Špatné je to, Angelo. Tereza Spencerová má zlé zprávy pro EU. Prohráli jste, dodává

Avatar
Původní autoři

1. 11. 2018  ParlamentníListy
OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Evropská unie odchodem Angely Merkelové utrpí. Nikdo jiný totiž nebyl schopen přijímat zásadní rozhodnutí. Macron určitě ne, ten je spíš jen „bublifuk“ nápadů, které rychle splasknou, komentuje ohlášené „odcházení“ německé kancléřky Angely Merkelové analytička Tereza Spencerová. Ta v rámci svého pravidelného shrnutí týdenních událostí též poznamenává, že Merkelová a Macron se už ani nesnaží maskovat, že v Sýrii prohráli. A co soudí Spencerová o proběhlých oslavách století české státnosti?

Pomalu, velmi pomalu odchází Angela Merkelová. Mnohé bylo řečeno, ale co je asi zásadní: Co to může znamenat pro německo-ruské vztahy? Je zde otázka, zda nastane změna kolem Ukrajiny či stavby Nord Streamu II. A zásadní otázka je také to, jak případný nový „leadership“ bude vyvažovat vztahy s USA, které chtějí vypovědět raketovou dohodu (současná německá vláda trochu brblala), a to právě s Ruskem? Čeští liberální politici naříkají, že teď se Německo začne starat více o sebe a méně o nás… A přitom náš státní tajemník pro evropské záležitosti vyzval Německo, ať se „více angažuje v Evropě“.

Vše bude záviset na tom, kdo místo Angely Merkelové stane v čele CDU, ale dokud bude ona v čele vlády, a to má v plánu ještě v příštích třech letech, tak se německá politika ve vámi zmíněných směrech až tak zásadně a navíc hned měnit nemusí. Na druhou stranu lze ale nejspíš konstatovat, že její oznámený pomalý odchod bude mít dopady na Evropu, respektive Evropskou unii. Ať už s Angelou Merkelovou souhlasíte, nebo ne, byla ve skutečnosti jedinou hybnou silou EU. Dělala sice chyby, které jí asi spousta Němců i Evropanů obecně jen tak neodpustí, ale na druhou stranu platí, že chyby nedělá jen ten, kdo nedělá vůbec nic. Emmanuel Macron se sice loni pokusil stát se taky lídrem EU, ale moc politiků a států se mu s jeho desítkami nápadů oslovit nepodařilo. Spíš je z něj jen jakýsi bublifuk, který vypouští spousty krásných bublin, co ale hodně rychle praskají. Pro děti dobré, pro život už nikoli.

Osobně bych si tipla, že EU s odchodem Merkelové, která navíc nechce ani žádnou funkci v Bruselu, silně utrpí. Žádná velká, natož zásadní rozhodnutí nelze na „bruselské“ úrovni čekat, protože Merkelovou coby „chromou kachnu“ nebude nikdo už brát moc vážně, a současně se ani nerýsuje nikdo, kdo by zaujal její roli. Macronův hlavní stratég, třiatřicetiletý Stéphane Séjourné, už prohlásil, že hodlají „otřást systémem“, rozbít tradiční „bruselské“ rozdělení na levici a pravici, i když je takové dělení podle mého dávno „rozbité“, a vést novou dělící linii mezi proimigračními a antiimigračními silami, přičemž chtějí nalákat španělské socialisty a centristy, německé zelené a tak podobně. Nevím, na kolik je to realistické. Aspoň se ukáže, kolik skutečných spojenců Macron v Evropě opravdu má.

Takže se bude jen tak „přežívat“, a to přinejmenším až do příštího května, kdy se mají konat volby do Evropského parlamentu, po nichž se všeobecně očekávají jakási „škatulata“. A do té doby bude Evropská unie svým způsobem paralyzovaná. A to je samozřejmě z hlediska Unie krajně nepříjemné, protože už nyní prochází velkou vnitřní krizí a valí před sebou až příliš mnoho neřešených problémů. Zkrátka, z hlediska EU nepřišlo ono Merkelovic odcházení v ten nejvhodnější čas. Jestli tedy pro EU nějaké „vhodné“ časy ještě vůbec existují.

Pokud jde o rakety, chystá se schůzka NATO–Rusko. Dostane někdo rozum, nebo se žádná změna čekat nedá? Začalo se psát, bohužel, o variantě rozmístění amerických raket středního doletu v Evropě. Jsme od toho ještě dostatečně daleko?

Nevím, předpokládám, že rozmísťování amerických raket v Evropě taky může záviset na ochotě nebo neochotě evropských zemí mít je na svém území, ne? A stát se tak případným terčem v případné válce mezi USA a Ruskem. Lákavý způsob, jak se nesmazatelně zapsat do dějin a zbavit se budoucnosti. Takže uvidíme, kdo nakonec kývne – po vzoru Polska, které už připravuje „svůj“ americký Fort Trump – nebo kdo rakety odmítne.

Z hlediska této otázky bych přitom na schůzku NATO–Rusko příliš nesázela. Koneckonců, šéf NATO Stoltenberg na ní jen zdůraznil význam dohody o raketách středního a krátkého doletu a vyzval Rusko, aby splnilo americké požadavky. Nejsem si jistá, jestli to zrovna takhle může fungovat. A třeba Putin už avizoval, že právě rakety středního a krátkého doletu budou hlavním tématem jeho rozhovorů s Trumpem 11. listopadu v Paříži. Za necelé dva týdny možná budeme o něco moudřejší. I když v nějaký průlom moc nevěřím, takže určitá nejistota bez dohody bude pokračovat. Mimochodem, v Rusku už se začíná mluvit o vojenské základně na Kubě… Dějiny se opakují, řekl prý Marx, jednou jako tragédie, podruhé jako fraška…

Erdogan „slíbil“ novou tureckou ofenzivu proti Kurdům. Kdo všechno mu to asi schválil a jaké dopady to bude mít? Mimochodem, mnoho lidí se smálo té fotce, kde se po jednání o Sýrii za ruce drží Putin, Merkelová, Erdogan a Macron. Je na tom něco k smíchu, nebo spíše k zamyšlení?
Je samozřejmě zvláštní, že Recep Erdogan zahovořil o „zničení“ kurdských milicí v Sýrii hned druhý den poté, co se v Istanbulu setkal s Putinem, Macronem a Merkelovou. Představa, že od nich dostal nějaký tichý souhlas s tímto postupem, se přímo nabízí. A stejně zvláštní je i to, že ony pohrůžky přicházejí v době, kdy Erdogan stále ještě „diktuje tempo“ té slavné mordýřské kauzy na saúdském konzulátu v Istanbulu. Je to právě Turecko, které řízeným uvolňováním informací určuje i kvalitu vztahů mezi USA a Saúdy. Oběma stranám už skoro měsíc neustále nabízí možnost zachovat si alespoň částečně tvář a nezahání je do kouta, jeden den jako by přitlačí, druhý den povolí uzdu… Když k tomu navíc ještě Američanům vrátil jejich vězněného pastora, kterého čekaly roky ve vězení za účast na pokusu o vojenský převrat, je jasné, že to nedělal jen „za děkuju“. Čili znamenají pohrůžky vůči levicovým kurdským Lidovým obranným jednotkám (YPG) na syrské straně hranice, že se Turecko dohodlo i se Spojenými státy? Myslím, že nebudeme muset čekat dlouho – Trump potřebuje udržet „image“ a současnou politiku jen do kongresových voleb za pár dní. A pokud v nich uspěje, bude mu spousta problémů, které nepovažuje za životně důležité, už ukradená. A obávám se, že kurdské YPG jsou mu v podstatě ukradené, stejně jako třeba Afghánistán, kde už USA sice opatrně, ale přece jen vyjednávají s Tálibánem o příměří a o odsunu svých jednotek. Takže uvidíme už za pár dní, maximálně týdnů.

A Merkelová s Macronem v Istanbulu svou přítomností fakticky jen přiznali, že Západ válku v Sýrii prohrál čili že neprosadil „změnu režimu“ jako v Iráku nebo Libyi, a že je tedy na čase horkou válku vyměnit za diplomacii. A tou diplomacií myslím opravdu jakési „umění možného“, tedy pokusit se získat maximum ze stávající situace, kdy Damašek ovládá většinu země a zbývá už jen „dořešit“ Idlíb, zbytky Daeše na východě Sýrie a USA tamtéž. Americká politika v Sýrii je ale ze všeho nejvíc jedním velkým ….

(celý text najdete ZDE)