Rostislav Iščenko
10. 1. 2019 russnov
Příchod Donalda Trumpa v USA k moci znamenal rozhodující změnu ve stanovení cílů americké zahraniční politiky. Zatím si to neuvědomila většina expertů a politiků jak ve Státech, tak i mimo ně. Možná, a dokonce s největší pravděpodobností, si to Trump neuvědomuje. Není vyloučeno, že ani jeho podpůrná skupina si plně neuvědomuje, že ta část amerického establishmentu, která ho sice přivedla k moci, aby přerušila skázonosný globalizační kurz, spojovaný s Demokratickou stranou, je prakticky zcela zprivatizována rodinou Clintonových.
Mnoho republikánů, ne-li většina, také podpořila tento kurz, ale Republikánská strana zachovávala, i když jen minimální, manévrovací prostor, zatímco demokraté se stali synonymem hegemonického globalismu.
Často je nový kurz prováděn neúmyslně. Například, nejtalentovanější feldmaršálové Hitlera začali úmyslně bojovat o remízu ve druhé světové válce až v roce 1943 (po katastrofě Wehrmachtu u Stalingradu). Většina jejich kolegů, samotný Hitler a značná část německého lidu věřila ve vítězství málem až do května 1945. Ve skutečnosti remíza byla hranicí možností Německa už po té, co prohrálo bitvu u Moskvy.
Tak je tomu i nyní: většina amerických politiků věří, že bojují o vítězství. Trump a trumpisté jednoduše navrhují jinou (odlišnou od clintonovské) strategii pro dosažení tohoto vítězství. Samotný Trump je si také jistý, že našel novou cestu k zachování globální hegemonie USA (pokud nevěří a jen to předstírá, je vynikající herec). Ve skutečnosti již USA ztratily možnost k zachování hegemonie a nyní se snaží přivést hru k remíze.
Skrytě to přiznávala dokonce i Hillary Clintonová, která, protože si byla jistá, že bude zvolena za prezidentku, se pokoušela vydírat Rusko neomezenou jadernou konfrontací s možností kdykoli ji strhnout do nekontrolovaného horkého konfliktu.
Od dosažení přibližné parity jaderných zbraní na počátku sedmdesátých let předpokládaly jaderné doktríny SSSR (Ruska) a USA použití jaderných zbraní k rozsáhlému úderu pouze v případě, že by země byla ohrožena strategickou porážkou v konfliktu s použitím konvenčních zbraní. Nebo v omezené jaderné válce s odměřeným použitím taktických jaderných zbraní. Byla tu také myšlenka o prvním odzbrojovacím úderu, ale k tomu bylo nutné dosáhnout absolutní převahy ve výzbroji, což by zajistilo zničení nepřítele s minimálním poškozením vlastního území. Takové převahy dosud nikdo nebyl schopen dosáhnout.
Tudíž hrozba provokací rozsáhlého jaderného konfliktu, vyjádřená kandidátem na prezidentský úřad USA (uznaným favoritem závodů) svědčila o tom, že USA prohrály strategický boj o hegemonii v běžném režimu a použijí poslední argument – jaderné vydírání. Je možné, že právě sklouzávání globalistů k jadernému vydírání předurčilo také přechod kritické části amerických elit na stranu Trumpa.
Majitelé konkrétních hmotných statků nikdy nechtějí umírat kvůli abstraktním ideám. A čím více statků, tím méně jsou náchylné ke kolektivní sebevraždě na ideologickém základě.
Zároveň opakuji, že pochopit nutnost změnit strategii pod tlakem okolností a přijmout skutečnost, že nucená změna strategie je již uznání nedosažitelnosti cílů, které byly původně stanoveny, jsou různé věci. Nutnost první otázky je zřejmá dokonce i nespecialistům.
Co se týče druhé, pak čím více byl člověk angažován v realizaci ztroskotané strategie, tím těžší je pro něj přiznat porážku. Například mnoho lidí v postsovětském prostoru stále sní, že po hypotetickém zrušení Bělověžských dohod v témže okamžiku Sovětský svaz povstane, jako Fénix z popela. Američané mají v tomto ohledu mnohem horší situaci, protože zdroje a struktura příjmů jejich elity, státu a lidí jsou uspořádány takovým způsobem, že nemohou zůstat na stejné úrovni v případě ztráty globální hegemonie. To znamená, že k psychologické frustraci, že je třeba přiznat porážku, se přidává strach z prudkého poklesu životní úrovně, ztráty postavení, což nejvíce rozežírá duše vládnoucí elity.
Washington proto bude vyhlašovat nutnost návratu k americkému vůdcovství i v roce 2019. Rusko a Čína v roce 2019, stejně jako je tomu nyní, budou nazývány hlavními cíly amerického vojensko-politického, diplomatického a ekonomického tlaku. Washington bude pravidelně pořádat demonstrativní skandály s Moskvou a Pekingem a děsit novými balíčky sankcí, a někdy dokonce i něco zavedou.
Ve skutečnosti bude americká politika v ruském směru zaměřena na blokování rusko-evropského sbližování a posílení pozic Moskvy na Blízkém východě, a v čínském – na zadržování čínských ambicí v jihovýchodní Asii, omezující se na demonstraci záměru udržet čínské námořnictvo v pobřežních mořích (Žlutém, Východočínském a Jihočínském). Přičemž USA nebudou zuby nehty držet pozice, ale začnou pomalu ustupovat se závažnými politickými boji zadního voje a pravidelnými pokusy o protiútok.
Centrum úsilí Washingtonu bude definitivně převedeno na Evropskou unii. USA budou i nadále hovořit o západní solidaritě, kolektivní obraně v rámci NATO atd., ale jejich skutečným cílem bude zhroucení EU. Přesněji, tento cíl již je na pořadu jednání. Jenže v příštím roce bude tak zřejmý, že už nebude možné jej dále skrývat. I když, samozřejmě, všichni evropští politici hned neuvěří v takovou “záludnost”.
Přičemž mají USA zájem na zničení právě západní Evropy. Co se týká východoevropských limitrofů, zde by s radostí nejen prostě zachovali, ale i posílily jakýsi “sanitární kordon”. V ideálním případě by mohl zahrnovat všechny balkánské země (včetně všech republik bývalé Jugoslávie, podunajských států, České republiky, Slovenska, Polska a Pobaltí). Realističtější je však “minimální program”: pobaltské státy, Polsko, Rumunsko a také Ukrajina, po dobu, po kterou se ještě bude moci udržet samostatná.
Limitrofové nedokázaly splnit nejdůležitější úkol, který jim byl svěřen: zatáhnout Rusko do otevřeného konfliktu s Evropou (ve kterém by USA zůstaly v zákulisí). Pobaltské státy a Polsko nebyly dokonce ani proti tomu. Vycházely z toho, že v případě rozsáhlé války mezi Západem a Ruskem dříve nebo později získá jaderný charakter. Při tom se jejich území stanou frontovou zónou, to znamená, že budou zbaveny zpopelňujících úderů. Možnost rozdrcení jejich armád a okupace je neděsila. Myslely si, že Západ stejně vyhraje, takže budou osvobozeny. Chtěly však pevné záruky, že nebudou ponechány s Ruskem osamoceny. Proto i Pobalťané, i Poláci, i Rumuni důrazně požadovali rozmístění nadpočetných jednotek ozbrojených sil USA a EU na svém území, které by je stejně nemohly ochránit.
Pro ně bylo zásadní , aby po první provokaci (kterou byly připraveni kdykoli zorganizovat) byla určitě prolita krev amerických a/nebo západoevropských vojáků. V tomto případě, jak věřili, se Západ nemohl vyhnout účasti ve válce. Množství vojsk NATO bylo potřebné, aby fyzicky neměla čas na evakuaci na začátku konfliktu. Jednotky, které jsou nasazené v těchto zemích jsou pro tento účel jednoznačně nedostatečné (mohou být evakuovány za několik hodin) a víc se Západ rozmísťovat nechystá (není dostatek bojeschopných útvarů a ostatních, včetně finančních, zdrojů). Za těchto podmínek má východní Evropa (oddělená od EU a sjednocená do nějakého regionálního bloku) hrát roli amerického kamínku v botě jak Ruska, tak i západní Evropy, poskytnout USA předmostí pro celkovou kontrolu situace a možného nového vojenského a politického nasazení v budoucnu.
Pokud jde o západní Evropu (podél linie Itálie-Rakousko-Německo-Skandinávie), pak se USA budou snažit rozbít její jednotu. Vyvolávat nejen neshody, ale také konflikty a konfrontaci mezi zeměmi (mimochodem, nebudou nic namítat proti polsko-německému konfliktu – politickému, ekonomickému ani vojenskému). Úkolem je zničit celoevropský trh a evropskou průmyslovou a technologickou spolupráci.
V této variantě (bez evropské alternativy), dokud se na trzích Ruska, Číny a jihovýchodní Asie neobjeví asi jedna miliarda (a nejlépe dvě) nakupujících, patřících ke střední třídě, bude čínská ekonomika kriticky závislá na americkém odbytišti, což znamená, že rusko-čínská aliance bude omezena ve svých možnostech čelit USA. Takže Washington bude mít možnost neprohrát, aniž by vyhrál, a odložit konec hry na neurčitou dobu do budoucnosti.
V roce 2019 budou tedy akce Spojených států zaměřeny na zničení EU, rozklad a rozeštvávání její západoevropské části, formování z co největšího počtu východoevropských států proamerického “sanitárního kordonu” mezi Ruskem a západní Evropou, rozpoutávání konfliktů na ruských hranicích (ne “barevných revolucí”, ale krutých krvavých občanských a bratrovražedných válek o sporná území) s úkolem blokovat Rusko a paralyzovat jeho zdroje. Pro USA je v příštích dvou až třech letech kriticky důležité zabránit Rusku, aby se upevnilo na Blízkém východě a na Balkáně, a tak se budou snažit přinutit Moskvu, aby se zabývala mírotvůrcovstvím na Ukrajině, ve Střední Asii a v Zakavkazsku (bez ohledu na to, kdo tam bude s kým bojovat a o co ).
Vojensko-politické zadržování Číny bude mít demonstrativní, ale málo efektivní charakter kampaní válečných lodí a eskader k čínským břehům, aby demonstrovali vlajku. Hlavní úsilí USA vrhnou na její finanční a ekonomické zadržování, na erozi a v ideálním případě na zničení čínské ekonomiky.
Můžete namítnout, že pro “nerozhodný boj” je prognózované chování USA příliš agresivní. Nezapomínejme však, že “v boji o remízu” zorganizovalo Německo pouze na východní frontě strategický útok na Stalingrad a Kavkaz v roce 1942 a pokusilo se o strategický útok u Kurského oblouku v roce 1943. Hlavním příznakem toho, že USA již nemohou bojovat o vítězství, je vyčerpání jejich zdrojů do takové míry, že v rozporu s pravidly strategie, která vyžadují nikoli zvyšování počtu nepřátel a zapojování vícerých spojenců, převádějí své nejbližší partnery do tábora nepřítele a snaží se získat nekontrolovaný přístup k jejich zdrojům, aby je odhodily do ohniště boje za hegemonii.
Když nezvítězily nad konkurencí a přitom se opíraly o zdrojovou základnu celého světa, tím spíš nevyhrají nyní, když se svět postupně od nich odvrací. Jsou však stále schopny dostatečně zničit zdrojovou základnu bývalého Pax Americana, aby Rusko a Čína nemyslely na konečné vítězství, ale na stabilizaci chaosu na zemi, spálené během amerického geopolitického ústupu, a zachování jejich ekonomiky (třeba i v okleštěném stavu) v podmínkách likvidace světového obchodu a světového trhu.
Příchod Donalda Trumpa v USA k moci znamenal rozhodující změnu ve stanovení cílů americké zahraniční politiky. Zatím si to neuvědomila většina expertů a politiků jak ve Státech, tak i mimo ně.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
