Čistě ukrajinské paradigma. Zlodějský sjezd a rozkol v zákonu

Avatar
Původní autoři

Rostislav Iščenko
13. 12. 2018 ukraina.ru
Porošenko oznámil, že 15. prosince se uskuteční tzv. sjednocující koncil ukrajinské místní církve. Tento koncil je již nazýván “zlodějským sjezdem”. Sjezdem proto, že koncil je církevní záležitost, ale společenské organizace, jakými jsou de facto sekty rozkolníků, se mohou v lepším případě shromažďovat na sjezdech. Zlodějským (воровской) může být tento sjezd nazván na základě starodávného významu tohoto slova, kdy se zlodějem nazýval zločinec, který konal proti státnímu a společenskému systému, na rozdíl od “tať” – kriminálního zločince. Takže, v překladu do současného jazyka jde o tlupu pučistů, kteří se pokoušejí provést církevní převrat, dokončit případ, který před 26 lety zahájil Michail Denisenko, který se nazývá ” patriarchou Filaretem”.


Při hodnocení perspektiv tohoto počinu kolegové zcela oprávněně poukazují na to, že síly, které jsou do něj zapojené: Porošenko, jeho administrativa a Bezpečnostní služba Ukrajiny na jedné straně, ukrajinské rozkolnické sekty UAPC (Ukrajinská autokefální pravoslavná církev) a UPC KP na straně druhé, a pokoušející se o status učitele rozkolu patriarcha Bartoloměj se svým sídlem Fanarem, na třetí, se tak zamotali do lží, že se navzájem oklamali a ocitli se v obtížné situaci.

Za prvé, Porošenko ani s pomocí SBU nedokázal donutit hierarchy UPC MP, aby se zúčastnili zlodějského sjezdu v dostatečném počtu. Na tom trval Bartoloměj, který v zoufalství nejen napsal hulvátský dopis metropolitu Onufrijovi, ale také obsah tohoto dopisu zveřejnil, čímž navíc posílil averzi vůči své politice světového pravoslaví, pro které je metropolita Onufrij mnohem váženější osobou, než patriarcha Fanaru (v Konstantinopoli).

Za druhé, namísto autokefálie, o níž snili ukrajinští rozkolníci, je Konstantinopol jednoduše vyhlásila za své podřízené s velmi omezenými pravomocemi. To znamená, že na rozkolnické věřící si kromě “patriarchy Filareta” a “metropolity Makaria” nyní činí nároky i Bartoloměj, který je stále uznáván za patriarchu Konstantinopolského. Situace s poměrem “patriarchů” a věřících začíná připomínat situaci v ukrajinském námořnictvu, kde je již dlouho víc admirálů než lodí.

Za třetí, UAPC a UPC KP se nebyly s to mezi sebou dohodnout na podmínkách sloučení. Na jedné straně to usnadňuje diktaturu Konstantinopole, na druhé straně to zpochybňuje životaschopnost sjezdu.

Za čtvrté, ve snaze odstranit ze hry Filareta jako hlavního uchazeče o zvolení vůdcem nově vytvářené “církve”, absolutně nepřijatelného pro tuto funkci pro Fanar, se “šikovným kyjevským aktérům” podařilo ztratit kontrolu nad situací v tzv. Kyjevském patriarchátu. Nyní není jasné, zda se Filaret zříká boje o post hlavy nové struktury a místo sebe nominuje nastrčenou postavu nebo zda bude bojovat, a také zda stále ještě kontroluje většinu svého “episkopátu”.

To všechno dává některým kolegům právo, aby se optimisticky dívali do budoucnosti, chichotali se vychytralým Ukrajincům a Řekům, kteří navzájem doběhli sami sebe, a také bezradnému Porošenkovi, který byl prakticky, jako aktivní postava, odstraněn ze hry, kterou právě on začal kolem tomosu.

Z našeho pohledu by bylo nejen předčasné se radovat, ale také nerozumné. Naopak, je třeba se připravit na těžké časy a kruté pronásledování ukrajinského pravoslaví, které bude spojeno s protiruskými ozbrojenými provokacemi.

Kolegové zcela správně poukazují na patovou situaci, do níž se Porošenko, Bartoloměj a ukrajinští rozkolníci sami vehnali. Všichni ztrácejí hodně v důsledku hry na autokefálii, ale nedostávají to, co chtějí. Požadovanou pro každého z nich je likvidace UPC MP a zavedení kontroly nad jejími věřícími. Filaret a Makarius to potřebují pro získání kanoničnosti (uznání jejich struktur pravoslavným světem), Porošenko se zaměřil na využití agitačních možností církve ve volební kampani. Pro Bartoloměje je zlodějské obsazení cizího kanonického území a legitimita rozkolu cestou k pravoslavnému papežství, o čemž již dlouho hlava Fanaru sní.

Hlava UPC MP Nejsvětější metropolita Onufrij odmítl jakékoli kompromisy s rozkolníky a podařilo se mu udržet nestabilní část svého episkopátu před nerozvážnými kroky. Kromě toho přiměl rozkolníky, aby předem odhalili karty a ukázali všem, že jejich “lákavé” návrhy jsou jen krásným obalem, pod nímž jsou lži a prázdnota.

Ale co dál? Odmítne kompromisy někdo z účastníků aféry se zlodějským sjezdem kvůli zugzwangu, do něhož je vehnal metropolita Onufrij, který nevzdoruje zlu násilím?

Ne, nikdo neodmítne. Není pro ně cesta zpátky. Každý z nich vsadil na kartu s autokefálií vše, co měl. Každý z nich potřebuje alespoň zdání vítězství. Zdá se, že kdyby se podařilo zlomit UPC MP, všechny ostatní problémy by se vytratily. Přinejmenším klášterů s farníky a biskupských kazatelen musí být dost k uspokojení těch nejnáročnějších ambic. Navíc bude vyřešena hlavní otázka – autokefálie může být vyhlášena, ale problém jejích skutečných parametrů se bude řešit v bratrovražedném boji už za chodu. Nepřátelství vůči UPC MP nyní sdružuje ukrajinské rozkolníky, Fanar (Bartoloměje) a Porošenka stejně, jako nepřátelství vůči Janukovičovi sjednocovalo nesourodé síly prvního a druhého majdanu, které se navzájem nenáviděly.

Hlavní problém a hlavní nebezpečí spočívá v tom, že všichni, kteří měří ostatní podle sebe, věří, že v konečném důsledku je síla rozhodující argument. Pokud se problém nevyřeší, je třeba jednoduše použít více násilí, tlačit s větší krutostí. Nepomohlo přesvědčování, je nutno přejít k výslechům, pak k věznění, potom k politickým vraždám, a potom i k masovému teroru. Stejně není kam ustupovat.

Všechny předchozí akce Porošenka a Fanaru svědčí o tom, že když se dostanou do slepé uličky a nemohou jednat v právním (kanonickém) rámci, snadno vystupují za hranice práva, a to jak státního, tak i kanonického, a nakonec se spoléhají na donucovací aparát. Bartolomějův dopis metropolitu Onufrijovi je vlastně ultimátum, vyžadující kapitulaci a vyhrožující represemi v případě odmítnutí. Zároveň všichni chápou, že Bartolomějův názor na zákonnost jak existence UPC MP, tak i její hlavy Nejsvětějšího Onufrije nikoho nezajímá, dokud se nemůže spoléhat na donucovací aparát ukrajinského státu. Bartoloměj jasně uvádí, že vůči těm, kteří se mu nevzdají, Porošenko bude uplatňovat represe. No a jak “galantní” a “jemní” jsou balvani SBU a marginální “patrioti” Ukrajiny, to jsme se za pět let nadívali dost.

Není pochyb o tom, že UPC MP nepřistoupí na kapitulaci. Není pochyb o tom, že Porošenko, Bartoloměj a jejich komplici použijí sílu, aniž by se zastavili před krveprolitím. Není pochyb o tom, že když budou zdůvodňovat své zločinecké činy, pokusí se vyhlásit UPC MP za “pátou kolonu Kremlu”, kvůli čemuž půjdou na jakékoli provokace. Otázka spočívá pouze v tom, kdy bude odstartována silová etapa “donucování k tomosu” (před nebo po zlodějském sjezdu) a jak rozsáhlé bude krveprolití. No a ještě není jasné, zda se někdo z ukrajinských politiků odváží, alespoň z kořistnických zájmů (čelení Porošenkovi), otevřeně vystoupit proti rozkolníkům pučistům na podporu církve a zákona.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová