Svět ruskýma očima 480

Zajoch
15. 11. 2018 Outsidermedia
Proč celá vrstva mediální třídy považuje za nutné pravidelně kritizovat ruské občany za odvahu  * * *  Jaký je důvod shovívavosti západních pánů k Porošenkovi

Rusko se již nestydí: lepší lidi postihla tragédie

Viktor Marachovskij
3. listopadu 2018

Nejprve citát: „U nás existuje taková skupina lidí, kteří i ve spaní vidí válku. … Odkazujíce se na minulou válku, jako kdyby hrozili protivníkovi. ‘Můžeme zopakovat!’ znamená, že jsou ochotni znovu ztratit přibližně 30 milionů lidí, kteří jsou ochotni zopakovat´ – tupí lumpové, hodní pohrdání. … Hanba.“

Autor citátu je intelektuální televizní moderátor V. Pozner. Na čímsi autu v Moskvě uviděl zmíněnou žertovnou varovnou nálepku a na svém instagramu o tom emotivně napsal (je tam ještě hodně všelijakých dehonestací občanů, kteří věří, že Rusko může opět zvítězit ve válce). Poznera operativně citovala media milující svobodu. Lidé stejného smýšlení z celé planety mu dali 20 tisíc lajků.

Vysvětlovat Poznerovi, že nemá pravdu, je zbytečné. Sám intelektuální moderátor těžko nechápe co ve skutečnosti heslo znamená. Zajímavé je něco jiného. Přesně to proč celá vrstva mediální třídy považuje za nutné pravidelně kritizovat ruské občany za odvahu.

Všechno je v tom, že „můžeme opakovat“, není to o roce 1945, ale o nás dnes.

Před dvaceti lety, v devadesátých, by takové heslo u předních mediálních osobností způsobilo podiv a úsměvy. V tu dobu prosíme ve Spojených státech o jídlo, podepisujeme mír s válečníky a hrozíme se, že bychom zopakovali své Vítězství. Tak tedy dobře. Není náhodou, že v devadesátých takové heslo neexistovalo. V roce 2018 už tu je, ale předním intelektuálům není do legrace, naopak je jim trapně a hořko. Prý je jim hořko hlavně proto, že není čemu se smát.

Rusko roku 2018 u nikoho nežádá potraviny, samo je vyváží. Kolaps státu nepřišel, i když přední intelektuálové předpovídali jeho nevyhnutelnost. Rusko se nezhroutilo do emirátů a oligarchátů vyzbrojených pravými sovětskými tanky bývalé sovětské armády.

Tam, kde podle výkvětu národa mělo zůstat jen divoké pole, je pro ně pobuřující životaschopný stát. Přitom je podle nich natolik zbědovaný, že ani nedokáže zničit své spojence ve vyspělém světě. A když přední země ohleduplně Rusku vyhrožují jadernou válkou, to jen krčí rameny a upozorňuje na vlastní možnosti v této sféře.

Otázka zní: Proč se takové Rusko nelíbí předním intelektuálům, kteří sami sebe považují za nejlepší občany země? Proč místo radosti ze síly země ztrácejí klid a začínají při mnoha příležitostech silně vybuchovat (například po úspěších ve fotbalu)?

Podle mne to vězí v tom, že přední intelektuály nevedla životem žádná politická ideologie, tu oni podle okolností lehce mění. Mají utkvělou myšlenku, že stát a společnost jsou povinni se bát a uctivě poslouchat. K tomu, aby se veřejnost a stát bály a poslouchaly, je nezbytné, aby ve svých vlastních očích byly slabí, hloupí, poražení, zpozdilí (nejlépe beznadějně a navždy), zbloudilí a v životě ponížení, stále chybující. Přední intelektuálové jsou přesvědčeni, že je lidem potřeba odejmout komfort, zbavit je sebevědomí, a aby se báli a poslouchali, tak je topit v hanbě a depresích.

V podstatě jde o psychologickou záležitost a Pozner o tom píše pochvalně a otevřeně.

„Jsem přesvědčen, že činnost novináře k obracení zájmu veřejnosti a moci na problémy, znamená plnit úlohu hlídacího psa, tedy silně štěkat o tom, co je špatné.“

Jinými slovy veřejnost i moc musí stále cítit, že jsou v pozornosti mediální elity. A při jejich štěkotu se vyděšeně krčit.

Z pohledu elitních kritiků vlasti je jakákoliv nálepka na autu, jíž občan Ruska dává najevo moc Ruska, hanebná drzost. Jakákoliv připomínka toho, že Rusko není možno napadnout a přitom zůstat živ, je nechutný hnus. Rusko, které si samo sebe váží, je špatný objekt pro poučování elitními kritiky. Z jejich pohledu je jakákoliv nálepka na autu, kterou občan Ruska dává najevo ruskou moc, hanebná drzost. Jakákoliv připomínka toho, že Rusko není možno beztrestně napadnout, je nechutná. Pokud je Rusko na něco hrdé, musí se mu uměle „navodit pocit studu“. Proto „hlasitý štěkot o tom, co je v Rusku špatné“ slyšíme rok od roku stále častěji.

Je na místě předpokládat, že elitní intelektuální kritici se nějak v chápání povahy země zmýlili. Že Rusko není v etapě eskortování, ale například je karavanou. A jak známo ze rčení, karavana reaguje na štěkot docela jinak.

Převzato z Rusvesna.su

* * *

Porošenko a Západ, aneb Jak ocas vrtí psem

Anton Kaněvskij
6. listopadu 2018

Přízeň Západu a především USA ke každému ukrajinskému politikovi, který se uchází o moc, je značná. Nejtypičtější je historie zahájení a držení u moci Porošenka. Na podzim roku 2013 se jeho obliba pohybovala kolem 1 – 2 procent. Neprojevil se ani nijak zvlášť v průběhu majdanu. Od začátku roku 2014 začaly sociologické služby Ukrajiny zvyšovat jeho hodnocení. Nato následovala senzační aliance s Vitalijem Kličkem, přední osobou všech tehdejších průzkumů, který se vzdal své vlastní prezidentské ambice ve prospěch Porošenka a spokojil se s funkcí starosty Kyjeva. Nyní byl Porošenko v ratingu na prvním místě. Záležitost završila Ústřední volební komise Ukrajiny, která upustila od lustrací staré gardy. Zahraniční pozorovatelé rozlezlí po Ukrajině viděli vše jako čestné a transparentní. Porošenko se stal jediným, ač kompromisním kandidátem Západu. USA by raději viděly Jaceňuka a Německo zase Klička. Brzy bylo vidět rozčarování západních šéfů z nového prezidenta.

Prezidenti USA nijak nestáli o setkávání s ukrajinským prezidentem. Jeho poslední plnohodnotné setkání bylo v září 2014 s Obamou. Dále šlo už jen o „přepadání“ při příležitostech protokolárního fotografování. Ovšem jeho tisková služba to vydávala za skutečná setkání. S Ukrajinou jednal za Obamu viceprezident Biden, a ani on neprojevoval Porošenkovi žádnou úctu. Příkladem je, že „neviděl“ jeho ruku nataženou k potřesení.

Tři audience u Trumpa byly pro ukrajinského prezidenta vyloženě ponižující. Při zasedání RB OSN se nedokázal setkat ani s viceprezidentem Pencem, ministrem zahraničí Pompeem a asistentem prezidenta pro národní bezpečnost Boltonem. Americký ministr obrany ignoroval slavnostní předání dvou hlídkových člunů Ukrajině, na kterém byl Porošenko přítomen. Důvod takového jednání se dá přirovnat k jednání pána se zlodějským a nevýkonným prikazčikem. Takovou taktiku prikazčika, darebáka a šibala, horlivého, ale prospěchářského, si zavedl sám Porošenko.

USA a Evropa po něm rok požadovali, aby poslal do penze generálního prokurátora Šochina. Nakonec jeho místo dostal jeden z jemu nejbližších – Jurij Lucenko. Svoje sliby nebral vážně. Natalija Jaresko, americká občanka, se měla stát podle slibu předsedkyní vlády. Místo dostal Volodymyr Hrojsman, politický „synek“ Porošenka, vytažený z tržiště ve Vinnici.

Jedinou výjimkou je Uljana Suprun, nazývaná Doktor Smrt. Ta již při porušení mnoha ukrajinských zákonů zastává třetím rokem s podporou prezidenta a předsedy vlády úřad ministra zdravotnictví. Porošenkovi nevadí zničení ukrajinského zdravotnictví, plní se vší horlivostí požadavky svých pánů.

Když byl před třemi léty žádán, aby dal dohromady řetězec paralelních protikorupčních struktur přímo řízených USA, aby byl udržen na krátkém řetězu nejen on, ale celé ukrajinské politikum, zdržel jej a klíčový prvek řetězce, Protikorupční soud, dosud není.

I přes veřejnou kritiku přišly se skřípotem zubů tranše. Později to vypadalo, že se nad ukrajinským prezidentem stáhly mraky. To když se přes hranice prodral Saakašvili a přišel se svým mišomajdanem. Po svých obvyklých slibech, které stejně nesplnil, dostal od Západu souhlas s deportací Mišky a rozprášení mišomajdanu. To provedl rychle. Kurt Volker jej dlouho žádal o řešení problémů s „respektováním práva na mírový protest“, jako to před tím žádal Biden od Janukoviče.

Důvodem k toleranci Západu k Porošenkovi je, že každá zvenčí plánovaná změna v Kyjevu hrozí chaosem a krachem současného pomajdanovského režimu. Porošenko to chápe a využívá. Západ zase může využít jarní volby v roce 2019 a zbavit se jej a tím se zbavit i nutnosti počítat s ním po dalších pět let.

Dosud se Petru Alexejeviči daří „držet situaci pod kontrolou“. Důkazem je nedávné rozhodnutí MMF poskytnout Ukrajině poslední úvěr při symbolickém (o 23,5 %) zvýšení ceny za plyn pro obyvatelstvo. Rostou všechny ceny a na zvýšení ceny za plyn o 23,5 % do 31.3. si lidé zvyknou a potom těžko ovlivní průběh hlasování. Pro vládu bude další vývoj výhodný: 1. května skončí topná sezóna, nebudou výdaje na topení plynem a nakonec 1. ledna 2020, po všech volbách i parlamentních, bude lepší doba pro realizaci nepopulárních opatření.

Hlavní politický důsledek „plynové“ historie: V MMF vyhověli Kyjevu a souhlasili se zvýšením ceny plynu v maximálně „úsporném“ režimu (pro ukrajinskou vládu) se zohledněním jejího voličského problému. Nyní bude tranše MMF pracovat pro vítězství Porošenka.

Zůstává otázka, jak daleko může jít taková „ohleduplnost“ Západu. V zájmu zachování moci je Porošenko ochoten učinit cokoliv přímo v průběhu voleb: Právní represe proti oponentům, ještě rozsáhlejší beztrestné výstřelky ze řetězu puštěných nacionalistických radikálů, zastrašování příznivců jiných kandidátů, falšování při sčítání hlasů – to vše se může stát při volbách v roce 2019. Bude zajímavé vidět, jak na to budou reagovat západní pozorovatelé. Zda kvůli pokračování současného protiruského režimu opět zavřou oči a zacpou si nosy.

Převzato z Fondsk.ru