 |
| Demonstrace hnutí Pegida v Drážďanech |
-OP-
1. 10. 2018
Je již dávno známo, že nejlépe a nejjednodušeji lze nad nepřítelem zvítězit tak, že se rozdělí na jednotlivé skupiny a ty se vyhecují proti sobě. Ne všichni mají dostatek vědomí k tomu rozpoznat, jak jsou přitom manipulováni.
Jaké je v současnosti větší nebezpečí? Hrozba islámu, možná hrozba ze strany Ruska nebo Spojené státy Evropské a vše co s tím souvisí?
Začátkem března jsem na internetu objevila velmi zajímavý článek, který považuji za výbornou analýzu „ducha“ současné situace a jejího pozadí viz ZDE
https://fassadenkratzer.wordpress.com/2018/03/08/spaltung-der-bevoelkerung-in-sich-bekaempfende-gruppen-die-strategie-der-multipolaren-konfrontation/
S laskavým svolením se zveřejněním na stránkách Nové republiky autorem článku panem Herbertem Ludwigem v následujícím textu podávám jeho volný překlad. Autor působil 27 let jako pedagog na tzv. waldorfské škole „Goetheschule – Freie Waldorfschule – Pforzheim“ ve městě Pforzheim, nyní je v penzi. Studoval pedagogiku na vysoké škole v Reutlingenu se zaměřením na vzdělávání, filosofii, dějiny, němčinu a waldorfskou pedagogiku ve Waldorfském učitelském semináři ve Stuttgartu.
Autor je přesvědčen, že zdánlivý nebo reálný chaos je realizací určité strategie v pozadí, která může mít za cíl znemožnit jednotu občanů proti importovanému nebezpečí islámu tím, že národ bude úmyslně rozdělován na různé skupiny, které stojí proti sobě.
Rozštěpení obyvatelstva na proti sobě bojující skupiny je strategie multipolární konfrontace. Dnes je velmi těžké, avšak o to důležitější, hledat souvislosti a získávat přehled nad dennodenně probíhajícím děním a navíc přitom nepodléhat různým emocím. Jedině pak lze totiž z nějakého celku identifikovat, že je mnohé součástí politických metod a strategií, které plánovitě směřují k určitým cílům. Obyvatelstvo je pak pouze manévrovanou masou, která je rozdělená na různé části, a tyto jsou natolik vzájemně nabuzené, že jim to ani neumožňuje procitnout a zabránit této manipulaci.
Ne vše se však vždy podaří. Tak například nehorázně vybudovaná lež v souvislosti s krizí na Ukrajině v roce 2014 a vylíčením Ruska jako viníka, s cílem vyhecování evropského obyvatelstva proti Rusku a v té souvislosti také vyvoláním evropsko-ruského nepřátelství, zcela ztroskotává (pozn. o tom více také v textu části II.). Zejména v Německu mnoho lidí díky nepravdivému informování o Ukrajině procitlo a získalo kritický postoj vůči prolhaným médiím poplatných vládě. Lži o Ukrajině jsou sice neustále udržovány, avšak již ustoupily do pozadí. USA obvykle než přikročí k vojenským akcím, tak aktivně působí na své obyvatelstvo a i na ostatní vazaly proklamováním obrazu o udržování demokracie. Mnohdy ale získávají podporu a souhlas obyvatelstva až na základě nějaké zásadní příčiny, jako byl například vstup USA 2. světové války po útoku na Pearl Harbour. Stejně jako se nenápadně realizuje vojenská přítomnost států NATO v Pobaltí a v Polsku s cílem „ochrany“ východních států. Možná se jen čeká na nějakou příležitost, na nějakou zinscenovanou událost, která lidi silně emočně zasáhne a získá je pro naplánovanou akci.
Nebezpečí islámu narůstá se stále více se navracejícími počty bojovníků IS do Evropy, jde o cca 5.000 z celkového počtu 40.000 bojovníků. Zvyšuje to hrozbu radikalizace již tak fundamentalisticky zradikalizovaného islámu prostřednictvím mas islámských uprchlíků a migrantů, kterým elity otevřely dveře Evropy dokořán. Je logické, že se tak šíří strach obyvatel z plíživě postupující islamizace země, resp. zasahuje to tak do celé civilizace. V Německu to vede k šíření nespokojenosti prostřednictvím demonstrací, a také k různým eskalacím jako například chuligánské scény (Hooligans) a salafistů nebo k založení hnutí Pegida.
Jak se dá zabránit tomu, aby se to rozšířilo mezi celé obyvatelstvo? Lars Grünewald píše, že jde o cílené metody vedoucí ke štěpení celku na skupiny. Znamená to, že v médiích jsou nejdříve zmíněna proti sobě stojící hnutí jako např. „chuligáni“ proti „salafistům“ a současně jsou jejich aktivity negativně vyobrazovány. Normální německý občan je tak postaven před otázku, která skupina mu je bližší, resp. se kterou by se mohl identifikovat. Výsledek je předvídatelný, a to, že obě skupiny se jeví jako antipatické. Hnutí Pegida je od počátku prezentováno v duchu “islamizace Evropy a západní civilizace není v žádném případě žádoucí”. Na druhé straně jsou používány výrazy jako „patriotičtí Evropané“ a „západní země“, které jsou poté médii a politiky komentovány tak, jako že se jedná o beznadějně reakční hnutí, které dává ožívat myšlenkám nacionalismu, fašismu a nacionálně-socialistickým idejím, což má následně vyvolávat všeobecné odmítnutí.
Po eskalaci demonstrací v říjnu roku 2014 (pozn. jde o demonstrace Pagidy, EnDgAmE, Pegidy a Mahnwachen für den Frieden tzv. pondělní demonstrace s cílem zachování míru v Evropě a v souvislosti s eskalací situace na Ukrajině, podrobněji o nich dále v textu II.) následovalo bezodkladné opovrhování a kriminalizace všech těchto hnutí ze strany německých hlavních médií (dále MSM). Mnohdy to bylo spojeno dokonce i s označováním jako „Nazi“ a vedlo k výzvě ke konání celé řady protidemonstrací. Tyto se také uskutečňovaly a sloužily, jak bylo jejich účelem, k dalšímu rozdmýchávání klima ve společnosti. Zprávy se mezitím na jedné straně začaly plnit informacemi o hrozbách mezinárodního terorismu, na druhé straně informacemi o boji některých skupin proti islamizaci západních zemí a z toho plynoucí snahy o „nacionalizaci“. V důsledku to ovlivňuje politické klima v Německu a posiluje to tak další rozeštvávání.
Další eskalaci také přiživil islamistický atentát na francouzský satirický časopis Charlie Hebdo v lednu 2015, kde zemřelo 12 osob. Ze strany médií byla propagována nálada mající za následek vznik obrazu obecné neslučitelnosti západních hodnot s islámskou hrozbou. Obyvatelstvo bylo vyzváno k celé řadě solidarizujících aktivit s redakcí Charlie Hebdo. Zároveň k tomu byly hned nabídnuty adekvátní formy a motivy, jako například „Jsem Charlie Hebdo“. To celé s cílem obhajoby svobody slova a názorů.
Chybělo tomu ale rozlišení oné skutečnosti, že se lidé na jedné straně zasazují za plnou svobodu tisku a názorů, což ale na druhé straně neznamená, že s nimi člověk plně solidarizuje a souhlasí s nimi ve všem.
Právě tisk k té eskalaci přispěl.
Totiž bezvýhradná identifikace velké části evropského obyvatelstva v rámci akce „Jsem Charlie Hebdo“ také znamená identifikaci s obsahem článku, totiž karikaturami Mohameda. Toto je však ze strany islámského obyvatelstva považováno za urážku. Když pak následně velké části evropské civilizace solidarizovali s něčím, co je považováno za urážející, tak to následně může být vnímáno jako kolektivní urážka. Toto pak má za následek další atentáty a oběti na životech a vede to k dalšímu vyostření politické situace.
Následkem je politické klima, jaké je. Takže solidarizace s karikaturami Mohameda doslova vyprovokovala protireakci.
Co z toho v určitém smyslu nakonec plyne je zmiňovaný boj kultur „clash of civilisations“, který je stěžejní myšlenkou Huntingtonova konceptu. Je očividné, jak jsou médii cíleně využívány nenápadné metody k řízení obyvatelstva tak, že nakonec opravdu přivodí „střet civilizací“. Samo o sobě nebo na základě agresivních ambicí islámu se takový konflikt nezažehne. K tomu potřebuje odpovídající cílenou politickou a mediální podporu.
Aby bylo možné to vše pochopit, je nezbytné si uvědomit, že za událostmi se nachází strategie multipolární konfrontace. Milióny lidí z islámských zemí se již několik let cpou do zemí se západní kulturou. Radikální příslušníci islámu cíleně provádějí teroristické útoky. To vyvolává různorodé reakce. Jedna skupina vidí v islámském teroru protivníka, ale na islám pohlíží jako na náboženství jako na každé jiné. Jiná skupina vidí nebezpečí nejen v terorismu, ale také obecně i v islámu, ve kterém vidí ohrožení a snahu o islámskou expanzi. Obě skupiny jsou proti teroru, ale rozděluje je různý postoj vůči islámu. Ti, kteří jsou proti teroru, nemají problém s islámem. Své postoje vůči skupině, která je proti teroru i proti islámu, mnohdy vyjadřují hesly „boj proti pravici“, „boj proti nacionalismu“, „boj proti intoleranci“ apod. Multipolární konfrontace se zakládá na rozštěpení nejprve společně smýšlejících skupin na další podskupiny, které jsou již rozdělené a které na sebe útočí. Ty už nemají společného nepřítele, ale vytvářejí mezi sebou vlastní nepřátelství. Ti se totiž již solidarizovali proti druhému nepříteli. Když tento koncept důsledně pokračuje, tak se i tyto další podskupiny rozdělují na mnohé další. Pak i Pegida se rozpadá na další směry, AfD se dělí na různé interní frakce a vznikají další a další štěpení. Je viditelné a zřejmé, jak média tato rozdělování obyvatel provokují. Na Silvestra 2016 došlo k sexuálnímu obtěžování žen ze strany uprchlíků v Kolíně nad Rýnem. Pro mnohé zastánce, kteří jsou liberální a tolerantní vůči islámu a zároveň pociťují potřebu ochrany žen, to najednou představovalo dilema. Následkem je pak vznik tendence, že se ta skupina rozdělí. Na jednu podskupinu, která řekne, že pokud cizinci napadají ženy je tím již mez překročena, protože ženy musí být chráněny před násilím Němců i cizinců. Cizinci podle nich musí být potrestáni a musí být vyhoštěni. Druhá podskupina v tom již vidí rasismus a nacionalismus a nesouhlasí s tím, že mají být cizinci potrestáni, když sexuálně obtěžují ženy. Dochází tak ke štěpení původně hodnotově stejné skupiny na jednotlivé podskupiny.
Jiné rozdělení v názorech vyvolalo také to, že Spolkový kriminální úřad (BKA – Bundeskriminalamt) a jiní varovali před tím, že s uprchlíky se do Německa přesunulo nebezpečí potenciálního teroru. Na což přijde každý soudný člověk, když pomyslí na to, že se na hranicích neprováděly žádné důkladné kontroly. Přirozeně i ti, kteří podporují příjem uprchlíků, jsou proti příchodu teroristů do Německa. Jedna skupina pak je pro přísnější politiku přijímání, druhá v tom zase vidí ponižování jedněch před druhými, což je tak jako tak podezřelé. Tak zase proti sobě stojí nějaké „malé“ opozice, které jsou rozdělené. Pro obyčejného člověka to pak při jeho rozhodování „pro a proti“ není vůbec jednoduché, oproti tomu, jak to bylo jednoduché třeba v době studené války.
Díky tomu štěpení tak nakonec vzniká celá řada velmi individuálních názorů a „individuálních profilů“ vyznačující se řadou sympatií a antipatií proti celé té řadě politických skupin. Jak pak mají takoví lidé táhnout za jeden provaz? Pak je totiž velice těžké najít společně smýšlející při oněch mnoha rozdílnostech.
Výsledek toho všeho je paralyzování společnosti. Obecně pak totiž lidé nejsou schopni spolupracovat.
Jen díky vzájemné spolupráci jsou občané schopni dosáhnout společenských změn a reforem. V situaci rozdělené společnosti se tento cíl jenom vzdaluje. Tímto způsobem je umenšován potenciál opozice, což není nic jiného než úplný rozpad občanské společnosti, který se dnes v Němcku (ale i u nás – pozn. red. NR) odehrává. Lidé jsou natolik zahledění do svých sympatií a antipatií, že nejsou schopni se spojit ke spolupráci a v dostatečné míře dosáhnout společenských změn.
Společnost je doslova zamotaná do vnitřního boje. Je to jev naší doby, který je velmi úspěšně realizován. Zatímco je občanská společnost systematicky řízena médii, která pracují na jejím zničení, elitám politiky a hospodářství tak zůstává prostor pro jejich rozhodovací procesy a vytváření společnosti k jejich obrazu.
A když náhodou hrozí, že antipatie občanů se obrátí proti stratégům elit, kteří to vše řídí, tak se honem vymyslí další nepřítel, nebo se oživí nějaký starý. Tím směrem je pak směřován potenciál agresivity a antipatií.
