Ukradené výročí. Lidi, nebuďte užitečnými idioty. Expert na geopolitiku ukazuje, co stojí za dnešními protesty proti vládě

Marek Kyncl
17. 11. 2018 ParlamentníListy

„Lidé, nebuďte užitečnými idioty, jako v roce 1989. Za současnými protivládními demonstracemi může být neochota podepsat Globální pakt o migraci, tendr na jadernou elektrárnu nebo válka gangů usilujících o politickou moc, uvádí pro ParlamentníListy.cz geopolitický analytik a právník Marek Kyncl, který dlouhodobě žije v Rusku, ve své zdrcující analýze polistopadového vývoje a současných událostí, ze které tuhne krev v žilách.
Scénáře oslav 17. listopadu v mnohém připomínají dnes již částečně zapomenuté oslavy „Vítězného února“. Komunisté rádi připomínali nezaměstnanost, bídu a další hrůzy první republiky, které stavěli do kontrastu s vymoženostmi jimi řízené socialistické společnosti. Úspěchy socialismu byly v dobovém kontextu přičítány revolučnímu odkazu Ĺenina, Marxe a Engelse, pokrokové roli proletariátu, pevnému ukotvení naší socialistické vlasti v RVHP a nerozbornému přátelství se Sovětským svazem. 
Co se stalo 17. listopadu 1989?

Koncem 80. let došlo ke změně světového geopolitického uspořádání. Sovětský svaz vzdal bez boje veškeré pozice, které si vydobyl vítězstvím v druhé světové válce. Po nástupu Michaila Gorbačova došlo k dohodě mezi sovětskou a americkou oligarchií. Za faktickou demontáž ideologicky odlišného Sovětského svazu byl sovětským nomenklaturním špičkám a představitelům stínové ekonomiky slíben podíl na nevyčíslitelném přírodním bohatství Ruska a Ukrajiny. Beneficiáři této transformace, se později objevili v seznamu nových miliardářů v časopise Forbes a většina z nich je tam publikována dodnes.

Pobočným efektem této gigantické machinace byla unikátní dějinná šance, která se naskytla naší zemi. Československo vyšlo ze zóny Sovětského svazu, aniž by se na našem území nacházely vojenské kontingenty západních zemí. KSČ zůstala bez podpory jak Sovětského svazu, tak i místních elit, které se povětšinou nacházely buď v oblasti stínové ekonomiky a ekonomické kriminality nebo v řadách samotné KSČ. Převrat a nastavení takových podmínek, které by těmto elitám umožnily využít nastalé situace, byl jen otázkou času. Udál se na konci roku 1989 pod názvem „sametová revoluce“. Průběh „sametové revoluce“ byl proveden podle metodiky amerického politologa profesora Massachusettské university Gina Sharpa a Institutu Alberta Einsteina. Finanční a politická podpora byly poskytnuty západními zeměmi – USA, Francií a SRN, které si tím zároveň začaly zajišťovat, aby se Česká republika dostala do jejich sféry vlivu.

Nabytá a ztracená svoboda

„Sbírka osobností, které se dostaly k moci v důsledku zmiňovaných událostí, byla tvořena prominentními členy protikomunistického disentu, tedy úzkou skupinou vesměs dekadentních intelektuálů, napojenou na zahraniční finanční toky, sdruženou okolo Václava Havla, a liberálními ekonomy, spojenými s Prognostickým ústavem a Státní bankou československou. Z této skupiny jmenujme Václava Klause, Josefa Tošovského a Miloše Zemana. Neviditelnou část tvořili představitelé stínové ekonomiky a organizovaného zločinu. Vzhledem k pochybné morální kvalitě těchto lidí se nelze divit, že postupovali povětšinou v rozporu se zájmy Československé republiky. Československá republika se po třech letech rozpadla. Zároveň začal postupný proces kolonizace naší země, za použití tří hlavních prostředků: nevýhodného kursu koruny, zadlužení a likvidace obranyschopnosti,“ popisuje Kyncl.
Nevýhodný kurs koruny

Nevýhodný kurs koruny byl osvědčeným prostředkem k ekonomickému vysátí. Naše země se s tímto mechanismem setkala poprvé za protektorátu, kdy byl kurs naší měny uměle snížen vůči říšské marce na 1:10, ačkoliv reálný kurs odpovídal paritě 1:6. V protektorátu vedl tento manévr k vydrancování majetku německými okupanty. Kurs porevoluční koruny byl vůči německé marce ustanoven na 1:18 oproti reálnému kursu 1:10 a ekonomický efekt byl analogický jako za druhé světové války. Pouze nástroje byly méně viditelné a sofistikovanější.

Pro ilustraci vyjmenujme dva: nevýhodný kurs byl doprovázen nevídaně vysokými úrokovými sazbami, jež dosahovaly až 24 procent v situaci, kdy se česká ekonomika otevírala zahraničnímu kapitálu. V podstatě to při stabilním kursu znamenalo, že finanční spekulativní investoři získávali od českých pracujících obrovskou rentu. Druhým nástrojem byla faktická možnost výhodné koupě investičního a nemovitého majetku včetně infrastrukturních objektů.

Autorem měnové politiky byla dvojice Klaus a Tošovský. Josef Tošovský se coby guvernér ČNB zasloužil ještě o jeden symbolický, ale o to tragičtější akt – prodej českého zlatého pokladu, který ve ztenčeném měřítku přežil nacistickou okupaci a druhou světovou válku. Ztenčen byl o poplatky, které naše země musela zaplatit Velké Británii za podíl na osvobození. „Josef Tošovský zlato prodal v době, kdy bylo na historicky nejnižší ceně a v portfoliu aktiv jej vyměnil za pochybné portfolio dluhopisů. Za věrné služby na rozkradení Československa byl později odměněn pozicí ředitele v Bance pro mezinárodní vypořádání,“ připomíná Marek Kyncl.

Zadlužení

Zadlužení je důsledkem struktury příjmů státního rozpočtu, jež byla ustanovena počátkem 90. let Václavem Klausem, zprvu ve funkci ministra financí a později ve funkci předsedy vlády. Tato struktura byla vytvořena v souladu s doporučeními MMF, podle tzv. Washingtonského konsensu. Její podstatou bylo přenesení větší části daňového břemene na pracující, snižování daní z příjmu právnických osob a osvobození příjmů z renty od daňového zatížení. Ve výsledku je práce zdaněna podobnou sazbou jako cigarety či alkohol. Naopak např. příjmy z prodeje akcií byly ještě donedávna (za určitých předpokladů) od daně zcela osvobozeny. Tímto způsobem byla vytvořena politická podpora pro hesla o nutnosti snižování daňové zátěže, jež nakonec vedla k trvale deficitnímu státnímu rozpočtu. Důsledkem je veřejný dluh ve výši neuvěřitelných 1,7 bilionu korun. Dokonce i při nynějších rekordně nízkých úrokových sazbách, činí jenom náklady na jeho úroky okolo 40 miliard ročně.

Zadlužení představuje především politické riziko. Státní dluh je, v podstatě, nesplatitelný a ekonomický život státu závisí na ochotě, především zahraničních institucí, refinancovat deficit a splátky předchozích dluhů. Česká republika je vystavena stále rostoucímu nebezpečí vydíratelnosti v případě, pokud bychom chtěli učinit nepohodlné politické rozhodnutí – například nadále odmítali přijmout migranty z Afriky, rozhodli se pro vystoupení z NATO, EU či některé mezinárodní smlouvy.

Likvidace obranyschopnosti
Likvidace schopnosti obrany naší země je nepřímým důsledkem vstupu České republiky do NATO v r. 1999. Připomeňme si, že NATO bylo založeno v roce 1949 jako vojenská aliance proti SSSR a spřáteleným zemím. Po rozpadu SSSR se proměnilo v organizaci, podporující politické a vojenské zájmy USA a zajišťující odbyt vojenskému průmyslu. Česká armáda byla po roce 1989 v podstatě rozpuštěna, a to málo, co z ní zbylo, bylo proměněno v expediční sbory, logisticky podporující vojenské operace USA, na kterých nemá Česká republika žádný vlastní politický zájem.

„Tyto operace mají, bohužel, útočnou povahu a naši vojáci se tak podílejí na přepadávání cizích států. Vojenskou operaci obranného charakteru nevedlo NATO ani jedinkrát za celou dobu své existence. Za připomenutí stojí Irák, kde si útočná válka USA, na které se naše armáda, bohužel, podílela, vyžádala okolo 1,2 mil. mrtvých, statisíce raněných a hospodářskou destrukci země. Stejně tak není pro naše vojáky čestnou služba v Afghánistánu, který nás ani USA a jejich spojence nenapadl. Boj proti terorismu v Afghánistánu je směšným odůvodněním, jednak proto, že terorismus v Afghánistánu USA samy organizovaly a podporují, a jednak proto, že proti terorismu by bylo zapotřebí bojovat především se Saúdskou Arábií a Pakistánem. Obě tyto země jsou však našimi spojenci.

Mnohem horší, než poskvrněné ruce našich vojáků, je skutečnost, že …..  (celý text najdete ZDE)