svědčí tři jasná fakta. Za prvé, v předvečer setkání s prezidentem Ruska položil věnec na místo smrti Němcova. Samozřejmě že to provedl velmi akurátně, jako by “cestou”, aniž by zapojil shromáždění liberální opozice, ale přesto to vypadalo jako určitý druh demonstrace. Pokud by byla mise Boltona úspěšná, sotva by ji zpochybňoval takovou hloupou a zbytečnou akcí v samotném závěru. Ale tak to byl jeden ze způsobů, jak vyjádřit svou nelibost na pozadí všeobecné neurčitosti a jeho zjednodušeného posouzení výsledků jednání.
Za druhé, během své tiskové konference John Bolton vyjmenoval téměř všechna krizová témata v rusko-amerických vztazích. U každého řekl: “Mluvili jsme” nebo “Diskutovali jsme”. Ani jednou nezaznělo: “Domluvili jsme se”, “Našli jsme kompromis” nebo “Máme společnou vizi perspektivy”. Je možné, že Bolton po příletu do Washingtonu oznámí Trumpovi, že USA nedostanou v Paříži 11. listopadu nic, pokud nepřivezou jasné reálné kompromisní návrhy, to znamená, že jsou nutné ústupky, protože Moskva se ustupovat nechystá.
Za třetí, velmi důležité jsou Boltonovy komentáře k tématu odstoupení USA od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF) a to, jak to bylo projednáváno v Moskvě.
Je třeba zdůraznit, že v rozporu s tvrzením Trumpa o tom, že Bolton oznámí v Moskvě odstoupení USA od smlouvy, však Bolton nic konkrétního nesdělil, čímž ponechal Trumpovi otevřená zadní vrátka. Bolton řekl, že se chystal v Moskvě projednat vzájemné připomínky Ruska a USA ke smlouvě INF, po Trumpově rozhodnutí odstoupit od smlouvy však toto téma nebylo diskutováno. Ještě jednou zdůrazním, že Trump řekl, že odstoupení oznámí Bolton a Bolton se odkázal na to, že Trump rozhodl. K uskutečnění takových akcí se však nevyžaduje pouze vzájemné odkazování se, ale konkrétní prohlášení, podložená navíc předáním písemných dokumentů. Zdá se tedy, že Bolton nepopíral skutečnost, že USA odstupují od smlouvy, ale ani to tak nějak zcela nepotvrdil.
Odkud pramení taková dvojakost, řekl bych dokonce i nejistota slavného amerického “jestřába”?
Bolton uvedl, že Washington považuje za nezbytné, aby se ke smlouvě INF připojila Čína (nejlépe společně s KLDR). Zní to jako by logicky. Zatím ale byly všechny dohody o kontrole zbraní uzavírány Moskvou a Washingtonem “pro dva”. Přičemž zpočátku, ještě v šedesátých letech, to byl principiální postoj USA, které odsouvaly své spojence “do závorek”. Američané motivovali svou pozici tím, že jaderný potenciál Velké Británie a Francie je příliš malý (ve Francii za de Gaulla, po odchodu z vojenské organizace NATO, vůbec fungovala doktrína “obrany ve všech azimutech”, což umožňovalo neřadit ji k západnímu bloku).
Tato pozice byla obecně přijatelná, protože dokonce i nyní, po mnohém snižování, v jejichž důsledku se jaderné arzenály Ruska a USA zmenšily ve srovnání se sedmdesátými léty řádově, mají Washington a Moskva více bojových hlavic a nosičů než všechny ostatní jaderné země dohromady. Pro Sovětský svaz však, jehož protivníky byly v 70. a 80. letech 20. století nejen země NATO, ale i Čína, byl tento přístup přece jen méně výhodný než pro USA.
Nyní jsou Čína a jí kontrolovaná KLDR jednoznačnými nepřáteli USA. Peking je navíc spojencem Moskvy. Ačkoli tato aliance není formálně smluvně upravena, ale není o nic méně účinná. Teoreticky by bylo možné přání USA ji ke smlouvě INF připojit pochopit, pokud by zde nebyly dvě nuance.
Za prvé, vzhledem k rozšíření jaderného klubu a rostoucímu potenciálu Indie, Pákistánu a Izraele, které disponují právě nosiči raket zejména středního doletu, nikoli mezikontinentálními (to znamená, že jsou schopny ohrožovat Rusko a nejsou schopny učinit totéž vůči USA), když už se má hovořit o revizi smlouvy INF, pak je nutné požadovat, aby se k ní připojily všechny jaderné země.
Za druhé, pro území USA jsou nebezpečné jenom čínské a korejské mezikontinentální střely. Rakety středního doletu mohou být použity pouze k útokům na americké základny v Japonsku, Korejské republice a západním Pacifiku, stejně jako na seskupení loďstva (Čína je obecně jedinou zemí, která předpokládá použití balistických střel středního doletu jako protilodních pro nejadernou výzbroj). To znamená, že pro Čínu a KLDR jsou střely středního dosahu prostředky k zadržování americké agresivity.
Stávající vzájemné výhrady Ruska a USA, které jsou vyjádřeny ve vzájemném obviňování se z porušování smlouvy INF, se nacházejí ve zcela odlišné rovině. Jak jsem již psal, Rusko bylo prostě schopno vytvořit nové typy zbraní (včetně raketových) a nosičů, které, bez formálního porušení smlouvy INF, vyrovnaly absenci střel s dosahem 500 až 5 000 km ve výzbroji. Na druhé straně Spojené státy také vyvinuly nové zbraně (a udělaly to dříve než Rusko), které z hlediska Moskvy spadají do omezení, vyplývající ze smlouvy. USA však interpretují smlouvu po svém.
Tyto problémy by mohly být řešeny v rámci dvoustranných jednání (zejména proto, že mechanismus těchto konzultací je předpokládán samotnou smlouvou). Spojené státy však dlouho odmítaly jakékoli konzultace, doufaly, že získají převahu, a poté budou předkládat své požadavky, ale odmítly diskutovat o ruských požadavcích, načež jednání utichla, sotva započala.
Trumpovo prohlášení o odstoupení od INF, oznámené v předvečer Boltonovy návštěvy v Moskvě, bylo tedy formou diplomatického vydírání. Je nepravděpodobné, že by USA předpokládaly, že Moskva začne odzbrojovat. Spíše se snažily vyměnit záchranu smlouvy INF za ústupky v jiných důležitých otázkách. Když se tak nestalo, vynesením tématu o připojení Číny ke smlouvě, jakožto možnosti ji zachránit, se snažily přimět Rusko k zahájení diskuse o tomto problému. Potom zrealizoval Washington okamžitě únik, že Rusko za zády Číny vede samostatná jednání s USA o osudu čínských jaderných zbraní. Možná by to Moskvu a Peking nerozhádalo úplně, ale s nějakým ochlazením vztahů a snížením úrovně důvěry by USA počítat mohly.
Bolton se možná pokusil tuto věc obehrát informačně a okamžitě po vyjednávání oznámil, že USA považují za nezbytné zahrnout Čínu mezi účastníky smlouvy INF. Mohlo to být vnímáno, jako by se téma diskutovalo. I když to Bolton přímo netvrdil, ale s tiskem komunikoval o výsledcích rozhovorů. V důsledku toho byla všechna témata, kterých se dotkl, vnímána, jako by byla diskutovaná.
Je třeba říci, že tentokrát Rusko zareagovalo momentálně. Okamžitě bylo uvedeno, že Moskva odmítla diskutovat o Číně bez Číny, po čemž Peking dosti hrubě odpověděl na Boltonův návrh a oznámil, že Čína nemá v plánu tuto záležitost projednávat.
Takže můžeme říci, že mise Boltona ztoskotala ve všech svých hlavních hlediscích, která měla vyvíjet tlak na Rusko. Úspěch provázel pouze návrh Američanů na uspořádání druhého setkání obou prezidentů. Bolton je zkušený diplomat a zdatný vyjednavač. Byl schopen zakrýt neúspěch své mise “čínskou stopou”, předstíral, že USA měly a stále mají konstruktivní návrhy na řešení konfliktu kolem INF. Současně odvedl pozornost veřejnosti od absence pokroku ve všech citlivých problémech rusko-amerických vztahů. Pro média byla utvořena konstrukce : Bolton předložil návrh na rozšíření počtu účastníků ve smlouvě INF. Nyní budou Rusové tyto návrhy do pařížského setkání promýšlet.
Blahostný obrázek samozřejmě zhoršila pohotová upřesnění Ruska a reakce Číny, ale celkově se musí Boltonovi nechat – informačně vymačkal ze situace všechno, co bylo možné, a ponechal svému prezidentovi prostor pro manévrování. A zda to Trump bude schopen využít, to už je jiná otázka.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
