Bohumil Svoboda
2. 10. 2018
Letošní komunální volby vybočují z dosavadních předvolebních praktik zejména nebývale vysokou rafinovanou a lživou předvolební propagandou. „Naše“ sdělovací prostředky jsou pod přímým vlivem cizích vlastníků a tak jako vždy jim vychází vstříc. Pro svou špinavou a zrádcovskou práci jsou dokonale školeny západními, především americkými profesionály. Jejich propaganda se sice stále širšímu počtu občanů hnusí, ale přesto je stále velmi výkonná a účinná.
Intenzita jejich práce má však letos své zdůvodnění v hlubokém propadu volebních preferencí některých tzv. „demokratických“ stran. Pravice v tom vidí svou novou šanci a pro celé předvolební období využívá předem promyšlené nebo i náhodné události. Patří k nim následující
Výsledky posledních parlamentních voleb
V předchozích senátních volbách došlo především k totálnímu volebnímu bankrotu ČSSD, díky naprosté neschopnosti jejího bývalého předsedy Sobotky a KSČM díky spokojenosti jejího předsedy Filipa, se svým více než dvanáctiletým setrváním na postu místopředsedy poslanecké sněmovny a relativně uspokojivém počtu 13% poslaneckých mandátů strany v předchozím parlamentu. Sobotka neudržitelnost setrvání v předsednické funkci strany pochopil. Předseda KSČM nevyvodil z volebního bankrotu své strany osobní zodpovědnost a znovu se do jejího čela nechal zvolit. Je samozřejmě věcí vedení jednotlivých stran koho si postaví do svého čela.
Široká účast voličů na procesu výběru kandidátů
Voliči se podílí na výběru zastupitelů do místních komunálních zastupitelstev, ale podle mého názoru ne všude jsou důslední. Většina voličů zůstává stranou tohoto procesu a do zastupitelstev se tak občas dostanou i lidé prospěchářští, kteří své pozice potom využívají ve svůj prospěch.
Jiná situace je však ve výběru kandidátů do senátních voleb. Zde si můžeme všimnout důsledků široké pasivity voličů, kteří v podstatě „své“ kandidáty neznají a buď jim na tom nezáleží, nebo příliš důvěřují představitelům stran, kteří výběr řídí za ně. To je příčina toho, že se na preferenční místa dostanou lidé, kterým záleží především na velmi dobře placených místech poslanců a po svém zvolení jsou pasivní a jenom se „vezou“. Mnohem horší jsou ale ti, kteří v předvolební kampani využívají líbivou populistickou rétoriku a po svém zvolení bezostyšně odkryjí karty zrádcovské povahy a v podstatě svými postoji v parlamentu svým voličům jenom škodí. Proti tomu mohou účinně působit voliči svým zájmem o předkládané kandidáty a znalost jejich charakteru. Pokud v takového člověka nemají důvěru, musí se snažit o jeho vyřazení z výběru přímo, nebo pomocí preferenčních hlasů. Důležité je znát především tzv. „předvolební lídry“, kteří figurují v podstatě na volitelných místech a neváhat je eliminovat pomocí svých preferenčních hlasů ve prospěch důvěryhodných kandidátů třeba i z konce volební tabulky. Samozřejmě, že nejúčinnější by bylo přijetí zákona o odvolatelnosti poslanců pro ztrátu důvěry voličů, kterému se pravice úporně brání a dobře ví proč.
Politická aktivita nového předsedy ČSSD pana Hamáčka
Dalším fenoménem současného politického a předvolebního dění je nebývalá politická agresivita současného předsedy ČSSD pana Hamáčka. Nad tím skutečně zůstává rozum stát, protože takové nestydatosti se nedopouští ani pravicový bankrotář Kalousek, aby se dostal opět do čela pravicových stran, odkud ho s ostudou sesadili jeho vlastní voliči.
Jak je možné, že předseda zbankrotované stany ČSSD Hamáček má tu drzost se postavit předsedovi vlády (předsedovi nejsilnější parlamentní strany ANO) i prezidentovi. V několika článcích na těchto stránkách jsem upozorňoval na politiku ČSSD, která má zradu na voličích geneticky zakódovanou. Vyslovil jsem také názor, že pro sestavení nové vlády by Babiš udělal pro národ a politickou stabilitu země nejlíp, kdyby do vlády přijal zástupce SPD a KSČM, nebo vytvořil jednobarevnou menšinovou vládu za podpory těchto stran. To konečně v závěrečné fázi jednání o vládě doporučil Babišovi i pan prezident, když tehdy skončilo neúspěchem jednáni Babiš – Hamáček a hrozily předčasné volby, které prezident odmítl.
Babiš prezidentův návrh přijal, ale ve skutečnosti se stalo něco neuvěřitelného. Neuběhlo ani 24 hodin po schůzce s prezidentem, když Andrej Babiš tehdy oznámil, že uvažuje znovu otevřít vyjednávání s ČSSD, které tehdy skončilo před několika dny neúspěchem. (To zkrachovalo na požadavku předsedy ČSSD Jana Hamáčka na obsazení pozice ministra vnitra.) Tehdy pouhých 24 hodin po schůzce s prezidentem, který Babiše nasměroval k SPD a KSČM, došlo k obrovskému obratu. Andrej Babiš změnil náhle názor a nabídl představiteli bankrotářské strany ČSSD Hamáčkvi nejen členství ve vládě ale i pozici ministra zahraničí a následně zastupování ve funkci ministra vnitra, protože kandidát ČSSD POCHE byl nepřijatelný.
Abychom tento kotrmelec pochopili, měli bychom se seznámit s velice zajímavým článkem pod názvem „CO JE TO ASPEN?“, (který byl zveřejněn na internetu a ze kterého jsem si dovolil čerpat. Jeho autora se mi nepodařilo nalézt.)
ASPEN (Aspen Institute of Humanistic Studies) byl založen v r.1950 a od něho byl odvozen v r. 2012 Aspen Institute Central Europe, jež má své sídlo v Praze. Správní rada institutu se skládá z vůdčích osobností politiky, státní správy, podnikatelského a akademického prostředí. Cílem pražské pobočky Aspen Institute je (kulantně řečeno) přispívat k analýze a řešení naléhavých otázek současného hospodářského, sociálního a myšlenkového vývoje na expertním a nestranickém základě, a to jak v rámci České republiky, tak širšího středoevropského, evropského a euro-atlantického prostředí ve spolupráci s ostatními Aspenskými instituty. V jejich čele sedí např. Madeleine Albrightová, Condoleeza Riceová, Javier Solana nebo jordánská královna Noor a další. Institut je financován americkými nadacemi, z poplatků ze seminářů a jednotlivých členství. Cílem pražské pobočky Aspen Institute je přispívat k analýze a řešení naléhavých otázek současného hospodářského, sociálního a myšlenkového vývoje na expertním a nestranickém základě, a to jak v rámci České republiky, tak širšího prostředí ve spolupráci s ostatními Aspenskými instituty.
Výkonným ředitelem je Jiří Schneider, jeho zástupkyní je Maria Staszkiewicz, z Asociace pro mezinárodní otázky, (bývalá ředitelka think tanku. Vpodstatě jde o instituci pro ovlivňování sociální politiky).
Předsedou správní rady je Michael Žantovský, (velvyslanec ČR ve Velké Británii, bývalý překladatel, tlumočník, psycholog, publicista, absolvent Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, mezi lety 1968–69 studoval na univerzitě v Montrealu.)
Otevření pobočky finančně podpořil finančník Zdeněk Bakala, (stojící za společnostmi NWR, BXR, absolvent Kalifornské univerzity v Berkeley, USA)
Za otevření instituce formátu Aspen Institute lobboval dlouhodobě tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (se slovy, že společnost potřebuje diskuzi s „širším nadhledem než od Bílých Karpat po Šumavu“.)
Už z tohoto krátkého výčtu osob si každý může udělat úsudek o tom, komu tato instituce ve skutečnosti slouží. Podívejme se ale na představitele naší politiky a to nám pomůže udělat si jasno, proč je naše politika v krizi a kam až se může dostat.
Ústřední postavou je v současnosti předseda zbankrotované partaje ČSSD, kterému se od Babiše dostalo velké moci. Co jej však k takovým bezprecedentním ústupkům přinutilo? Musí to být velký tlak bez ohledu na to, že proti němu ve vlastní straně vystupuje vnitřní opozice, která nechce připustit jakoukoliv spolupráci s SPD a komunisty. To jej může oslabit ale zdaleka ne tak, že by způsobila vnitrostranickou krizi, které by se musel vážně obávat. Ani Hamáček, byť v čele ČSSD, nemá takovou sílu, aby mohl politiku ovlivnit tak efektivně, že by bez cizí pomoci získal ty pozice jaké dnes má. Je tedy zřejmé, že naše politika je řízena silami ze západního zahraničí, především z USA. Dokazuje to skutečnost, že Hamáček je členem představenstva amerického nátlakového think tanku (Aspen Institute Central Europe, což je pražská pobočka americké matky této neziskovky.). Hamáček v tomto představenstvu sedí právě s takovými lidmi, jako je Madeleine Albright, (čestná předsedkyně Aspen Institute), Michael Žantovský, ale hlavně Zdeněk Bakala, který zastává v Aspen Institute pozici viceprezidenta sboru poradců a má v Aspenu kromě Jana Hamáčka z ČSSD další koně jako je Andrew Knight, který vydává mj. řadu Bakalových tiskovin.
V představenstvu Aspen Institute Central Europe je spolu s předsedou ČSSD Janem Hamáčkem také Jan Farský, předsedu poslaneckého klubu Hnutí STAN. Proto Andrej Babiš musel přenechat Hamáčkovi i pozici ministra vnitra o které ČSSD usilovala tak moc, až to bylo divné.
Hamáček pracuje pro Zdeňka Bakalu v jedné americké neziskovce! Je tak ve skutečnosti nejvýznamnějším „trojským koněm“ amerických „dirigentů“ uvnitř ČSSD, odkud tlačí politiku předsedy vlády Babiše tam, kam Američané chtějí a potřebují. Dělají to prostřednictvím Bakaly, který také řídí rozkol mezi Babišem a prezidentem Zemanem. Tím má zaručeno, že se vnitro nebude zabývat jeho bezprecedentními zlodějnami. (Krásně vymyšleno, že.) Kam až to může dojít, pokud si to voliči včas neuvědomí, je těžko domýšlet, protože z volebních bankrotářů se odhalili zrádci národa, kteří zasluhují největší opovržení. (Čtenáři by ses podrobněji mohli seznámit s uvedenou problematikou prostudováním článku CO JE ASPEN.)
Výročí invaze Varšavské smlouvy do ČSSR před padesáti léty
Dalším pozoruhodným fenoménem je, že se naše pravicové sdělovací prostředky už zhruba rok velmi intenzivně zabývají invazí vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR před padesáti léty. Tady si jejich američtí „školitelé“ neuvědomili, že ubohá jednostranná propaganda národ spíš otráví, než vzbudí takovou pozornost, jak by si přáli. Důkazem toho je, že se pečlivě připravovaných protestních demonstrací nezúčastnily desetitisíce až statisíce odpůrců invaze, ale jen stovky někde i tisíc demonstrantů, z nichž mnozí zejména mladí lidé nevěděli, o co jde. Svědčí to mimo jiné o naprostém propadu hromadných sdělovacích prostředků a debaklu jejich lživé propagandy. Navíc předseda vlády byl při této příležitost svého projevu u budovy ČS rozhlasu vypískán.
Vražda tří Českých vojáků v Afghánistánu
Není sporu o tom, že vražda zůstává vraždou a ztráta mladých životů přináší zejména jejich rodinám nezměrný smutek. Stala se tak další velmi nepříjemná událost, která byla, podle mého názoru velmi jednostranně interpretována. O této odsouzení hodné vraždě psalo už několik autorů a mezi nimi i pan profesor Ivan David s jehož názorem se plně ztotožňuji bez ohledu na špinavosti, které na něj kydají někteří pravicoví komentátoři.
Mám totiž vážné výhrady proti vojákům AČR, kteří se za peníze nezdráhají naverbovat do zahraničních služeb pod kuratelou NATO. Jejich cíle jsou značně odlišné od cílů a zájmů občanů ČR. Z těchto důvodů nemohu považovat smrt tří českých vojáků za hrdinskou. Podle mého názoru jsou hrdinové ti, kteří dávají svůj život a zdraví v sázku ve prospěch svého národa. To byli nesporně bojovníci proti fašizmu za druhé světové války, ale jsou to např. někteří nynější příslušníci bezpečnostních sborů nebo hasiči, kteří chrání vlastní občany a jejich majetek bez toho, že by očekávali zvláštní osobní výhody a také mnozí ve službě pokládají životy ve prospěch národa.
Je velmi zajímavé, že si naši politici a zejména sdělovací prostředky nekladou otázku: Kdo je za smrt našich, v Afghanistánu, zavražděných vojáků zodpovědný? Oficiálně nikdo, jak také jinak, vždyť tam šli dobrovolně a věděli, do čeho jdou, nebo ne? Být ovšem politikem, musel bych se nejen stydět, ale cítit vinu, protože účast našich vojáků v zahraničních misích a jejich smrt jsou jejich dílem. Jsou si politici vůbec této odpovědnosti vědomi?
Úžasné je pak velkohubé prohlášení našeho náčelníka generálního štábu (nebo jeho zástupce-už si nepamatuji přesně kterého, promiňte mi to). Ten v televizi národ ujistil, že uděláme vše, abychom pachatele této vraždy a jejich pomocníky vypátrali a za jejich čin potrestali. Tak takový nesmysl se dá čekat jenom od vojenského diletanta, který chce pátrat a trestat někoho tisíce kilometrů od naší vlasti, kde máme jenom pár vojáků chránících ne naši bezpečnost, ale bezpečnost „amerických hrdinů“. Ti mají zájem jenom o sebe a dokonale vybavené kantýny, které svou úrovní a sortimentem přesahují rámec našich předních hotelů. Nebo je to prohlášení nezodpovědného člověka, který chce dělat pouze dojem a vymývat mozky našim občanům. K tomu lze jenom dodat, že tam naši vojáci nemají co dělat a viníky je nutno hledat a označit v poslanecké sněmovně a vládě, která v rozporu s mandátem bezpečnostní rady OSN naše vojáky do zahraničí posílá.
Nekritický obdiv a díkuvzdání Američanům za osvobození ČR a Plzně
Přesto, že na tento rok nepadá kulaté výročí osvobození Československa věnují této historické události sdělovací prostředky pozornost. Jejich zájem je však velmi pokroucen, zúžen a pokrytecky omezen na Českou republiku a nejen to. Jejich pozornost zcela zakrývá neoddiskutovatelné historické skutečnosti a soustřeďují svoji rozsáhlou a lživou propagandu ve prospěch Američanů nejen při osvobozování Československa ale zejména Plzně. Při té příležitosti bychom si měli připomenout nezvratná fakta, o kterých naše sdělovací prostředky záměrně mlčí.
Především je třeba připomenout, že zásadní podíl na našem osvobození měla Rudá armáda. Celkem padlo na území ČSR 116 amerických vojáků (z toho při osvobozování Šumavy jich padlo 10, což svědčí skutečně o „urputných“ bojích) a 144 000 ruských vojáků. (počty se mění, ale většina badatelů se shoduje na těchto číslech.). Při osvobození Prahy pravděpodobně padlo asi 300 sovětských vojáků a asi 500 vlasovců, nikoliv Američanů. Při osvobozování ČSR padlo také několik tisíc Rumunských a Polských vojáků, tisíce vojáků Svobodovy armády a stovky partyzánů.
„Osvobozenecká Americká iniciativu“ těsně před koncem války
V rozporu s těmito skutečnostmi se Američané soustředili těsně před koncem války na ničení civilních objektů, včetně sídlišť škol a nemocnic. Věděli totiž, že ve srovnání s bojovou iniciativou Sovětské armády a Jaltskými dohodami osvobodí podstatnou část ČSR a polovinu Německa právě Sovětská armáda a pro ně konkurenční průmysl nezůstane pod jejich politickým a hospodářským vlivem. K těmto zločineckým iniciativám patří zejména:
Bombardování Prahy 14 února 1945 – údajně omylem v navigaci. K jiným americkým náletům na Prahu došlo 15. listopadu 1944 a 25. března 1945. Bombardování zasáhlo Radlice, Vyšehrad, Zvíkov, Karlovo náměstí, Nusle, Vinohrady, Vršovice a Pankrác. Celkem 701 lidí bylo zabito a 1184 zraněno. Zničeno bylo 183 domů či historických objektů a dalších zhruba dvě stě bylo poškozeno. (Emauzský klášter, Faustův dům, Vinohradská synagoga, sochy na Jiráskově mostě apod.), Bez přístřeší zůstalo 11 000 Pražanů. Oběti tvořili téměř výhradně civilisté. Mimo objekty bylo napočítáno dalších 67 zásahů. Nálet nezničil žádnou z továren, které by mohli využít okupanti. Dne 25. března 1945 došlo k útoku na strategické cíle v Libni, Kbelích a Vysočanech. Při tomto útoku bylo usmrceno 235 osob a dalších 417 bylo zraněno. Zasaženo bylo 527 objektů a napočítáno dalších 74 zásahů mimo objekty. Na dnešním území Prahy zaútočily několikrát americké stíhací letouny (tzv. hloubkaři) na lokomotivy a v jednom případě na kolonu německých uprchlíků. (To bylo 3. března, 1., 18., 25. a 30. dubna 1945). Podobným způsobem byly řadou kobercových náletů zničeny a smeteny ze země i starobylé Drážďany a to vše podle zásady „Sovětům jenom spálená země.“
„Osvobozování“ Plzně
V závěru války se město stalo cílem “spojeneckého bombardování.“ (Zdroj H. Vočadlová na pietním aktu k výročí vybombardování školy v Plzni Doubravce.) Dne 17. dubna 1945 přišel první velký nálet.. V noci z 16. na 17. dubna se nad Plzní objevilo 222 bombardérů typu Lancaster. Nejprve označily cíle barevně hořícími pumami. Podle výpovědi pamětníků se noc změnila v den. Ve vzniklé záři bylo prý možné číst noviny. Během 17 minut shodily spojenecké letouny 891 trhavých a 4 tuny zápalných bomb. Kromě nádraží bombardovaly část obytných čtvrtí Doubravky, Roudné, celou Jatečnou kolonii a také Plzeňské pivovary. Bilance náletů byla hrozivá. Obětí bylo kolem jednoho tisíce, zbořeno bylo 120 domů, těžce poškozeno dalších 154. Památku dětí, které při tomto bombardování zahynuly, připomíná pamětní deska v chodbě konzervatoře a lípa, vysazená v Habrmanově parku, která nese jméno paní učitelky – Květa.“ Amerických a britských vojáků, které Plzeň jako své osvoboditele oslavuje, zahynulo při postupu našim územím mnohem méně, než v jeden jediný okamžik našich civilistů.
Dlouhá léta se mlčelo, kolik padlo při osvobození Plzně amerických vojáků. Za pět dní bojů o Plzeň padl generálu Pattonovi jeden voják z juniorské 16. divize ale ten spadl opilý z auta. Dále pak bylo zraněno 7 vojáků americké armády a při tom bylo asi 7000 německých vojáků zajato. Velký počet nacistických zločinných generálů dostalo azyl v USA a bylo využito při budování jejich armády. Spousta jich bylo ukryto v některé zemi jižní Ameriky.
Koncem dubna 1945 byla Američany vybombardována Plzeňská škodovka, která už pro Němce nevyráběla a žádné zbraně nedodávala a bombardování tedy nemělo žádný strategický význam. Její obnova trvala po válce téměř dva roky. Poslední velký útok americké 8. letecké armády začal 25. dubna 1945 brzy ráno. Z Velké Británie odstartovalo 307 amerických bombardérů B-17, známých jako Flying Fortress (Létající pevnosti). Nad Plzeň jich doletělo 276. Během 50 minut trvajícího náletu svrhli letci na továrnu 526 tun bomb. Škodovka hořela deset dnů a zničena byla téměř ze tří čtvrtin, jak dokazují i dobové fotografie. Zničeno bylo i přes 300 domů ve městě. Několik bomb dopadlo také na plzeňské letiště.
To je bilance osvobozenecké mise Američanů. Divím se, že obyvatelé a vlastenci nevznesli žádný protest proti informacím, které naše prodejné zločinecké informační prostředky mezi obyvatelstvem šíří. Místo toho postavili už dvakrát vysoký pylon s děkovným nápisem „děkujeme Ameriko a to je nebetyčná ostuda. Že tímto způsobem chtějí významně ovlivnit následující volby je nabíledni.
Vyzývám proto občany aby se nenechali lživou propagandou ovlivnit a svůj postoj v následujících komunálních volbách vyjádřili naprosto jednoznačně. Bude to velmi obtížné, protože většina zastupitelů v obcích, okrscích a krajích je vedena snahou pro svou obec a město pracovat co nejlépe. Mnohdy si však neuvědomujeme, že jejich snahu a politiku znehodnotí bossové jednotlivých stran v parlamentu a senátu.
Já proto nikdy nebudu volit žádné kandidáty ČSSD, která nás zradí hned po volbách a pravicové strany které svou protilidovou politiku skrývají, velmi rafinovaně, za populistické cíle a fráze. Nezapomeňme, že jsou to pohrobci těch, kteří nás zbavili suverenity a štvou nás jenom proti Rusku, kterému můžeme být vděční, že naši předkové neskončili všichni v plynových komorách. Dám proto svůj hlas kandidátům SPD, protože jejich předseda Okamura je přímočarý člověk a doufám, že v komunálních volbách i jeho strana posílí.
Prof. Ing. Bohumil Svoboda, DrSc., je bývalý prorektor Vysoká vojenská letecká škola v Košicích
