Jak probudit náš lid

Avatar
Původní autoři

Jiří Jírovec
18. 1. 2019
Nejlépe se k tomu hodí výročí. Z boží milosti osmičkové. Mnichov byl vzhledem k  roku 1918 načasován správně. Po válce přišly roky 48 a 68 a dokonce i  Anticharta přišla tak akorát v sedmdesátém osmém. Cimrmanovu teorii o důležitosti zapamatovatelnosti historických dat nám narušila světová krize z roku 1929. Do naší historie se vloudila neblahá devítka. Následoval špatně naplánovaný Protektorát, zabití Jana Opletala a  události, které následovaly. Rok 1969 začal nečesky. Upálil se Jan Palach. Požadoval zrušení censury a zákaz tiskoviny zvané Zprávy. Tenkrát ovšem censura neexistovala, alespoň ne v té podobě, v jaké ji známe dnes. Zprávy byly vyhledávané, protože to byla snůška jazykových a  věcných obludností. Byla to humorná protisovětská propaganda
.

Úžas a probuzení národa jsou dva naprosto rozdílné pojmy. Národ užasl, že se někdo v zemi Švejka polil benzinem a škrtl sirkou. A navíc kvůli politice. Papalášstvo se rázem objevilo v televizi a, patrně naposled, souznělo s veřejností, protože mluvilo o tom, že tohle přece není česká cesta.

Něco jiného je porazit Rusáky v hokeji a protestovat proti nim vyrýváním výsledků 2:0 a 4:3 do vhodných podkladů. Podle některých pramenů projevila Stb až věšteckou předvídavost, když dala před Aeroflot na Václaváku dopravit kostky, aby radost z vítězství vyvrcholila potřebným způsobem.

Na velké pohřby chodí velké davy. Bylo tomu tak, když zemřel Masaryk, Gottwald, Zápotocký Palach i  Havel. Pak se jde domů, ale málokdo se ptá, co bude dál.

Pěkně semknutí tehdy šli v čele pohřebního průvodu akademičtí funkcionáři. Komunisté tak vzdali hold člověku, který je svým činem podporoval. Málokterý významný akademický post totiž patřil nestraníkům. Do čistících prověrek zbývaly ještě dva roky a mnozí po nich zůstali stejně stmeleni.

Jezdíval jsem na prázdniny do Bystrého u Poličky. Kolem Pazlarů procházel každý pohřeb. Koně táhli vůz s nebožtíkem, následovali pozůstalí, za nimi dechovka a pak každý, kdo měl zrovna čas. Účast ano, úžas nad osudem možná, ale probuzení se nikdy nekonalo. Druhý den se po městečku zase pomlouvalo, smilnilo, nadávalo a třeba i  konalo proti desátému přikázání. Jak kdy a jak kdo.

Palach nikoho neprobudil. To jen nejnovější propaganda naznačuje, že jeho odkaz je stále živý a že národ nikdy neklesl pod úroveň dřímoty. A tak se zase se kladou věnce, zapalují svíčky a jak kdysi napsal Karel Kryl:

“Jednou za čas se páni ustrnou
a přijdou poklečet,
je to trapas, když s pózou mistrnou
zkoušejí zabrečet!
Pak se zvednou a hraje muzika
písničku mizernou,
ještě jednou se trapně polyká
nad hrobem s lucernou.”

Z plamenů nevzešlo nic obdivuhodného. Máme solidně fungující censuru, zaručující, že absolutní pravda zvítězí nad vším ostatním, jsme ukotveni směrem na západ solidním dluhem a plášť se točí po větru správným směrem. Deset procent populace žije na hranici chudoby, máme politiky, kteří přežvýkávají svoje fráze ještě hůř než jejich předsametoví odpůrci. Rozpustili jsme republiku a přehodili výhybku oficiální nenávisti do protisměru.

Tohle Palach chtěl? K tomu měl vest zákaz Zpráv? Raději mlčíme. Nedej bože, že by mohl platit mírně parafrázovaný Karel Kryl: “že bych se znovu upálil, a rád? – nasrat, jó nasrat.”

Pokud nás Palach před něčím varuje, tak jen nepřímo. Již víme že tehdy nepochopil, co jsou termíny geopolitické zájmy či hry nebo omezená suverenita. Zapalujeme svíčky na počest člověka, který se z  nevědomosti připravil o život.

Byl příliš mladý na to, aby pamatoval, že se přes naše hranice šířila propaganda, když vál příznivý vítr.

Kdyby počkal, mohl zjistit, že arogance mocných nezná hranice. O dvě devítky později by mu to dokázaly americké bombardéry nad Panamou. A o dalších třicet let později, výrok amerického presidenta, že ekonomicky zničí svého spojence v NATO, tedy Turecko, když nebude poslušné. Mohl se dočkat toho, že Bělobrádkové čekají na impuls z Washingtonu, aby věděli, zda vraždu novináře označit za velmi odpornou, jen za odpornou a nebo ji zamést pod koberec.

Mírně vzrušivému národu to je šumafuk. Sfouknou se svíčky a je do dalšího výročí vystaráno.