Sílící hněv Tomáše Halíka

Avatar
Původní autoři
Mojmír Grygar

Mojmír Grygar
26. 12. 2018
1. Od kněze a teologa, zamýšejícího se o Vánocích nad situací naší společnosti, bychom čekali laskavá slova povznesená ve sváteční atmosféře nad nenávist a hrubost české dreyfusiády, která postihla naši veřejnou sféru již od prvních přímých prezidentských voleb a dosud na své síle nic neztratila. Tomáš Halík se, bohužel, již od prvních slov své úvahy Stoleté dědictví nás všechny zavazuje (Lidové noviny 22.12.) nezdržel nenávistného tónu politické propagandy. 


Hned na začátku varuje naši netečnou veřejnost před „nejnebezpečnější hrozbou pro náš stát“, kterou představují lidé „sedící na samém vrcholku“ moci. Námitku, že Zeman a Babiš byli zvoleni a opětovně potvrzeni ve svobodných volbách, Halík s inkvizitorsky zamračeným obočím odmítá. Aby svému nesmyslu dodal váhu, říká, že Hitler i komunisté se také dostali k moci „cestou demokratických voleb“. Již sama analogie Zeman – Hitler, Zeman – Gottwald je na pováženou a svědčí o tom, že autor si historickou zkušenost hrubě přizpůsobuje svému záměru. Není pravda, že to byly demokratické volby, které umožnily Hitlerovi dostat se k moci. V letech 1932–1933 ozbrojené složky Hitlerovy strany ovládly ulice měst a rozpoutaly nevídaný teror, kterému padly za oběť stovky odpůrců režimu. Nacistickým úderkám pomáhaly i policejní a soudní orgány Třetí říše, jež byla založena 4. ledna 1933. Hitlerovo uchopení moci nemá s demokraticií nic společného. K první popravě tří politických odpůrců nově založeného Hitlerova státu došlo 8. května 1933 – byli to funkcionáři Komunistické strany. Kdybychom uvažovali, jako Tomáš Halík, mohli bychom dospět k závěru, že i tyto popravy proběhly v souladu s platnými – a pro některé včerejší i dnešní antikomunisty – i morálně ospravedlnitelnými zákony. Odmyslíme-li pouliční a mediání výstřelky Zemanových odpůrců (krádež prezidentovy standarty; šibeničky s červenými trenýrkami; odznak na klopu s nápisem Miloš mi prdel!; Zemanovo upálení v animovaném filmu; desítky jeho zohavených tváří na titulních stranách týdeníků; vajíčka a předměty vrhané na pódium i za přítomnosti politiků sousedních zemí; protestní akce na Staroměstském náměstí podnícené machinací Daniela Hermana a několik podobných nácviků pražského majdánku; skvěle načasované svědectví moderátorky pasované televizí na hrdinku 21. srpna, které se podařilo ve svém hrubém závěrečném vystoupení zesměšnit nejen svoji stranickou legitimaci, ale i šťavnatě urazit dva prezidenty, Zemana a Putina), nebereme-li tyto a další podobné podpásové akce, které se vymykaly z rámce demokratické výměny názorů, nevím, čím se sami Zemanovi voliči prohřešili proti slušnému vedení volební kampaně.

2. Druhým Halíkovým triumfem je varování před diskreditací naší jednoznačně prozápadní orientace, které se prý dopouští prezident Zeman a jeho lidé tím, že „chtějí obrátit kormidlo směrem k divokému Východu“. Propagandistický termín „divoký Východ“ má být zřejmě protiváhou notoricky známého „divokého Západu“. Ten nám důvěrně líčí stovky westernů, jimiž nás naše televize štědře zásobuje. Takže to máme dobře v paměti: stateční osadníci podporovaní armádou čistí terén od Indiánů a záškodníků, hřmící vozy, kolty nebezpečně nízko u pasu, stáda koní, vidina půdy a bohatství – nádherný americký sen, který překročil i hranice Mexika nevyznačené tehdy žádným plotem ani valem. (Amerika měla i však i jiný sen, inspirovaný evangeliem – sen o společnosti lidí majetkově, právně i původem rovných, ale ten je již od dob Rooseveltových odpůrců, od dob atomového Trumana, Reagana a dalších obránců západní civilizace stále víc odsuzovan k zapomnění. Do této linie zapadají také Trumpovy daňové reformy, které zvýhodňují nejbohatší podnikatele a finančníky, a tím i samého prezidenta. (Je to náhoda? Napadne někoho obviňovat Trumpa ze střetu zájmů? On, právě tak jako saudský diktátor, princ Mohammed bin Salman, upřednostňuje prostě zájmy své třídy – kdo nevěří Marxově třídnímu boji, nevidí v tom žádný přečin.)

Pokud jde o Východ, známe dva typy ostře protikladných symbolů – Lux ex Oriente a Drang nach Osten. Světlu z Východu je i křesťanství zavázáno nejedním důležitým principem – svatou trojicí, ukřižováním, vzkříšením z mrtvých. Naproti tomu Drang nach Osten, loupežné výpravy západní Evropy proti Rusku, mají svou staletou tradici: začínaly středověkými výpravami Řádu německých rytířů proti Slovanům a jiným kmenům ve Východním Prusku a v Pobaltí, pokračovaly Napoleonovou výpravou do Moskvy, doznívaly britsko–francouzsko–tureckou válkou o Krym v polovině 19. století, aby konečně kulminovaly Hitlerovým útokem proti Sovětskému svazu. Ve všech případech se agrese zdůvodňovala obranou evropské civilizace před východními barbary. Do této tradice dobře zapadá Halíkův termín divoký Východ. Neurčitost tohoto propagačního sloganu umožňuje vybavit jej všemi možnými hrůzami, nebezpečími, podprahovými instinkty. Představa, že Rusko je nebezpečný protivník, který čeká jen na vhodnou chvíli, aby rozšířil hranice, v nichž je mu těsno, se začala šířit v severoatlantickém prostoru od chvíle, kdy Rusko, sražené na kolena a systematicky ožebračované, začalo nabírat dech a dalo najevo, že nechce hrát podřízenou roli chudého příbuzného. Konfrontační politika Západu se projevila dlouho před obsazením Krymu. Proč západní mocnosti bojkotovaly olympiádu v Soči, proč podněcovaly protiruské nálady v postsovětských zemích, proč podporovaly dobrodruha Saakašviliho v Gruzii, odkud milióny mladých lidí odcházely do ciziny, protože doma neměli šanci najít práci? Západ dodnes považuje obsazení Krymu za neodčinitelný akt agrese, ačkoliv Chruščevovo připojení poloostrova a Donbasu k Ukrajině v roce 1954 nebylo ničí jiným než svévolným administrativním aktem, který obyvatelé těchto území v sovětské éře sotva vzali na vědomí. Rozpadem SSSR se však 23 milionů Rusů octlo na území cizích států. Zejména Rusové na Ukrajině byli vystaveni kulturnímu a politickému útlaku, marně žádali autonomii a uplatnění práva na sebeurčení. Povstání na Majdanu podporované západními státy bylo namířené proti Rusku; přitom nešlo o demokracii na Ukrajině, ale o vytvoření nástupiště možného protiruského útoku. Není to výmysl dnešních atlantických jestřábů, nýbrž vize železného kancléře Bismarcka, který viděl v Ukrajině slabé místo na těle carského impéria. Demokratům v USA, Německa, Francie, Británie, tím méně politikům Turecka, nevadilo, že změna režimu v Kyjevě ohrozí jazykovou a kulturní svébytnost Rusů i jiných menšin. V sázce byly jiné zájmy – zejména plán, že se Krym po Majdanu stane vojenskou základnou NATO. Obsazení Kymu, součásti Ruska od konce 18. století, nebylo aktem agrese, ale obrany. Který ruský prezident by si troufl vzdát se práva Rusů ovládat Černé moře? Prezident Truman již po porážce Německa pohrozil Stalinovi atomovou pumou za to, že Sovětský svaz si zajistil smlouvou s Tureckem právo chránit své zájmy v Černém moři. Rozumní generálové tehdy Trumanovi jeho nápad vymluvili argumentem, že USA přece nevyvolají novou atomovou válku kvůli Dardanelám. Proč tu uvádím tato fakta? Proč je nutné o nich zas a znovu hovořit? Protože v našich masmédiích a již vůbec ne v oficiálních státních dokumentech se o těchto klíčových historických faktech nedočtete ani slova. Patří to oblasti politických a historických tabu.

Předpokládá-li Tomáš Halík, že naše veřejnost je již dokonale ovlivněna dlouholetou protiruskou propagandou (jedním z jejích triků je ztotožnění dnešního Ruska se Sovětským svazem, jeho těžkopádného kapitalismu se Stalinovým socialismem), pak

se velice mýlí. Lidé, i když ne každý má přístup k historickým dokumentům a zprávám, nejsou s to rychle se ztotožnit s verzí, která není na první pohled ničím jiným než zrcadlovým odrazem starých a nesnadno zapomenutelných historických zkušeností.

3. Halík ve svém projevu dává najevo ostentativní úctu k papeži Františkovi, prohlašuje ho za „nejvěrohodnejší morální autoritu dnešního světa“. O upřímnosti těchto slov pochybuji. Proč? Halík, jak známo, se dlouhodobě a s nasazením křižáckého zápalu zasazuje o co nejostřejší postup vůči Rusku, a dokonce se neostýchal nabádat i americké jestřáby, aby v ničem nepolevili ve své neústupnosti vůči divokému Východu. Jak přitom mohl tento kněz a teolog ignorovat Františkův smířlivý postoj k Rusku, jak si mohl nevšimnout, že Svatý Otec daroval Putinovi při návštěvě Vatikánu sošku Anděla míru, a jak přehlédl, že papež nezpochybnil kontroverzní jednání Edwarda Snowdena, amerického zpravodaje, který prozradil kompromitující informace tajných služeb, ale dokonce jej pochválil jako za to, že nadřadit hlas svého svědomí nad zákony státu. Zaznamenal Halík, že to byl Putin, který Snowdenovi v hodině dvanácté poskytl politický asyl? Halíkova slova o tom, že „očekává vznik sociálního hnutí, které vyroste na sílícím hněvu“, svědčí o tom, že nepochopil poselství Františkových encyklik, které sice obsahují ostrou kritiku vražedného hospodářského systému, ale ani v nejmenším nevyjadřují naději v „sociální hnutí, které vyroste na sílícím hněvu“. Jak je možné, že katolický kněz přijde na myšlenku, která popírá Kristovo poselství o království z jiného světa, v kterém nenávist a bohatství nemají místa?

– – –