TARAS2
26. 11. 2018 TarasovaTerasa
Šedivé, nevlídné listopadové páteční ráno. Z mlhy se prodral alarmující řev, po chvilce identifikovaný jako kejhání. Popadl jsem triedr a vyběhl před dům: husí formace má v sobě něco vznešeného, velkolepě organizovaného, přitom ale ptáci vypadají, jako by se už snad ani nemohli udržet ve vzduchu a každou chvíli spadnou, jak tak usilovně mávají křídly.
Na obloze v impozantním véčku pátá husa v pravém jeho rameni nedržela formaci a ozývalo se od ní vyděšené hýkání: „Já tady nemůžu bejt, já musím do Prahy, do parlamentu, hlasovat, vyslovit nedůvěru!“
Naše Mirka.
Nebo tihle:
Vlevo bazilišek, vpravo cosi ještě genderově neusazeného. Ani ta stráž se na ně nemohla koukat.
Starý známý, který se po zhlédnutí reportáže o juniorovi rozzářil jako vánoční stromek, stejně jako Slonková na odchodu od Babišů, protože si mysleli, že to mají vyhrané. Zapomněli, že fotbalový mač má dva poločasy:
Zanechme dojmologie a věnujme se věcem praktickým. Jednací řád sněmovny vyžaduje po řečníkovi, aby se na své kolegy obracel jedině prostřednictvím předsedajícího, nikoliv přímo. Nikdo neví, proč to ti právníci (čti: poloidioti s rozsezenými zadnicemi a deformovaným myšlením), kteří řád vytvářeli, takto vymysleli. A tak se spousta času promarní tím, že řečník neustále mele „prostřednictvím pana předsedajícího“, kolem dokola, a vzniká obava, aby si poslanci nezvykli a nevyžadovali asistenci pana předsedajícího i na WC. „Tak mě ho vyndej, Radku!“
Podíváme-li se na příčiny, proč bylo toto jednání svoláno, shledáme, že nic zbytečnějšího si nelze představit, protože neexistuje jeden jediný racionální důvod pro toto konání. Babiš byl zvolen i se zátěží Čapího hnízda a údajného svého agentství. Jeho voličům to nevadí a je jich v národě třetina, dost na to, aby mohl vládnout. Ochotnické představení Sorosova dua ve Švýcarsku nepřineslo nic nového: Babiš junior je nemocný a jeho vyjádření nemají žádnou vypovídací váhu; nemoc je typická právě tím, že pacient volně fabuluje. Tak jaký důvod je pro svolání jednání, když navíc opozice neschrastila sto jedničku a tedy nemá sebemenší šanci uspět? Bezuzdné, hysterické řvaní pražské kavárny v ulicích? Téhle vznešené lůzy?
Tak se na to podíváme z ekonomického hlediska. Jeden pracovní den poslance stojí poplatníka 7 tisíc Kč. Poslanců jsou dvě stovky, tedy jejich jednodenní pelešení ve Sněmovní ulici přijde stát na 1,4 milionu korun. K tomu připočtěme režii podničku ve výši minimálně 300 procent na kalkulační jednici a dostaneme se k sumě sedmi milionů coby ceně téhle jedné jediné srandy. Což takhle to nechat svolavatelům zaplatit? To by se ošívali, jako kdyby dostali od dua hlídacích psů demokracie blechy!
Přitom zůstávají otázky, jejichž vyřešením bychom se skutečně dostali dál. Například zjistit, od koho se duo dozvědělo švýcarskou adresu juniora. Oni vypustili mlžnou clonu, prý jakýsi Andrejův kamarád, se kterým si junior mailoval a adresu mu sdělil. Kámoš s tím hned běžel za Slonkovou, ta je známým místem, kde se odevzdávají zbytečné adresy. Ve skutečnosti nejspíš zafungovala její linka do policie, kterou opečovává už drahně let. Jak pravil jeden její kolega, údajně byla v dřívějších dobách, před čtvrt stoletím a čtvrt metrákem, ochotna za informace z policejních zdrojů dát všechno, a když se řekne všechno, tak se myslí všechno. Takže což použít waterboarding, tuto pokrokovou americkou (náš vzor!) metodu, po níž by duo zazpívalo bez ohledu na veřejný zájem a ochranu zdroje?
Ale ne, nejsme jako oni.
K vlastní škodě.
