Čertova hromada a požáry na Champs–Elysées

Na druhém obrázku se náhle sloupec pytlů nebezpečně vyhoupl, až tam nahoru, kam již ani nedohlédneme, slyšíme jen hlas: „Takto je to lepší!“ Chudáci na druhé misce jsou na tom ještě hůře, klesli a jejich volání o pomoc nikdo neslyší. Uvážíme-li, že tuto karikaturu neuveřejnily Corbynovy labouristické noviny ani jiný levičácký tisk, ale tradiční anglický měsíčník, který vychází již již roku 1834 a ztělesňuje tradiční, nikoliv z řetězu spuštěný neokonzervativní systém globalizace (neocon), pak tím víc oceníme tento útok na sociální nerovnost. Karikatura připomíná, že zhora, z míst, kde se tvoří světový ekonomický a politický řád, jsme se již dost naposlouchali ujištění, že přece jen je třeba s tou nerovnováhou něco dělat. Byla to právě paní Christine Lagardeová, od roku 2011 ředitelka Mezinárodního měnového fondu, která v roce 2014 varovala před nerovností jako „největším nebezpečím světa“. Co pro to udělala, aby se toto nebezpečí zmírnilo, a misky vah se aspoň o poznání naklonily ve prospěch chudých? Co pro to udělali ostatní pánové a dámy pevně usedlí na pyramidě žoků peněz? Jak na tu nebezpečnou situaci reagoval prezident Trump, americký miliardář, který jako mafiánský bos hlídá zisky svého klanu? Škrtem pera zvýšil příjmy nejbohatších idí ve Spojených státech a podpisem pod daňovou reformou si jen na svou vlastní hromadu přihodil hezkých pár pytlů. Čím se nový francouzský prezident Macron, vyškolený jezuity a Rotschildovou bankou, zasloužil o zlepšení životní úrovně svých občanů tam dole na nevýhodné misce vah? Odpověď nepotřebujeme – stačí sledovat poslední zprávy z Francie. Macrona mnozí volili proto, aby zabránili radikálům zprava a zleva dostat se k moci, a také proto, že v něm viděli politika, který začínal jako poradce prezidenta Hollanda a v roce 2012 získal v jeho vládě ministerské křeslo. Macronovi, autorovi magisterské práce o Machiavellim, zřejmě nedalo mnoho práce vyměnit tehdy místo u Rotschildů za post v levicové vládě. Zapomněl ovšem, že ho nevolilo 48 % voličů a že jeho reformy narazí na odpor. Lidé nemohli přehlédnout, že prosadil daňovou úlevu nejbohatším (ani pařížské nepokoje ho nepřiměly, aby tuto miliardářskou daň obnovil) a že styl jeho vlády neodpovídá volenému zástupci lidu, jak zní demokratická formule, ale spíš autoritáři, který je si vědom historické hodnoty svého postu a zájmů bohatých.

2 Rozsah poznámky nedovoluje pouštět se do rozboru komplikované politické a sociální situace ve Francii (v širším smyslu i v jiných západních zemích), ale několik poučení, která plynou z povstání „žlutých vest“, můžeme zaznamenat. 1/ Francouzská hospodářská a politická krize je důsledkem nezadržitelného prohlubování sociální nerovnosti. 2/ Jde o kardinální krizi demokracie. Protestující zřeteleně dávají najevo, že na politické a parlamentní scéne nevidí nikoho, kdo by hájil jejich zájmy, šmahem se vyslovují proti celé vládní elitě. Macron je pro ně mužem bankovního kapitálu. Proto se fasády více než dvaceti bank v centru Paříže staly terčem útoku. 3/ Hnutí „žlutých vest“ nereprezentuje hladovějící masy, ale miliony pracujících, kterým zhoršující se hospodářská situace snižuje životní úroveň nad snesitelnou míru. Když mi bylo 8 let, viděl jsem ve vsi na Žitném ostrově protest bezzemků, kteří nesli maďarský nápis: “Dejte chleba!“ V dnešní komplikované situaci v kapitalistických městech bývá rozbuškou hněvu i taková „vedlejší“ záminka, jako je zvýšení ceny pohonných hmot. 4/ Světová banka vydala v těchto dnech optimistickou zprávu, že se podařilo výrazně snížit počet hladovějících lidí. Takové statistiky nic neříkají o tom, že lidé v různých zemích světa mají různou míru odolnosti vůči zhoršujícícm se životním podmínkám. Nepovažujme denní spotřebu člověka vyjádřenou v dolarech za spolehlivé kritérium snesitelné životní úrovně. Lidé, kterým daňová a fiskální opatření vlády ze dne na den zničí pracovní jistotu, ohrozí jejich řemeslo a skromné živobytí, uvrhnou rodinu do tíživého a nedůstojného stavu, ostře cítí společenskou nespravedlnost. Vědomí, že příjmy nejbohatších lidí se téměř mechanicky, nezávisle na krizích a propadech burz, neustále zvyšují, probouzí v nich těžko potlačitelný hněv. 5/ Násilí, které doprovázejí protesty „žlutých vest“, nepadá jednoznačně na jejich hlavu. Podle profesora Koukolíka v každé společnosti se najde několik procent deprivantů, kteří násilí vyhledávají. Ve velkých masových shromážděních nacházejí mimořádné uspokojení, proto se jich sejde větší počet. Nebezpečné je druhotné, obranné násilí vyvolané drastickými zásahy policie – ty otevírají nebezpečný circulus vitiosus, ďábelskou spirálu, která stupňuje neřešitelnost situace. Lidové hnutí vyvolané spravedlivými protesty nelze posuzovat prizmatem škod a počtem notorických kraválistů a násilníků. Politik, který v dané situaci není s to rozlišit účel a prostředky, cíl a přidružené škody, může se dočkat protestů ještě větších a ještě horších. 6/ Odborníci, znalci dnešního stavu globálního kapitalismu, konstatují, že nápravu nerovnosti nelze očekávat od majetníků a podnikatelů, kteří od dob Reaganovy ekonomické reformy sami určují vztah mezi kapitálem a prací. Nápravu může přinést jen silná politická vůle opírající se o racionální rozbor systému, o němž již podle posledních statistik pochybuje 50 % Američanů; v evropských zemích se tento počet zvyšuje tou měrou, jakou je zasáhla velká krize roku 2008. Ve Francii 75 % lidí sympatizuje s protesty „žlutých vest“. Nejdůležitějším výsledkem jejich povstání by byl impuls, který by pomohl založit a uvést do aktivity politickou sílu a vůli ke změně systému neschopného zapřáhnout technickou a výrobní aktivitu do služeb všech občanů, nejen těch nahoře na pyramidě hospodářské a politické moci. Ale najde se taková politická vůle? Dovolí ti nejbohatší nahoře na pyramidě, kteří si rádi navlékají bílou vestu demokracie, aby se krize řešila nejen odvoláním necitlivých reforem a přikládáním hojivých náplastí na nejhorší rány, ale důkladnou revizí samého základu, na němž stojí samy váhy nerovnosti?

3 Při psaní článku mě napadly dvě poznámky, které nepřímo osvětlují některé jeho pasáže. První se týká paní Lagardeové a vzbuzuje zvláštní asociace. Tato dáma, která se již dlouhou dobu pohybovala na nejvyšších postech hospodářské politiky i v oblasti práva, byla v roce 2016 soudem odsouzena za zanedbání péče o státní peníze; šlo o sumu 403 milionů eur v složité arbitrážní kauze. Přesto se vězeňskému i finančnímu trestu vyhnula, všechno jí prošlo, měla dost vysoce postavených zastánců. Asociace, o které jsem se zmínil, se týká naší domácí kauzy, která je vedle čtyř set milionů eur nepatrná: v případě Babišova Čapího hnízda jde o částku 50 milionů, která již byla uhrazena, a soud předsedovi vlády dosud žádnou vinu neprokázal. Obrovský humbuk kolem naší malé kauzy kontrastuje s neuvěřitelnou shovívavostí úřadů kolem mamutí kauzy ve Francii. Jak je možné, že ani rozhodnutí soudu za spoluúčast při finančním prohřešku nezabránilo obžalované, aby pokračovala v jedné z nejprestižnější funkci světového finančnictví? Nebyla to jedna z kapek do poháru trpělivosti francouzské veřejnosti, který dnes přetekl a zaplavil luxusní Champs–Elysées?

Druhá poznámka nás zavede do míst, která s nepokoji ve Francii na první pohled nemají nic společného. Declan Walsh, reportér New York Times v Sana, hlavním městě Jemenu, uveřejnil fotografii sedmiletého podvyživeného děvčátka, které několik dní po uveřejnění zprávy zemřelo. Reportér prožívá trauma – jeho povinností je podávat zprávy, trpí tím, že nemůže pomáhat, čtenáři jsou zděšeni a chtějí po něm nemožné. Nevím, zda jejich rozhořčení vyvolala také reportérova zpráva o tom, že ve městě a okolí, kde umírají tisíce podvyživených dětí i nemocných, není nedostatek jídla, v obchodech a hotelích dostanete, co potřebujete – máte-li ovšem dost peněz, nenacházíte-li se náhodou na nevýhodné misce vah. V Jemenu probíhá povstání, které se snaží bohatá Saudská Arábie s pomocí americké a britské vojenské asistence stůj co stůj potlačit. Jako důvod války se uvádějí náboženské, etnické, státní zájmy. Ale za tím vším se otevírá něco horšího a podstatného – obludná tlama sociální nerovnosti. Škoda, že ti chudí v Jemenu nepovstali, nemohli povstat, aby pod vedením žlutých nebo zelených hájili své zájmy. K velké bídě tohoto světa patří, že ochránci sociální nerovnováhy vždy najdou nějakou záminku k rozpoutání nenávisti pod falešnými důvody. A lidé dole na tento trik, bohužel, často skočí. Porošenko, prezident Ukrajiny, oligarcha, v úvodníku v NYT (7.12.) volá Západ do zbraně proti Rusku. Jde mu o to udržet si výhodné místo, prodává strach a mocní lidé v zelených i skrytých uniformách to rádi slyší – dostanou z veřejných peněz ještě více dukátů. Mnozí nešťastníci na dolní misce svěsí hlavu – když jde o demokracii, svobodu, národ, stát, nedá se nic dělat!

Tak to na světě chodí. Čert snáší na tu větší hromadu.