Debakl nejen liščí

Avatar
Původní autoři

TARAS2

1. 11. 2018  TarasovaTerasa
Svůj palác jsem začal stavět ještě za bolševika, v destinaci, kterou lze bez rozpaků označit za oblast, kde lišky dávají dobrou noc. A skutečně: přijedu na parcelu a na hromadě písku leží lištička, jak ta vymalovaná v pohádkové knížce o Budulínkovi, v poloze spokojeného spánku. Tedy tuhá.

Hospodář mysliveckého sdružení přijel s pytlem, milou lišku do něj strčil a zavezl na veterinu. A fik, měla vzteklinu, potvora pohádková.
O rok později po příjezdu koukám, že u křoví v živém plotě z polohy ležícího střelce na mě kouká liška a nejeví známky neklidu, jako bych nebyl majitelem parcely já, ale ona. Kompetenční spory jsem nechal na později, Slovákům, a hleděl si svého. Druhý den už zrzavá Vašáryová ležela kousek opodál, stejně jako ta první, tedy opět tuhá. Hospodář, pytel, veterina – a fik, měla jí.

Liška měla doupě dokonce i v bezprostřední blízkosti mého sídla, u silnice, která ho částečně obtáčí, jsem našel liščátko-kojeňátko, nanejvýš jeden měsíc staré, schovalo se před strojem, který čistí a prohlubuje příkopy právě do toho pangejtu a blbá mašina ho vzala. Vykopal jsem mu hrobeček, jak se na dobré sousedské vztahy sluší a patří.

A minulý týden jsem čučel z okna a po parcele mi štrádovala další Bystrouška. Takže o zapadlosti mého bydlení v souladu s výše uvedenou průpovídkou doufám není sporu.

A jak se tady žilo za bolševika a jak dnes?

Z pohledu urbanistického je tady dvanáct stavení (za první republiky 34, rozdíl srovnán se zemí), čtyři neobydlená a k prodeji, trvale bydlících sedm domácností, jedna rekreačka. Za bolševika žádné neobydlené. Z pohledu sociologického to začne být pro srovnání zajímavé. Tehdy tady byly dvě důchodcovské famílie, všichni z těch zbývajících deseti pracovali, v JZD ve střediskové obci dva, na nádraží jeden, zbytek byli dojíždějící inteligenti. Dnes tady pracuje jedna jediná rodina, smíšená českoněmecká, podnikají za německý peníz v obchodě. Zbývající jsou všichni důchodci. Je to prohra, čtyři neobydlená stavení a nulový počet obyvatel v produkčním a vlastně i v produktivním věku ilustrují úprk obyvatelstva do měst. Z hlediska infrastruktury nedošlo za ta léta k jedinému zlepšení stavu osady, pouze se udržuje bolševikem a sudeťáky vybudované a to většinou záplatováním. Z hlediska sociologického je to další prohra nového režimu, důchodcovská vesnice je bez perspektivy a dokonce i mně chybí řev dítek, hyperaktivních hajzlíků s ADHD.

Z hlediska bezpečnosti je to Armagedon. Před revolucí se tady nekradlo. Měl jsem parcelu neoplocenou, materiál venku, míchačka volně přístupná, přesto se mi za ty čtyři roky výstavby za bolševika nic neztratilo, a to jsem na polosamotě. Po převratu hotová spoušť, jak co se provozu týká, tak i co do bezpečnosti. Každá usedlost už zažila vloupání, včetně mé, co je venku a nepřivázané je fuč, policajty nevidno jak je rok bóží. Když se stane vloupačka, přijedou, tváří se chytře, což jim dělá jisté problémy, musíte na oddělení sepsat oznámení, kvůli pojišťovně, jinak to nemá smysl, protože žádného zloděje ještě nikdy nevypátrali, a to ani když byl jasný, bezdomovec, který se vlámal do neobydleného stavení v sousední, kilometr vzdálené osadě.

Co se týká obslužnosti, tak dopravní se nezměnila, na nádraží je to pořád ten kilometr, akorát lístek do metropole nestojí korunu československou, ale dvacet čtyři českých. Armagedonem číslo dva se stala obslužnost co se potravin týká. Za Husáka sem dvakrát týdně zajížděla pojízdná prodejna, která měla sortiment se základními potravinami a zeleninou, navíc drogerie, chlast, tabáček a noviny. Dalo se tady bez problémů žít dlouhou dobu, aniž by byl člověk nucený jet do okresního města. To je dnes pryč, protože pojízdnou prodejnu přece vláda kapitalistů dotovat nebude a soukromník by musel mít ceny jako v Las Vegas. A na to důchodci nemají. Takže pokud mohou řídit a vlastnit automobil, tak na nákupy jezdí, když už nemůžete, nezbývá, než nemovitost prodat a odstěhovat se do města. To je i důvodem pomalého vylidňování. Jenže – komu prodat, kdo by se sem stěhoval? Taková maličkost, s tak dalekosáhlými následky. Pražákům to pochopitelně nevadí.

No a mezilidské vztahy, abychom byli kompletní: nemluví a nekamarádí nikdo s nikým, jenom dvě důchodkyně se jakžtakž druží, u ostatních když nepanuje převládající nenávist, tak se vztahy omezují na splendid isolation. Rozeštvala to hlavně jedna podnikatelská famílie, která se sere do všeho a do všech, zanechala tady jako památník raných devadesátých klondajkovských let rozestavěnou a nikdy nezaplacenou průmyslovou monstrhalu (odsouzena k podmínce za podvod s podnikáním související). Ilustrace toho, jací lidé se vrhli do podnikání po převratu. Za bolševika se pekl beran s celovesnickou žranicí, chodilo se koledovat, vinšovat k Vánocům, dokonce i nevěra slavila své bakchanálie.

Ani na to cizoložení už se nezmůžeme.

V celkovém výsledku a v místě kde dávají lišky dobrou noc vítězí komouši nad kapouši fotbalovým skóre 6 : 0.

Což je debakl.