Skutečný prostor a skutečný přešlap

Avatar
Původní autoři

Patrick Ungermann
30. 11. 2018
Mnozí lidé sdílejí představu, že Západní civilizace upadá a končí. Předtucha to není nová, trvá o něco déle než sto let. V 19., 20. a 21. století se různé osobnosti a elity pokoušely Evropu přivést na „jedině správnou cestu“ dobré budoucnosti. Náš světadíl si vyzkoušel teorii a praxi komunismu, fašismu, nacismu, tržního hospodářství i docela netržního kapitalismu. Vyzkoušel si, jak jednotlivým národům dovolit i nedovolit národní státy. Už jenom naše vlast v poměrně krátkém období sta let prožila život v několika koncepcích „dobré“ Evropy. 


Byla pod Rakouskem, ovšem bez austroslavismu. Byla „pod ochranou“ Třetí říše, ale bez soucitu, a měla se stát součástí nové německé Evropy, zatímco jiné země, tzv. Východní svaz, měly té nové Evropě sloužit. „Tábor míru“ z hlediska komunistického globalismu „chránil“ Československo před buržoazním nacionalismem. Celek evropsky unijní nás z hlediska kapitalistického globalismu varuje před nacionalismem jakýmkoli.

A pak naše státnost prožila dvě zajímavá období, kdy byl můj národ nejblíž skutečné svrchovanosti. Jednak ve dvacetiletém rozpětí první republiky, a pak nějaký čas po listopadu 1989.

Jakkoli ležely na stolech některých kanceláří vize Československa protkaného dálnicemi, velkosklady a montovnami, nastalo po poslední revoluci období, kdy se velmoci odmlčely a čekaly, co se u nás bude dít. V tom čase bylo příhodné začlenit Československo do mapy politicky svrchovaných zemí. Stalo se něco jiného. Rozhodující lidé se rozhodli začlenit našich tehdejších 127 900 čtverečních kilometrů do takzvaných evropských struktur. Ve skutečnosti jde o struktury mnohem širší, globální. O co se jejich nové pilíře opírají, lze těžko vysledovat. Spíš si ty pilíře představme jako sloupy s freskami. Na freskách jistě zaujmou válečné a informační technologie ze Spojených států amerických. Zaujme propletenec vztahů mezi USA a Saúdskou Arábií. Zobrazí se Německo-ruské vztahy, které nejsou pro nás… Freskami budou pobíhat šílené Coudenhove-Kalergiho vize bezrasové Evropy, která se stane starověkým Egyptem budoucnosti.

Ze zeměpisného i z duchovního hlediska je naše území takový starý kámen ve tvaru přibližného kosočtverce. Většina okolní Evropy je ale něco, jako zvlněné moře. Je to pevnina v posuvném pohybu. Věrohodně odrážejí takovou skutečnost dějiny: Vezměme si hranice Německa, Polska, Ruska a svého času Kyjevské Rusi, hranice Uher a Maďarska, hranice Rakouského vévodství. Všechny se dost pohybovaly. Oproti tomu jsou hranice Českých zemí jedny z nejstarších a nejstálejších v Evropě.

Mnozí šiřitelé islámu v Evropě i jinde také vyznávají jistý druh globalismu. Až bude celý svět muslimský, dostaví se cíl svaté války. S tím souvisí i obava o budoucnost evropského způsobu života, která jde v těchto dnech ruku v ruce se strachem z migrace muslimů na Západ. Největší rozčarování působí možnost, že migrace z Afriky a z Asie má svůj bodový scénář, a je tedy plánovitá. Islám dobývá Evropu tradičně třemi brankami: gibraltarskou, sicilskou a kosovskou. Stále častěji čteme knihy na téma, kterak pasivní Západ zanikl rukou islámu. Kromě toho vědci zkoumají příčiny zániku starověkých říší. Úkol zní: vzít si z rozmetání oněch báječných světů ponaučení. Mnozí soudí, že velkou kartou v katastrofických dějinách byla změna podnebí, zaviněná ekologická pohroma, živelné pohromy. Nebo se o krizi civilizací přičinilo bohatství? Taková ta přeplněná lednička, kterou si přišli otevřít hladoví odjinud? A místní zženštilý lid své hradby nejenže nebránil, ale ani je nestavěl! Budiž.

Scénáře velkolepých katastrofických hollywoodských filmů často pracují s verzí, kterak hluboce lidské a mírumilovné Spojené státy americké napadne hrůza… Abychom ovšem vůbec pochopili hrůzu číslo dvě, je třeba si připomenout hrůzu číslo jedna. Podobný příběh akcí a reakcí rovněž potkával velkolepé civilizace v minulosti. Mezi jeho startem a cílem vždycky leží ten pověstný poločas rozpadu. Mluvím o příběhu, kterak jedni chtěli ovládat větší zbytek světa. Představuji si pohled do vyhublé, chronickým strachem bledé tváře. Je to tvář impéria. Na první pohled se zdá, že směsicí diplomacie, výkupného a vojska zdařile kosí drobné identity, méně technicky vyspělé, méně civilizované nebo méně početné mumraje před hranicí, kterou impérium sune dál a hloub. Podívejme se na věc z druhé strany.

Z děr od kavalerie neustále vyskakují nějací noví lidé. Pradávné odkazy vyhlazených, vystrnaděných a vykořeněných ožívají v dalších gestech dalších totožností. Mumraj se nedaří odzbrojit. Je to vlnobití do tváře, která už vydala tolik peněz, tolik diplomacie a tolik vojska, že vůčihledně zeslábla – vyhládla. Nakonec už uvnitř pevnosti nic neroste. Ze všech tamních lidí se stalo hraniční kamení. Z kultury zbylo haraburdí, z lesku pověsti pro málo vlastenecké děti. Mumraj tam venku kypí dnem i nocí. Už se nespokojí s otevřenými branami a s dárečky. Mumraj chce rozebrat tiše stojící vzduchoprázdno, naplnit je primitivní silnou energií, kde si čest žádá bratrovraždu a spravedlnost otroctví, až jednou, v úpadku hrubosti budou i tady klíčit záhony státního života v malém – ve velkém.

Uprostřed Evropy klesá do hlubin zemského pláště téměř pravidelný kamenný kosočtverec. Jeviště tisícileté české země. Evropa na té zemi ledacos vyzkoušela. Nastaly i vzácné chvíle, kdy se Evropa zaposlouchala do našeho letitého příběhu. Tělo se mrská, dokud má sílu. Může si těmi pohyby ublížit nebo prospět. Když ovšem tělo poslouchá, čím bije jeho srdce, stává se předvídavějším, opatrnějším a vůbec moudřejším. Zmoudřelá Evropa přijde na to, že dvanáct hvězd patří na korunu panny Marie, nikoli na vlajku „měkkého“ impéria. Duchovní Evropa je skutečný prostor, zatímco imperiální Evropa je skutečný přešlap.