18. 12. 2018
Nová republika si dovoluje svým čtenářům doporučit zajímavou četbu z per, či spíš z klávesnic, našich autorů – spisovatelky Lenky Procházkové a básníka Karla Sýse.
…Stala se jím letos na podzim vydaná kniha s verši básníkovými, nad nimiž nakukujeme do špeluněk a výčepů, do tváří lehkonohých pinglů a skalních štamgastů, za výstřih servírky a pouze ne mezi účtenky. A jistě, také slavná EET se dá zachytit aparátem, ale neřekl bych, že se Mistr Dostál zrovna o to někdy snažil. Ostatně není již dvacátník, dělá fotky drahná léta a začínal s tím v časech, kdy se o žádné elektronické evidenci ještě nemohlo vědět. Natož pak mluvit – nade stoly hospod. Ostatně by podobné pábení nebylo tím pravým ořechovým, anebo já o tom pochybuji……
….Snímků, a to výhradně černobílých, najdeme v publikaci celkem 78 a v nich zakleté slastné polibky i „chlast“. Slovo mají taky biliár a lízaný mariáš. Méně tanec; zato žhnoucí hroty cigaret ano (ač se proti nim nyní brojí). V knize objevíme neméně než čtvero „tahacích“ harmonikářů i se songy na rtu, dojde i na nějaký ten gáblík a řeči lidí jako bychom slyšeli. Vidíme pak do místností, ještě než se pouklidí, a prohlížíme si fasády. Tady sedí pes a zde je na člověku patrná obezita. Je-li někdo falešný, je to vždy také člověk, nikoli foto; nicméně i faleš lidská mizí s každým douškem. A chcete spatřit zlatou Prahu, anebo do sebe házet taky pitivo krapet tvrdšího charakteru? Žádný problém.
„Včas zazdít prcka,to je oč tu běží
vhodnějších rozkoší nalezneš stěží,“
„Je třeba vyříkat si všechno smutné
než vyjdou kalhotky nad obzorem sukně.“
„Každý lok může být poslední
každému opadne pěna dní.“
Román o Janu Palachovi zachycuje krátký, ale o to pohnutější úsek našich národních dějin – šest měsíců od srpna 1968 do ledna 1969. Děj románu začíná příjezdem sovětských tanků 21. srpna 1968 a podrobným líčením Palachovy činnosti a prožitků v prvním týdnu okupace. Na postavě studenta Filozofické fakulty zachytila autorka vzepětí celonárodního odporu proti okupaci, hluboký prožitek naděje, solidarity, ale možná i iluzí o vzdoru vůči hrubé síle a danépolitické „realitě“. Po nečekaném úspěchu celonárodní rezistence však přichází po několika dnech faktická kapitulace tehdejších politických vůdců v podobě podpisu tzv. moskevského protokolu. Jejich postoj způsobí postupnou deziluzi, je předzvěstí prohry, dalších osobních kapitulací, nastupující normalizace…
Autorka sleduje příběh Jana Palacha i v následujících měsících, přičemž kombinuje prosté líčení s fiktivními deníkovými zápisy. Čtenář je tak svědkem Janova zářiového pobytu ve Francii, návratu domů přes Mnichov, postupného odcizení ve vztahu k přítelkyni Evě, ale zejména jeho vnitřní snahy zůstat věrný sobě samému a vytrvat v odporu. Posledním velkým protestem proti novým pookupačním poměrům se v roce 1968 stala listopadová stávka vysokoškolského studentstva. Za podmínek cenzury tisku a šířící se rezignace však nemohla dosáhnout žádných cílů, a teprve po ní dospívá Jan Palach postupně k rozhodnutí, že pro něj jediný způsob, jak pokračovat v boji, je vyburcovat národ vlastním sebeobětováním.
Výsledkem je neobyčejně čtivý strhující příběh, jakýsi moderní hrdinský epos, který zaujme především mladé čtenáře. Knihu však ocení i Janova generace, protože je to první román, který byl o studentech a jejich statečnosti během srpnové invaze a pak při vysokoškolské listopadové stávce napsán. Jména a nastíněné charaktery vedlejších postav (Janových kolegů, kamarádů, všetatských sousedů atd.) jsou však z pochopitelných důvodů fiktivní. Jména a charaktery politiků jsou autentické, stejně tak i chronologie a zvraty srpnových událostí.
Součástí knihy je Dodatek, v kterém autorka ozřejmuje své oficiální i neoficiální prameny a zamýšlí se nad klíčovou otázkou o skupině dobrovolníků. V Dokumentech je kromě fotografií zařazen i text výzvy Dva tisíce slov Ludvíka Vaculíka, který je v příběhu několikrát zmiňován.
Viva la revolución Překlad španělského titulu této knihy Ať žije revoluce! lze pokládat za ústřední téma všech ve svazku otištěných dramat. „Revoluce“ hraje roli již v Procházkové komorních hrách, jejichž hrdinky – v některých případech i hrdinové – se snaží vymanit ze zavedených stereotypů (to se týká her Léčba šokem, Cizí žena, Milostiplná, Stará Bela, Mafián a Komár, ale též her Exitus a Kain nebo Ábel?). Revoluci coby obrat mocenských poměrů pak reflektují především dramata Čtyři ženy Alexandra Velikého znázorňující „slabé místo“ Alexandrových výbojů, Rozhovor v Moskvě a El Comandante související s okupací Československa v roce 1968, zatímco v ostatních zde předkládaných dílech je revoluce traktována spíše jako ironický nebo dokonce hořký výsledek úsilí o společenskou změnu: Ať žije fronda! „dramatizuje“ intriky šlechty z Dumasových Třech mušketýrů, Celebrita a Viva la Revolución! zachycují jisté zklamání ze sametové revoluce v roce 1989.
