Rostislav Iščenko
11. 1. 2019 ukraina
Do roku 2019 vstoupila Evropská unie se spoustou nevyřešených problémů, nadto trýzněná silnými rozpory. První a hlavní problém spočívá v tom, že EU byla vytvořena jako jeden z mechanismů kontroly západní Evropy Spojenými státy. Bez amerického Marshallova plánu, bez otevření amerických trhů pro evropské zboží, bez amerických vojsk na evropském kontinentu, bez NATO by ostatně Evropská unie nebyla možná.
Když se říká, že EU byla koncipována mimo jiné i jako způsob, jak odstranit německo-francouzské rozpory, aby se zabránilo v budoucnu konfliktům, které vedly k první a druhé světové válce, je to pravda. Pouze je třeba mít na paměti, že německo-francouzská jednota byla nezbytná a prospěšná výhradně pro USA. Velká Británie v celé své historii naopak usilovala o rozdělení Evropy, o zamezení vzniku takové situace, kdy by na kontinentu vládl jeden stát nebo svaz států.
Spojené státy nebyly od Evropy odděleny průlivem, ale oceánem. Navíc byly výrazně intenzivněji než Velká Británie na vrcholu moci. Potřebovaly silnou a sjednocenou Evropu jako spojence v boji proti SSSR. Tento přístup zajišťoval Evropě obchodní preference a vojenskou ochranu. To znamená, že USA umožňovaly EU vydělávat na svém trhu, dělily se s ní o bonusy z neokolonialistické politiky, navíc nesly hlavní tíhu vojenské ochrany EU a uvolnily Evropu z významné části vojenských výdajů. Výměnou se Evropa stávala bojištěm připravovaného jaderného Armagedonu, což umožňovalo USA opět zůstat “mimo hru”. Přinejmenším si to mysleli ve Washingtonu.
V 21. století se situace začala pomalu měnit a v roce 2017, kdy se Trump dostal k moci v USA, se změnila v mžiku a dramaticky. USA se střetly s nedostatkem zdrojů, který bylo původně plánováno pokrýt drancováním Ruska a Číny. Když bylo jasné, že tento plán není možné realizovat, snížení výdajů USA na EU se stalo jediným způsobem, jak snížit nedostatek zdrojů. Navíc již k začátku druhého desetiletí tohoto století Washington začal považovat své evropské spojence za oprávněnou kořist. Loupení EU také mohlo dočasně a částečně vyřešit americký problém nedostatku dostupných zdrojů.
V této situaci začala v Evropě renesance konzervativních sil, která zpochybňuje moc globalizátorů. Jelikož globalizátoři spoléhali na USA a získávali podporu od Washingtonu, konzervativci, alespoň část z nich, se začali orientovat na Rusko.
Eroze základny unie, rozdělení evropských elit a přeorientování se některých z nich na Rusko vedlo k tomu, že Washington ztratil (zcela nebo částečně) mechanismy kontroly nad Evropskou unií. Riziko přechodu EU na ekonomické a pak vojensko-politické spojenectví s Ruskem aktualizovalo pro USA starý britský koncept roztříštěné Evropy. Washington nechtěl a nechce dát Moskvě takový účinný mechanismus pro řízení Evropy, jakým je Evropská unie. V souvislosti s tímto se USA pokusily zahájit demontáž EU.
Vystoupení Velké Británie z EU, nepokoje ve Francii a v Maďarsku, pokus o přenesení těchto nepokojů do Německa (zatím neúspěšný), aktualizace polsko-německých rozporů ve Varšavě, celkově opozice východní Evropy vůči západní (polsko-baltsko-rumunský blok – německo-francouzský). Na pozadí toho rozpory mezi bohatým severem a chudým jihem, které byly ještě nedávno hlavními v EU, dočasně ustoupily do pozadí, nikam však nezmizely a mohou v každém okamžiku propuknout s novou silou.
Můžeme konstatovat, že vnitroevropské rozpory jsou příliš silné a dostředivé síly nemají hmatatelnou převahu nad odstředivými. Pevný a stabilní vývoj EU je tedy možný pouze s podmínkou politické podpory konceptu sjednocené Evropy a sil, které ji realizují, ze strany silného vnějšího spojence, který je zainteresován na jednotné Evropě. Dnes může být takovým spojencem jen Rusko. Moskva navíc nevidí přínos spojenectví s EU v tom, aby Evropě platila za sebevražednou politiku, nýbrž v dosažení kumulativního efektu z hospodářské spolupráce.
Rusko podává ruku Evropské unii již více než dvacet let. Jenže tradice eurocentrismu, politická setrvačnost, ideologická omezenost a v počátečním stádiu i nedůvěra ve schopnost Ruska obrodit se do role světové velmoci brzdily cestu EU ke spolupráci s Ruskem. Ve výsledku byl okamžik, kdy Evropa mohla poměrně bezbolestně, beze spěchu, v klidných podmínkách provést strategický obrat, promarněn evropskými politiky a evropskou byrokracií.
Nyní je Evropská unie pod trojnásobným tlakem. Za prvé, je to tlak lidových mas, kterým se nelíbí nevyhnutelný pokles životní úrovně. Dávno si zvykly považovat se za “sůl země” a jsou přesvědčeny, že vysoké sociální standardy jsou jim dány právem narození. Za druhé, je to tlak národních států, které jdou různými směry.
Po ztrátě možnosti na úkor USA zajišťovat financování globalizační politiky se evropská byrokracie stala pro národní vlády nezajímavou. Přichází z ní spousta jekotu, ale jen málo vlny. V důsledku toho se znovu dostávají do popředí mezietnické protiklady, zmírněné před tím celoevropskou politikou, které trhají “jednotnou Evropu”. Za třetí, USA již nemají zájem na zachování vysoké životní úrovně v EU, uzavírají před ní trhy, snaží se zničit evropský průmysl jako svého konkurenta. Washington má také zájem na přerozdělení zdrojů kontrolovaných EU ve svůj prospěch. Konečně, když vidí nebezpečí, že EU se (i když pomalu) posouvá směrem k Rusku, USA nemají zájem na tom, aby Moskvě zanechaly jednotnou Evropskou unii, kterou je možné dát relativně rychle do pořádku. Politika Washingtonu je v posledních dvou letech zaměřena na zničení EU.
Další už závisí na samotné Evropské unii. Její spásou je urychlené přeorientování se směrem k politické a hospodářské spolupráci s Ruskem. Rusko-evropský blok je nepřekonatelný pro americký tlak. Dnes je toto přeorientování nejvíce omezováno “euroatlantickými strukturami”, pro něž v novém evropském světě není místo. A jsou to tisíce vlivných politiků a vojenských činitelů, představitelů tradiční globalistické byrokracie. Lidé, kteří strávili dvacet-třicet let budováním své kariéry na bezpodmínečné podřízenosti Evropy vůči americkým zájmům, nejsou s to změnit svou politiku. Je to v rozporu s jejich zájmy a kromě toho přece absolvovali negativní výběr, což znamená, že zvláštnosti jejich intelektu jim prostě neumožňují uvědomit si nebezpečí, které Evropě hrozí.
Výměna globalizátorů za nacionalisty na úrovni národních států nabírá v Evropě obrátky. Dokonce i globalizátor Macron byl nucen realizovat myšlenky konzervativních nacionalistů. Ale zda se stihne změna elita a zda stihnou noví politici otočit evropskou loď dříve, než se definitivně rozbije o skály, zatím není jasné.
Hodně bude záviset na volbách do Evropského parlamentu v roce 2019. Pokud nacionalisté budou schopni získat v Evropském parlamentu většinu, a poté vyhnat globalizátory z nejvyšších pozic v Evropské komisi a dalších řídících struktur EU, pak bude mít Evropská unie šanci. Pokud bude pokračovat současná situace, pak, s největší pravděpodobností, budeme muset na jednotnou Evropu nadlouho zapomenout a začít budovat systém spojenectví s jednotlivými státy, zejména s Německem.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
