Globální pakt o migraci: ďábel tkví v detailu a v interpretaci

Avatar
Původní autoři
Michael Kroh 

23.11.2018  Argument
Ekonom Michael Kroh se ve svém komentáři zabývá hodnocením smyslu a dopadů diskutovaného Globálního paktu o migraci.

V polovině prosince by měl být v marockém Marrákeši podepsán tzv. Globální pakt o bezpečné, řízené a pravidelné migraci, který sami tvůrci označují jako přelomový dokument. Přiznám se, že jsem měl problém s překladem anglického originálního názvu, protože slova „orderly“ a „regular“ jsou v anglických slovnících považována za synonyma. Přidržel jsem se proto překladu z jednoho z komentářů k této otázce, i když mi není jasné, co znamená „pravidelná migrace“. Spíše asi jde o migraci podle pravidel či regulovanou pravidly.

Jak nejasný je název, tak nejasný a nekonzistentní je celý text deklarace, kterou jsem přečetl pouze v anglickém originále. I zde vzniká jazykový problém, protože anglické slovo „compact“ znamená smlouvu, a nikoli jen nezávazný politický dokument. Na něm je zcela zřetelné, že vznikal při složitých diskusích, hledáním kompromisních formulací, a některé věty byly do něj přidány až dodatečně – patrně ve snaze uchlácholit představitele a občany zemí, které jsou nejčastějšími potenciálními cíli migrantů. Takovým může být i článek 7 Preambule, který deklaruje Globální pakt jako právně nezávazný kooperativní rámec řešení migračního problému. Mají pravdu tedy ti umírnění stoupenci přijetí dokumentu, kteří jím sice nejsou nadšeni, ale utěšují se nezávazností z hlediska mezinárodního práva. Dokument proto doporučují schválit i přes určité výhrady, abychom „nevystupovali z řady“, protože jej doporučuje Evropská unie či z jiných podobných důvodů. Zapomínají ovšem na jednu klíčovou skutečnost: migrace je individuálním řešením problémů obyvatel některých zemí, není to mezistátní vztah, a případné individuální spory se neřeší podle mezinárodního, ale vnitrostátního práva (k mezinárodnímu právu se může přihlédnout). V případě, že by Česká republika nebo kterýkoli jiný stát dokument podepsaly (k ratifikaci dojít nemusí, formálně nejde o smlouvu), byla by jeho ustanovení sice nezávazná, ale stala by se významným argumentem při sporech migrantů se státem, do kterého v rozporu s pravidly mezinárodního soužití a práva vnikli. Spolu s precedenčními rozsudky zahraničních soudů, které často jdou migrantům na ruku, to může přinést vleklé a nákladné spory a celkové ztížení procesu readmise. Navíc, když v mnoha článcích paktu se státy zavazují upravit na jeho základě vnitrostátní legislativu.

Je tedy pravdou, že i kdyby vláda pakt podepsala, nemusela by pro jeho naplnění dělat vůbec nic. Žádné sankce nehrozí. Nehrozí ale ani pro ty, kteří tam mají spoustu „domácích úkolů“, například v podobě vybudování systému identifikace občanů, aby i bez dokumentů bylo možné identifikovat jednotlivé migranty. Jak to ovšem OSN chce dokázat v zemích, kde vláda neovládá všechny regiony, těch je celá řada, a právě z nich se rekrutuje velká část migrantů, je nejasné.

Jedno nebezpečí zde ale akutně hrozí. Předseda Evropské komise J. C. Juncker nazval představitele vlád členských zemí EU, kteří podpis paktu odmítli, hloupými populisty. Určitě bude snaha stávajícího Evropského parlamentu i kreativních eurokomisařů vsunout závěry paktu do unijního práva, a tak donutit „neposlušné“ státy přijmout politiku „sdílené odpovědnosti a solidarity“, jinými slovy přerozdělování migrantů. To se však může podařit pouze za předpokladu, že pakt podepíše drtivá většina členských zemí. Za současné situace budou díky odporu řady států EU ale ve výhodě „hloupí populisté“, kteří budou moci promigrační politice pod taktovkou Německa a Francie účinně čelit.

Kdo je migrant a kdo je uprchlík?

Není pravdou, že Globální pakt nerozlišuje uprchlíky od ekonomických migrantů. V článku 4 v Preambuli se praví, že pouze uprchlíci (v originále refugees) mají nárok na speciální ochranu. Tím je ovšem problém uprchlíků z hlediska dokumentu vyřešen a dále se již mluví jen obecně o migrantech. Vypadá to, jako by některé články Preambule byly do dokumentu vloženy skutečně až na základě požadavků potenciálních hostitelských zemí, nicméně zbytek dokumentu s nimi není v souladu. Ekonomičtí migranti mají podle něj stejná práva jako uprchlíci s jediným rozdílem, že mohou být „důstojně“ vykázáni (čl. 37), přičemž státy, které je deportují, by se měly ve spolupráci s domovskými státy postarat o jejich opětovné začlenění do tamní společnosti.

Navíc z textu nevyplývá dostatečně zřetelně, zda uvedené příčiny migrace (kromě války a utrpení i klimatické změny, chudoba atd.) zakládají status uprchlíka s nárokem na „speciální ochranu“, či zda jde pouze o vyjmenování objektivních příčin migrace (čl. 18 a 19). V každém případě jsou ustanovení zmíněných článků kanónenfutrem pro neziskové promigrační organizace a vychytralé advokáty migrantů.

Stírání rozdílů mezi uprchlíky a migranty (i přes poukaz na suverenitu vnitřní legislativy v čl. 15) odráží základní filozofii celého dokumentu. Podle ní je migrace přínosem pro domovské, tranzitní i přijímající země. Úplně se pomíjejí negativní dopady velkých migračních vln, z nichž ta současná se dá srovnávat pouze se stěhováním národů v období konce Římské říše a raného středověku. Jsem si vědom a vždy zdůrazňuji, že tato vlna migrace není jen výsledkem subjektivního selhání státníků, ale má celou řadu objektivních příčin a v současných podmínkách k ní nevyhnutelně muselo dříve či později dojít. Jejich detailní rozbor přesahuje rozměr a zaměření této stati, a proto jen stručně uvedu ty nejzákladnější: obrovský a stále narůstající rozdíl v životních podmínkách ve vyspělých a chudých zemích (takže se v očích migrantů vyplatí riziko strastiplné cesty na sever a nelegálního přechodu hranic), ozbrojené konflikty a jiné projevy násilí, a v neposlední řadě i rozvoj a masové rozšíření informačních technologií, které umožňují potenciálním migrantům se seznámit se životem v bohatých zemích, najít vhodné trasy i převaděče a organizovat se do velkých skupin.

Současná migrační vlna má ovšem i své početné oběti, a proto rozumím, že s tím autoři dokumentu chtějí něco udělat. Způsob, jakým se to snaží učinit, však považuji za … …

(celý text najdete ZDE)