Podprsenka a světová revoluce

Avatar
Původní autoři

TARAS2
15. 12. 2018
V dobách nedávno minulých, kdy mě ještě bavilo tvořit cosi jako čuch od literatury, jsem napsal podle skutečné události povídku. Odehrávala se v dávnověku, na kolejním pokoji zvaném šesterák, kde si po zhasnutí mladí pánové ještě chvíli povídali. Oblíbeným vypravěčem byl budoucí bard české literatury, genderem dnes nenáviděný, který dal jednou k dobru příběh z prázdninové brigády.


Údajně dělal závozníka, měli Ostravu a zpět na dva dny, řidič zalezl na ubytovně ČSAD do pelechu, on se vydal do víru nočního prašného velkoměsta. Sbalila ho zralá panička, přitáhla domů, když přišla z koupelny, on se už rozvaloval nahatý na posteli, na zádech, v očekávání věcí příštích. Já to tady nemohu natahovat, ale budoucí veršotepec barvitě líčil podrobnosti o tmavém kudrnatém trojúhelníku hned pod okrajem průsvitné košilky, a ty dvě nádherné, trošičku prohnuté ale jinak pěkně špičaté kozičky, které už prý asi ledacos zažily; vzrušiví posluchači vztyčili stany, někteří větší, někteří jenom takové křivé nouzovky.

A jak se blížila k posteli, ruku za zády, obličej se jí z půvabného jakoby švihnutím kouzelného proutku změnil na nenávistný, jako tvář mylady na té krásné knižní ilustraci, když se vrhala na ďArtagnana. Ruka ostravské mylady se vynořila ze stínu, také svírala kuchyňský nůž, ostří se zablesklo a ta mrcha bodla, směrem do podbřišku. „Ale já jsem se stačil ještě otočit na stranu, na břicho, takže mě zasáhla úplně dolů, pod záda,“ pravil přiškrceným hlasem básník, tak dlouho po události a ještě ho to bralo.

Dramatická pauza, v pokoji ticho, a on naprosto věcným způsobem dokončil: „A od tý doby mám prdel na dvě půlky.“

Jak jsem koupil, tak prodávám, dostal prý deku. Je to starý fór, ale posluchači byli mladí, takže na to skočili.

Dnešní svéprávní občané skáčou na podobný trik: Zeman s Babišem prý – místo aby spojovali a tmelili – štěpí společnost, rovněž na dvě půlky. Logika věci ale říká, že pokud se dvě poloviny od sebe oddělují, musí za každou stát opačně působící síla, takže za štěpení samozřejmě mohou i jejich odpůrci. Ti ale neštěpí, tvrdí kavárna a žumpálisté.

Rozdělení společnosti je ale fakt, který dokreslují výsledky voleb po celou dobu trvání České republiky. 1993 až 1998 pravice, do roku 2006 cosi jako levice, do roku 2013 pravice, až dodnes cosi jako levice. Polovinu ruského kola obsadily jakoby pravičáci, druhou polovinu jakoby levičáci – a kolo se točí. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Cosi jako levice říkám proto, že ČSSD se přímo prostituovala – s výjimkou první Zemanovy vlády, ta to dělala nepřímo – s různými pravičáckými skřety typu US a KDU, pak s ANO, což jí nakonec stálo krk.

Komplikováno tím, že když k volbám přijde šedesát a více procent voličů, vítězí levice, když přijde pod čtyřicet procent, vítězí pravice. Pravičáci jsou v menšině, ale zato k volbám přikulhají i jejich dědové a na vozíkách dovezou prababičky, jsou od přírody takoví odporně činorodí.

Dělení na levici a pravici podle vztahu ke kapitálu je věčné, byť by se jej dnes pravice pokoušela zamlžit, zapřít, poukazováním na neomarxismus, který však vyšel z jejich nápadů, na což jim hlupáci skáčou a melou to po nich. Tohle zásadní dělení se odráželo svého času i v diskuzích na sítích, kde byly střety poměrně drsné, ale pořád se mezi pravičáky našli relativně rozumně a věcně debatující lidé.

Z racionální diskuze o pravolevém vidění světa a o rozporech v něm pak rozumní pravičáci někdy okolo roku 2008 odešli, poté, co se ve finanční krizi v plné nahotě prokázal protilidový charakter současného neoliberálního kapitalismu a zhovadilý, svinský, zlodějský, korupční a zločinný charakter jejich vlád, Topolánkovy a poté Nečasovy. Co by asi chtěli obhajovat a jak, já se jim ani nedivím.

Sem na můj blog mají volný vstup (s výjimkou dvou patologických rozvracečů) a já je občas vyzývám, aby přišli a předvedli zde své mantry – a obhájili je v seriózní debatě. Hic Rhodus, hic salta! Ale oni nechodí, bojí se, nemají argumenty, když nejenom u nás, ale všude na světě globalismus a neoliberalismus prohrávají, přestože jsou obloženi a chráněni jimi ovládanými médii. Poslední příklad – Francie.

Oni to totiž přepískli: po pádu nepřítele na život a na smrt, komunismu, si mysleli, že mohou všechno. Bohatci znásobili zisky, zatímco lid zaměstnanecký v příjmech stagnoval, pokud nešel dolů. Bohužel se k buržoasii a jejím parazitárním nezpůsobům připojila i jistá část tzv. inteligence, manažeři, právníci, lékaři. Podmínky pro vykonávání běžných profesí se ale zhoršily o jeden řád, existenční nejistota, deprese, vyhoření a žaludeční vředy ovládají scénu.

Ačkoliv se díky rozvoji vědy, techniky, obchodu a organizace práce vytvořily v západní společnosti podmínky pro spokojený a blahobytný život pro všechny, dnes téměř neviditelná třída kapitalistických parazitů svou nenažraností a daňovými zlodějnami vytváří trvalý deficit v prostředcích na sociální účely, státy se zadlužují aby utlumily třídní střet, parazité kupují ostrovy. Zdá se, že pro odvrácení hněvu mas jsou vlády (v područí vojenskoprůmyslového komplexu) schopny vyvolat i světovou válku! Tak daleko došla ve své amorálnosti a zvrácenosti současná kapitalistická společnost.

Toto (a nikoliv Zeman či Babiš) je důvodem současného štěpení společnosti, hněv lidu je sice stále ještě kanalizován konzumerizmem, pivními slavnostmi, televizními seriály a počítačovými hrami, pravičáci stále drží rozhodující pozice v ekonomice a ve státní správě, ale zároveň se zdá, že se blíží den, kdy, jak pravil slezský bard, zúčtujem spolu!

Nebo, jak by řekl bard z kolejního pokoje, prdne to. Jako když se urve ramínko od podprsenky.